Martina Růžičková : Kolo je moje vášeň !

 Martino, nejprve gratulace k prvnímu vítězství v letošním roce ! Kolikátou sezónu už vlastně letos začínáš? 

Myslím že patnáctou..nebo je to už šestnáct let ? Letí to…J

Vzpomeň na tvoje úplné začátky – setkání s kolem, moment, kdy sis řekla: jo, to je ono , to budu dělat !
 Od mala jsem dělala nějaký sport, nejdřív to byl  basket a atletika, v té jsem dělala různé disciplíny, od běhání až po házení diskem. Když mně bylo asi šestnáct, zlákali mě místní cyklisté z KCR Roudnice k tréninkům na kole. A pan Zdeněk Bambásek mě pak vozil na dráhu do Motola a na Třebešín, to byli moje krásné začátky…

Ale  závodit jsem začala  až v ženách. Měla jsem možnost jít za prací do Německa, kde žil můj táta a nebo se věnovat cyklistice, dostala jsem tehdy nabídku od hradeckého týmu Konica Minolta. Pamatuji si, že jsem měla na rozmyšlenou jen čtyři dny. Vybrala jsem cyklistiku  a rozhodně toho nelituji.

Jak dlouho jsi ve službách  zahraničních týmů ?
První nabídku do zahraničí jsem dostala v r. 2006. Bylo to do rakouského týmu Elk Haus, kde jsem hostovala dva roky. V Itálii to bylo ve dvou týmech celkem 5 let. Letos jsem přesídlila do Německa, jezdím v týmu Koga Ladies..

Stalo se ti někdy, že jsi kola chtěla nechat ?
Ano, silniční cyklistika je neskutečně tvrdá! Když mrznete a brečíte bolestí, když vás třeba na vrcholu kopce Stelvia nakládají vyčerpáním do ambulance…To jsou okamžiky, které ten moment nenávidíte, proklínáte, ale zároveň je to ohromná výzva, vše toto vydržet a nevzdat se.

A jak se motivuješ ve chvílích, kdy se ti opravdu na trénink nechce?
Svět nespí, takže vám ujíždí vlak a škodíš sobě. Musíš hledat způsoby jak na to,ne důvody proč nemůžeš….! To platí nejen pro cyklistiku.

Kolik toho přibližně za rok najezdíš ?
Od roku 2006  ujedu 24 – 26 tisíc km ročně na silnici a dráze. Závodní km od 4000 až po 8500km.

Tak to je slušná porce. I autem to řadě z nás bohatě stačí. Jak se odměníš-ty sama, za dřinu, kterou děláš ?
Zajdu si s dobrým člověkem posedět na kávu nebo jsem s mými milovanými synovci 🙂

Je spíš výjimkou, aby česká závodnice jezdila v zahraničním týmu….
V současnosti je to velmi složité dostat se do profi týmu. Ženská cyklistika je na ohromném vzestupu po celém světě.
V USA, Jižní Americe, Austrálii, N. Zélandu a Evropě obzvlášť. Jezdí skutečně hodně holek. A týmu není mnoho. Mě vždy kontaktoval manažer týmu., takže bylo vše jednodušší.  Co se týče jazykové bariéry, německy jsem uměla a italsky jsem se naučila celkem rychle, protože jsem tam začala žít a s nikým jsem nemluvila, to byla ta nejlepší škola!

Je něco, co tě třeba překvapilo ? V tréninku nebo přístupu ?
V zahraničních týmech se automaticky počítá s tím, že se kolu obětuje úplně vše. Musíte na sebe být tvrdá, kolo musíte milovat, na trénink, ať je sebetěžší, se musíte těšit. Musíte být prostě jiná……

V zahraničním angažmá jsi měla možnost absolvovat řadu závodů nejvyšší kategorie, na které jsou zvány jen elitní  týmy.  Jak tady funguje rozdělení pozic – byla jsi pomocník, „nosič vody“, jak se říká slengově a nebo sis užila také důvěry jako lídr týmu?
Před každým závodem byla v týmu vždy porada, kde se řeklo, jak by to mělo optimálně vypadat a kdo co má za úkoly. Někdy jsem také dostala volnost, záleželo vždy na závodě, na profilu, na situaci.

Nedávno proběhla v zahraničních cyklistických médiích informace o snaze řešit diskriminaci žen, resp. jejich finančního znevýhodnění oproti mužům. Co ty na to ?Jako ve většině sportů, tak i v cyklistice je v odměňování mužů a žen finanční rozdíl. Každý posun bude fajn.

Dá se tedy silniční cyklistikou uživit ?
Opravdová špička může mít  5000,- Eur měsíčně i více, ale to se týká skutečně elity. Spíš se to pohybuje kolem 1000,- Eur, ale i méně, někde dostanete nabídku jezdit pouze jen za kolo ! Rozdíly jsou, nejen podle aktuelní výkonnosti, ale podle toho, v jakém jste týmu, kolik máte UCI bodu…

Co tvůj volný čas. Je vůbec nějaký ?
Volného času mám minimum. Trénink, regenerace, cestování mě zaberou v okolo 200h měsíčně.

Ale po sezóně, což bývá většinou konec října, si dopřeju relax a regeneraci v lázních. Myslím si , že to je i pro profesionální sportovce hodně důležité tělu něco dopřát, dodat!  Ne jen z něj čerpat, během náročné sezony.
Ve volnu se taky potkávám s blízkými z doma nebo z milované Itálie – na to v sezóně moc času není. To si pak v klidu vše vychutnám, když nemusím nikam spěchat..

Když by tě mohl někdo obdarovat – čím tě potěší ?
Obdarovat..? Mam zdraví,takže  mám vše,co potřebuji !

Oslavila jsi půlkulaté narozeniny, už přemýšlíš, co bude třeba za dva, tři roky ? 
Ne, v tomto roce jezdím na kole, tak se plně soustředím jen na toto. Pak se budou rýsovat jiné věci, ale o tom je teď zbytečné mluvit…ať  to nerozptyluje.

Co partnerský vztah – je vůbec při tvém současném životním stylu reálné mít přítele ?
Přátel mám především v Itálii dost. Na trvalého přítele mi zatím ale nezbývá čas. To skutečně nejde – jak jsem říkala, na cestách trávím hodně času. Takže vdávat se ještě nebudu…:-)

A když je náhodou ta „civilní“ chvíle ? Oblékneš si podpatky nebo volíš pohodlnou, sportovní módu ?
Miluji volnost . Ale samozřejmě při mimosportovních příležitostech, se ze mě stane také „normální“ člověk J  Až mě známí nepoznají…no, protože mě tak vlastně moc neznají J .  Ale jsem sportovní typ a vždy budu,” Barbie” nejsem… to bych nemohla dělat ,tak tvrdý sport, jako je silniční cyklistika.

 Poslední otázka od nás: co bys ráda dělala, ale na co nemáš čas…nebo co nemůžeš dělat, protože jsi profesionální cyklistka?

Možná odpovědí překvapím. I když budu milionář, tak budu stále jezdit na kole! Kolo je moje vášeň, můj život, který jsem mu obětovala a zažila tím spoustu věcí, výzev a dobrodružství. Poznala nové lidi, překonala spoustu překážek. To vás neskutečně posílí i do normálního života! Jsem za to ráda, že jsem měla tu možnost vše zažít.

Autor: KajaP

Kája Polívková