Tereza Huříková : Ladies bike weekend je taková uvolněná dámská jízda

To, co mnohá z nás najezdí za rok v autě, ona našlape na kole. Přes bolesti a pády, odřeniny a šrámy na těle a někdy i na duši, které jí cyklistika přinesla, ji stále miluje. V sbírce medailí, pohárů a vítězných dresů vyčnívají dva duhové, za vyhrané mistrovství světa (silniční časovka r. 2004 a cross country 2005), ale také dvě “mladé” medaile, z loňských maratonských šampionátů –  zlatá z Evropy a bronzová z MS.
Z mladé úspěšné žákyňky vyrostla krásná žena, sice s nepříliš typickým zaměstnáním, ale s běžnými radostmi i starostmi, které život přináší. Jak žije Tereza Huříková právě teď ? V příjemném rozhovoru nám nechala nakouknout do svého soukromí… 

Terezo, právě ti začala prvním závodem nová sezóna, kolikátá už to je ?

První opravdu nabitá sezóna, kdy jsem jela všechny svěťáky, byla v roce 2006, takže touhle slavím vlastně kulaté výročí.

Vzpomeneš ještě na tvoje úplné začátky – setkání s kolem, moment, kdy sis řekla: jo, to je ono , to budu dělat ?!

No, popravdě tento pocit se u mě dostavil až s prvními závody a úspěchy v nich. Dokud bylo kolo jen jako dopravní prostředek, moc nadšení ve mně nevzbuzovalo. To jsem milovala jen když mě naši motivovali pochvalou, nebo zajímavým cílem. Díky Vimperským ligám a dětským závodům České Spořitelny se to ale změnilo a kolo mě začalo bavit, i přes časté šrámy z pádů.

A přišel moment,kdy jsi naopak kola chtěla nechat ?

Ano,  párkrát jsem se dostala do takové temné uličky, kdy jsem měla pocit, že kolo přestává být se mnou v symbióze a budu ho muset nechat. Ten život sportovce ale miluji a tak to vždy nějak ustojím a ony zase přijdou ty krásné chvíle souznění, kdy mám pocit, že jsem se pro tento sport narodila.

Od juniorských let, kdy jsi byla každodenně vedená od trenéra, už nějaký čas utekl. Jak to máš dnes? Vede ti někdo trénink nebo si to spíš řídíš sama ?

Protože jsem momentálně na chvíli doma na Šumavě, svezla jsem se s kluky z Vimperského gymplu pod taktovkou mého tehdejšího trenéra Luťáka. Bylo to jak za mlada, ten luxus mít trenéra denně za zády je ale pryč. Naštěstí jsou dnes už tak vychytané možnosti komunikace a sdílení dat ve virtuálním světě, že to není překážkou, trénink konzultovat na dálku.

A jak se motivuješ ve chvílích, kdy se ti opravdu na trénink nechce?

Pak mou motivací je touha po dobře odvedené práci a prošlapávání cestičky k úspěchu. Pokud to ale v nějaký moment nechce zabrat, je tu můj přítel, v kterém mám skvělého tréninkového sparinga! Vyrazit na trénink ale většinou problém nemám za jakéhokoli počasí. Což je určitou výhodou.
Ráda trénuji v bike parcích a arénách, kterých nám na Valašsku vyrostlo za poslední roky spousty. Je to zábava, pro kterou miluji bike mnohem víc než silnici. Co mě naopak třeba ubíjí jsou mnohahodinové tréninky vytrvalosti v nezáživném rovinatém terénu.  Naštěstí je to jen hudba přípravného období.

Život světové závodnice, to je spousta cestování.  Stále tě to baví ? Jak zvládáš časové posuny, aklimatizaci ,…

V tomhle ohledu jsem opravdu ráda, že žiji v Evropě a závody máme většinou dostupné autem. Pokud se jedná o letecky vzdálené destinace jako je třeba zámoří, Austrálie, Asie, Afrika, pak se snažím cestou spát, nenabrat tak spánkový deficit. Hodně pít a nohy mít co nejvíc nahoře. Pro všechny je to stejně náročný zásah, tyhle časové posuny, o to víc obdivuji například Američany a Kanaďany, kteří musí létat na většinu našich svěťáků do Evropy.

Balení na cesty -pro mnohé takový malý strašák. Nic nezapomenout, zvládnout rychle. Máš nějaký systém?  Za jak dlouho zvládneš mít kufry připravené?

Balení je pro mě horší, než cestování samotné 🙂 . Vždycky si říkám, že už to jistě zabere jen hodinku, když se balím asi po tisícáté. Přesto mi to opět trvá hrozně dlouho a zavírám dveře domova s pocitem, že jsem určitě něco zapomněla.:-)

Žiješ už pár let se svým přítelem Pavlem v rodinném domě, jak stihneš běžnou péči o domácnost ?  Kdo vaří, co domácí práce…?

My to nerozdělujeme. Vaříme podle nálady a času buď oba, nebo se toho chopí jeden z nás. Stejně tak je to i s domácími pracemi. Pavel je velmi pracovitý a tak se musím hodně snažit, abych s ním dokázala držet krok. 🙂 Proto se i snažím občas kousnout a vyžehlit, ačkoli je to pro mě odjakživa nejmíň oblíbená domácí práce.

Kolik ti zbývá volného času ? Jak nejraději relaxuješ ?

Den mi plní krom tréninku na kole a posilování, ještě regenerace, která je pro mě stejně důležitou součástí. Když mám ale vše hotovo, svůj čas věnuji naší malé fence Abbi, kterou máme necelý rok a nejvíc nám zpestřuje volný čas. Je s ní ohromná sranda a je to mazel. Je to takové naše před-dítě. Byl to vlastně dárek pro Pavlovu mamku, která se na každodenní péči o psa naštěstí necítila, my si jí totiž zamilovali už při jejím výběru. Jsme v takové harmonii od začátku. Je moc poslušná a láskyplná.

K povinnosti úspěšných sportovců patří i reklamní focení.  Nepřemýšlela jsi věnovat se více fotomodelingu, coby několikanásobná  Miss cyklistiky ?

Focení pro partnery a media je fajn zpestření, ale vlastně mě to vyléčilo z mého dětského snu, být modelkou 🙂 . Ty hodiny pózování jsou náročnější, než hodiny na kole.

Pojďme do „ civilního“  života. Jsi krásná žena, většinu roku tě ale  „zdobí“ dres – po čem sáhneš nejraději, když je příležitost ? Máš svůj vyhraněný styl nebo módní značku  ?  

Když sundám dres, ráda se  vyfiknu jako žena. Tak, aby nikdo netypoval, že jsem cyklistka. Mám ráda pestré barvy, které ale musí ladit i s detaily. Sluneční paprsky mě nutí sahat po sukních a menších podpatcích. Občas tak vyrazím i jen tak na nákup, když není příležitost, kde nasát zpět mou ženskost 🙂 .

Vnímáš přeměnu v přístupu žen-sportovkyň, které i při dřině a mnohdy obdivuhodných výkonech chtějí přesto vypadat při sportu sexy ?

Mám z toho radost, že na sebe holky dnes víc dbají a možná i díky sociálním sítím se snaží zaujmout i jinak, než jen sportovními výkony. Dnes je profesionální sport plný krásek hodných modelingu a je to větší slast pro oko nejen pro mužské protějšky. Pryč je doba mužatek v teplákovkách s mastnými vlasy! 😀

Když zmiňuješ vlasy – jak o ty své, dlouhé  pečuješ ty? Každodenní trénink v helmě, pocení jim dává jistě dost zabrat.

Snažím se je pravidelně mýt, abych nepůsobila jak víše popsaná předchůdkyně.  Jinak mám vlasy jako dar mé mamky, které hýčkám jen kvalitními výrobky a pravidelnou péčí kadeřnice. Naštěstí ale nevyžadují přehnanou péči.

Pohled do budoucnosti – jsi člověk, který plánuje hodně dopředu ?  Co ovlivní délku kariéry ? Tušíš, čemu by ses chtěla věnovat po skončení ? Bude to provázané s kolem ?

Já naštěstí nemám potřebu vědět, co bude za dva roky. Řeším to jenom rámcově a radši se zabývám přítomným okamžikem, který mou budoucnost tvoří a někam směruje. Teď tedy jezdím na kole a snažím se být v tom dobrá. Do konce roku 2016 mám v tomhle ohledu velké plány a sny. Potom se uvidí. Líbí se mi spolupráce se Superiorem a charakter téhle firmy, takže se budoucí spolupráci kolem kola nevyhýbám.

Už několik let věnuješ jeden svůj víkend slečnám, kterým kolo učarovalo a chtějí se učit novým věcem. Každý podzim pořádáš Ladies bike weekend . Kolik práce za tím je, kdo ti pomůže, aby vše klaplo ?

Práce s přípravou je hodně, ale většinu zastane Pavel. Já se pak na holky chystám až s přicházející akcí, aby byly spokojené a prožili se mnou to nejkrásnější, co cyklistika a Beskydy nabízí. Přesto je můj kemp spíš takovou uvolněnou dámskou jízdou, která žije svým specifickým neopakovatelným způsobem a charakter jí dávají jednotlivé účastnice a skvělé bikerky, které jsou na kempu jako moji hosté a vzory dokonalé harmonie ženy s kolem. Například Jana Horáková, nebo naše mladá závodnice Barča Průdková.

Uměla bys dát radu či předat vzkaz holkám, co  okusily první kilometry, proč by měly vydržet ? 

Držte se a hledejte v tomhle sportu jeho krásu po svém, je to jen vaše kolo a vaše jízda. Tak se rozhlížejte, ať vidíte kam až vás kolo zavedlo.

Autor: KajaP

Foto: archiv T.H.

Kája Polívková