Reklama

Karla Štěpánová : Do všeho jdu po hlavě !

Miluje jídlo, lenošení a ruční práce. Ale její největší láska jsou horská kola. Kolik dřiny zvládne, jaké je tajemství jejího tréninku, díky kterému stoupá každým rokem vzhůru ? Nejen to nám v rozhovoru poodhalila bikerka Karla Štěpánová.

Reklama

Na schůzku  přijela tahle věčně usměvavá holka v podvečer. A během rozhovoru snědla neuvěřitelné množství těstovin. Jedinou podmínkou, kterou pro naše setkání dala, bylo potkat se někde, kde mají dobrou pastu… Kromě tréninku totiž za sebou měla i tři hodiny jízdy vlakem. Přijela z Moravské Třebové, z fyzioterapie.


Léčíš následky nějakého pádu ?
Kdepak, jezdím tam pravidelně, každý týden. Vlakem – ráno trénink, pak tohle jako „druhou fázi“. Nejde o klasickou fyzioterapii, dostanu pěkně do těla – cvičím 1,5 hodiny, pod „přísným“ dozorem  Miloše Matejova.  Musím celkově posílit střed těla, i ruce. Abych udržela pěvně řidítka celý závod.  Moc mi to pomáhá.

Máš za sebou dva SP, jak to hodnotíš ? 
Po Novém Městě jsem měla dobrý pocit. Snem byla třicítka, ale zaostat jen o dvě místa, to není špatné. Prožila jsem si asi v půli závodu krizi – a když jsem viděla, jak je za mnou vláček šesti holek, měla jsem strach, že to neudržím.
Albstadt byl o dost jiný. Úplně špatný start, v prvním kole kdesi hluboko za 50 místem. V druhé půli jsem se rozjela, dalo se i předjíždět. V kopcích jsem se cítila skvěle, to je dobré znamení. Roviny dotrénuju 🙂

Komentáře k ženským výkonům jsou : ženy nás nepotěšily, ženám se nedařilo. Jak to vnímáš ? 
Na jednu stranu mě to zamrzí – vždyť nejde říct o všech, že zklamaly. Já se např. posouvám každý rok kousek dopředu. Takže mě na druhou stranu takové komentáře zároveň i motivují pro příště. Čas ještě mám…

Z domácí top trojice jsi nejmladší, letos jsi rázně nakročila k pozici české jedničky /když nepočítám v USA žijící Katku Nash /….
Lecos už napověděly závody C1, které jsem jela na začátku sezóny. Ale bylo jasné, že přímá a taky důležitá konfrontace bude až při domácím svěťáku. Cíl byl splněn. A mě se podařilo vyhrát i týmovou sázku, která se nedá říct nahlas :-). Takže , když to shrnu, zamilovala jsem si krásné tyrkysové náby Chris King a už jsou moje.

 Na kole jezdíš relativně krátce.  Jak jezdila Karla ve svých 18 a jak se posunula za těch 5  let ?
Moje začátky na kole byly opravdu legrační.  S bráchou jsem se občas vydala na triatlon, ale voda byla pro mě utrpení.   Pohyb mě vždycky bavil, běhala jsem se psem, jen tak pro sebe. K osmnáctinám jsem si moc přála kolo, táta mi pořídil silničku, o rok později horské… Když si teď vzpomenu na první tréninky po příchodu do týmu, byl to pro mě šok. Tři hodiny na kole a stejně tolik odpoledního spánku – chvíli trvalo, než si moje tělo na zátěž zvyklo. Měla jsem ale štěstí na rozumného „trenéra“ (přítel, kouč, manager –Libor Oplt). Dávky zvyšoval postupně, první rok to bylo kolem 2000 km za rok, loni přes 17.000km.


Ale údajně dostaneš v zimní přípravě občas pořádáně „naloženo“….
Jo…to ano. Letos jsem jela na Kanárech blok několika dlouhých tréninků za sebou, poslední z nich byl na 5,5 hodiny, ale s dost zásadním převýšením: 4500m.

Prozradíš něco z tvojí tréninkové „kuchyně“ ?
Změna oproti loňsku je třeba ta, že už nenavyšuji počet kilometrů, ale mám víc tréninků v intenzitě a rychlosti. A taky tréninky mimo kolo. Závody jsou fyzicky náročné, připravené musí být celé tělo. Takže makám i např. na posílení rukou. Cvičím denně. Loni jsem měla někdy honičku, abych udržela pevně řidítka v krizových situacích, ke konci závodu.

Náročnost tratí na SP se zvyšuje, obtížná místa opakovaně najíždí i absolutní špička. Jaký máš model nácviku takových úseků ty?  Jak bojuješ se strachem ? Přeci jen je rozdíl, když někdo jezdí na kole od útlého věku….
No- já mám paradoxně asi největší strach z neznáma, tedy ještě před tím, než na trať poprvé vyjedu. Když už sednu na kolo, tak se snažím to jet v celku, moc se nerozmýšlím. Je fajn, když jedu s klukama (dřív když mi ještě stačil 🙂 tak s Liborem). Mám to nastavené tak, že když to sjede chlap, jde to. Většinou to vyjde… V druhém kole si pak hledám nejlepší stopu, to už se mnou třeba vyrazí Libor, sleduje mě, rozebíráme to.

Ale na mnoha tvých bikových fotkách tvoje tělo „zdobí“ šrámy a krev… 
Já jdu do všeho po hlavě! Už ve škole jsem byla taková, při tělocviku, míčovkách…  Když při závodě spadnu, první co mi bleskne hlavou je, jestli jsem nezničila kolo, pád mě nebolí, možná mám posunutý práh bolesti, jednoduše skočím na kolo a snažím se jet hned dál a dohnat to.



Tedy pořádná rafanka. Co ještě patří mezi tvoje silné stránky ?
Nebojím se učit se nové věci. Sem právě patří i trénink těžkých míst. Pamatuji si například, že jsme jednou vyrazili na hardtailu na sjezdařskou trať. Nešlo vůbec o rychlost, ale zabojovat a překonat některé úseky. Dole jsem byl vyklepaná, ale o pár týdnů později jsem kus něčeho podobného najížděla při svěťákovém závodě. A taky mě moc baví trénovat. Každý den, i když prší, má své kouzlo. Netrpím, nemusím překonávat nechuť.

A když už jsme u těch vlastností – nějaká tvoje slabina ?
Hlava… Kolikrát se mi už stalo, že před velkou akcí jsem si přestala věřit, zpochybňovala všechno.  Naštěstí to se startovním výstřelem pomine, ale ty hodiny (nebo dny) před tím, stojí za to.

Máš nějaký sportovní vzor, ke kterému by ses chtěla přiblížit ?
Mně se zamlouvá životní filozofie zpěvačky Madonny. Nebo spíš způsob, jakým dokázala své umění, které ale má také hranice, uchopit.  A když bych měla jmenovat sportovce, tak samozřejmě je to Katka Nash. To je velká motivace, že to jde.

 Loňský rok jsi vozila titanový rám, což není v dnešní době mezi závodníky moc obvyklé. Letos je to karbon, ale tvoje KONA opět nepřehlédnutelná. Podílíš se na designu ?
Technika mě skutečně baví, když mám čas, hledám si na internetu zajímavé komponenty. Mám ráda barvičky, tak pak Lukášovi ( majitel firmy Bicycle Cafe, která Karle staví a servisuje  kola –pozn. red.) koukám pod ruku a trošku ovlivňuju :-).


A co život mimo kolo ? Máš čas na něco jiného ?
Kolo a věci s tím související jsou na prvním místě. Ale trochu pomáhám s administrativou v týmu. A když mi vyjde volná chvíle, tak se věnuju své současné vášni – šiju věci z kůže. Jako malá jsem chodila do umělecké školy, kreslila, tak ve mně ty sklony trochu zůstaly.

Jaké máš plány dál, co tě žene vpřed ?
Můj sen je účast na olympiádě…ještě jich pár bude 🙂 ! Ty cíle se posouvají – není to dávno, co jsem si přála jet v národním dresu na MS.  Mojí motivací je neustálé zlepšování. Zatím to funguje.

Karla pohledem trenéra..
Trenér, kouč, manager a přítel – to vše v jedné osobě  je Libor Oplt. On Karlu náhodně objevil na závodech a za pět let z ní vychoval bikerku, která zvládá závody nejvyšší úrovně. Vídá jí každodenně, zná její povahu, vrtochy, pozná, kdy se může makat a kdy je třeba zvolnit. Jejich „symbióza“ funguje. Jaká je tedy Karla jeho očima ?

Libor :  Karla má dvě tváře – jako Jeckyle & Hayde. Je dříč, jako málokdo, ale dostat jí třeba z postele je nadlidský výkon. Karla je závoďák, co miluje, že má opálené proužky na rukou, ale pak je schopná trápit se, že jako „holka zebra“ se nikdy nemůže nikomu líbit. Karla je jeden z nejtvrdších soupeřů jak na kole, tak v životě, v běžných sporech, ale zároveň neznám nikoho jiného, kdo by měl tak „obrovské“ srdce a trápil se, pokud něco pokazí. Teda alespoň chvíli :-). Je absolutní perfekcionalista na kolo, na detaily, chce mít vždy vše precizní. Karla je zlato na zabití 🙂
Myslím že síla Karly v tréninku a pak při závodě je, že se ráda a rychle učí. I když je svéhlavá, umí naslouchat, vnímat a při závodě to umí použít.

image10IMG_6247image4image11

Autor: Kaja P.
Foto: Michal Červený, archiv K.Š.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková