Vichřice zhatila loučení Hanky Ebertové

Co zhatilo Hanky úspěšné rozloučení s kariérou ? Jak se překonávají krize v týmu, co vše si člověk prožije za 20 hodin non stop jízdy…přečtěte se v autentickém vyprávění Hanky. Ač jde o dlouhý text, záměrně jsme nic neupravovaly….jak z důvodu sdělení emocí, tak i proto, že Hanka si za 20 let závodění při svém loučení prostor v Dámách na kole zaslouží, byť její výkony nebude hned tak někdo chtít opakovat…

Letošní léto bylo co se týče počasí poměrně extrémní, ale to co se dělo na TORTOURu bylo naprosto šílené…Z obrovských veder okolo 38°C se měla přesně v den závodu přejít studená fronta a to se do puntíku splnilo. Když jsem předpověd viděla tak mě polilo už před vlastním startem i když jsem samozřejmě doufala, že to tak hrozné nebude. Nejde ani tak o déšť, ale hlavně o vichr spojený s takto obrovským propadem teplot z 34°C na 10-17°C!
Švýcarský závod má jedno velké specifikum oproti ostatním ultra závodům a to je stejný limit pro muže a ženy, což už je ve své podstatě trošku nesmysl… A k tomu je ten limit velice tvrdý. Na 1029 km s převýšením 12500 metrů je 48,5 h s tím, že se švýcaři neobtěžují ani přepočítávat různé starty závodníků a tak má vlastně každý jiný limit -+ 20 minut…Neuvěřitelné.

Dalším specifikem je závodění po cyklostezkách což jsem také jinde nezažila…
Nicméně nakonec jsme se před závodem se všemi byť občas skoro absurdními podmínkami včetně divoké navigace vyrovnali a konečně 13.8. jsem se postavila na start další specifické části tohoto ultra – na start prologu. Je to víceméně reklamní jízda nicméně nutí závodníky před nočním startem 0:30 jezdit po rozpáleném Schaffhausenu sem a tam a to samé platí o doprovodu…Je to únavné tím více, že se nesmíme pohybovat vlastními auty a jsme převáženi na 3 hlavní organizační místa po městě rozpálenými autobusy…
Start prologu je na nádherném místě u Rheinfallských  vodopádů. Musím říci, že místo je nádherné ale třeba stání 30 minut před startem na sluníčku, kdy ve stínu je 34°C fakt nic moc… Můj dojem je, že pořadatelé prostě závodníky neřeší ,bohužel.
Jedu v prvním páru s druhou ženou v kategorii SOLO Nikole Reist. V rámci mé chabé němčinyJ si krásně poklábosíme a můj dojem z mé jediné soupeřky je více než příznivý. Nicméně má oproti mě několik nezanedbatelných výhod, které ale v závodě udělají i třeba hodinu. V první řadě jede Nikole závod už potřetí a v za druhé je švýcarkaJ. Nicméně já moc soupeření s Nikole neřeším a mým cílem je závod absolvovat v časovém limitu.

Prolog jsme obě pojaly dost vlažně a doslova jako prezentaci s tím, že Nikole byla na závěr prudkého 15ti %ního kopce o něco rychlejší. Počasí si stále stojí na svém je neuvěřitelné vedro…

Start vlastního závodu je půl hodiny po půlnoci pro což nalézám jediný důvod. Pořadatelé chtějí, aby závodníci nejtěžší úsek švýcarskými Alpami přejeli za světla. Dobře to se dá pochopit. Opačná stránka této věci je, že vlastně nebudeme spát 2,5 noci, což mi připadá při daném limitu naprosto zbytečný…

Asi 2 h před startem přichází prudká bouřka a já si říkám a je to tady! Fronta! Nicméně asi po hodině je po všem, příjemně se ochladí a i silnice osychá a já si říkám: tak to jsme vyvázli snadno…Jaký omyl!

Startuji v 0:30 30s za Nikole (vyhrála prolog) a první etapu – 30 km jedeme bez doprovodných aut sami na první TS, kde na nás čeká doprovodné auto, které za mnou může v noci jet. Etapu jsme si projeli a i vzhledem ke skvěle udělané navigaci od Petra Janouše jedu naprosto v pohodě. Jediné co mě trošku nahání strach je, že nejsem moc nervózní. Já která se obvykle klepu jak ratlík…
Co mě fakt překvapuje je projetí červené od jednoho ze soupeřů a to hned dvakrát a i když se na to komisaři dívají vůbec je to nerozhodí z klidu…Předpisů je mraky ale dodržování je velká otázka a to se nejedná jen o červené…
Jede se mi tak nějak pocitově nijak, ale to je naprosto normální klasický stav jak člověk před závodem hodně odpočívá a jen protáčí nohy.
Hned na TS se kontaktuji s autem pomocí komunikátorů ,které jsme pro tento závod pořídili. Úžasná věcička skvěle pomáhající v komunikaci mez i mnou a autem.

Druhá etapa vypadala na papíře snadnější než jeJ a co je nejhorší – fouká protiL .  Sice ne nějak zásadně,  ale fouká. Jedeme střídavě na mokru a suchu a víceméně nemáme žádný problém ani s navigací, kromě jednoho minizakufrování. Dobře se zapracovávají i nový členové týmu a já se snažím co nejrychleji zapadnout do svého rytmu a tempa, což se mi tak úplně nedaří.

Je asi 17°C a kolem nás se motá mraky dalších závodníků,  jednak jsou to sólo kluci a později nad ránem přibudou i týmy.

Prvních 100km máme za sebou s průměrem 26,5 km/h a bez zastávky. Spokojenost. Přestože  máme zásek oproti mému plánu asi 10 min. I když si ve svém závodním rauši nic nepamatuji, museli jsme zřejmě na záchod jednou stavětJ. Počasí stále v pohodě – jedu v krátkých návlecích na ruce i nohy a ve vestě + navrch je bezpečnostní vesta, která ale brání přístupu do kapes dresu… Myslím, že to s tou bezpečností trošku přeháníme, protože všichni jinak svítíme světli i odrazkami , jak vánoční stromečky…

TS Unterwasser na konci druhé etapy už je v nadmořské výšce skoro 900 m.n.m. a v těhle táhlých stoupáních začínám jako vždy ožívat a dostávám se do závodního rytmu. Najednou pocity více než dobré!  Nemám ráda prudké drbačky nahoru dolu, kdy člověk nemá šanci chytit rytmus.

Následuje ještě pár kilometrů nahoru a první velký sjezd ještě potmě a za šera. Nijak to nehrotím a tak mě kluci předjíždí .

Blíží se první kritický úsek: 30 km po cyklostezce bez doprovodu a pokud má člověk defekt musí si poradit sám. Už před startem se domlouváme, že tady dostanu pumpičku a tmel do plášťovek, jenže na kraji cyklostezky se jaksi tyto dvě věcičky nemohou najít! Že ztrácíme zbytečně 10 minut je nepříjemné , ale daleko horší je, že mě to neuvěřitelně rozhodí psychicky a úplně fyzicky cítím „nasrání“ a naprosto bez servítků do komunikátoru říkám co si o tom myslím a Standa to odnáší naprosto maximálně…

Nakonec jen ztrácíme čas a já odjíždím bez jakéhokoli vybavení a upřímně říkám, že z dalšího řádění Standu zachraňuje, že je mimo doslechJ Je to asi naše jediná větší chyba nicméně mě stojí mraky psychických sil a trvá mi skoro celou hodinu kdy jedu sama, než se uklidním. Na druhou stranu jedu určitě rychleji a ještě pěkně ve dvojici s nějakou dámou z týmů, která jede na krásném časovkářském speciálu BMC a aspoň tato nudná část skoro celá potmě po rýnské cyklostezce utekla.

Závěr této etapy do Churu je fakt šílenost po cyklostezkách a upřímně říkám, že toto jsem ještě nezažila. Sice se pořadatelé snaží navigovat, ale je to jedním slovem opruz a k tomu začíná lejt. L Upřímně vůbec nechápu, proč jsou TS v takto šílených částech měst včetně průmyslových zón. Kromě toho, že nás to výrazně zpomaluje a tady musí být výrazně vidět domácí prostředí u Nikole, mě tyto části nebaví a štvou.  Nejvíc na to asi doplácím rozhozenou psychikou, protože jinak se mi jede docela dobře. Akorát kromě deště se začíná zdvihat vítr a to samozřejmě proti. I když proti tomu co teprve bude, je to jen vánek, ale  to zatím netuším!

Další etapa do Disentisu už bych tak nějak řekla začíná jít do tuhého i profilem. 64km skoro 1200 převýšení a protivítr. A u mě především hlava nefunguje a trošku začínám v duchu panikařit, že limit nestíháme…Jasně cítím jak se peru s protivětrem.  Kromě toho jsem  mokrá a tak nějak tuším, že suchá už teda nebudu nikdyL .Trošku řeším oblečení a tak i asi 3x stavíme, což je špatně. Tuto etapu jsem asi zajela vůbec nejhůře a to platí jak pro psychickou tak fyzickou stránku. Rukou nerozdílnou za to může počasí ,můj neoblíbený terén , troška bloudění …prostě od každého něco a v duchu mi začíná hlodat: NESTÍHÁME!
Nicméně zpětně jsem tady jela přesně jak jsem chtěla v rozpisu, ale pocity byly totálně negativní a frustrující .

Dojezd na další TS Disentis znamená v podstatě že už asi 10km stoupáme na první alpský pas Oberpass a opět citelně ožívám.
Co je obtěžující je neuvěřitelný dopravní bordel na TS a je velice těžké rozumně zaparkovat a hned vyjet. Hážu do sebe teplé jídlo ,nalévám se banánovým džusem a během chvilky vyrážíme směr Oberalppass. Počasi je hnusné , ale momentálně neprší a je luxusních 17°c což je na 1200 m pohoda.
Strašně se těším do vysokohorských pasů, což jsou úseky , kde vždy získávám: čas i pozitivní náladu!
Celý tým maká nadoraz a snaží se mi udělat maximální podmínky a občasná zaváhání spíš vyplývají z nezkušenosti a neznalosti terénu.
Bohužel ujedeme snad 2 km a začíná lejt! Doprčic…Čili další zastávka a oblékáme pláštěnku a všechny teplé návleky. A čas letí a to v náš neprospěchL
Nicméně absurdně mi v tento moment déšť nevadí a jediným problémem jsou promočená kolena kde citelně cítím chlad – nicméně vím že musíme jet dál. Já blbec jsem na ně nenalepila náplasti! Trošku se nám začíná vymykat časová osa závodu – nicméně je to dané nejvíce počasím.

Ve slejváku pokračujeme nahoru a v půlce kopce je stavební uzavírka a proplétáme se mezi kolonami aut…A některá zrovna nadšená nejsou. V 11:51 jsem na vrcholu Oberalpu po 1,5h dřiny. Prší a je 12°C což ještě není úplná katastrofa. Ale psychika je opět nahoře – asi jsem magor faktJ
Oblíkáme, nalepíme hřejivé náplasti na kolena,  ale 10 min je zase pryč.  Jenže já odmítám jako někteří kluci jezdit v krátkém dolů – za to mi žádný závod nestojí , kolena jsem léčila 3 roky!

Před námi je mokrý sjezd v dešti, trošku nudná rovinka a hlavně nejtěžší výjezd celého závodu Furka pass do výšky 2431 m.n.m.13 km opravdu výživného stoupání s převýšením 1000 metrů!
Snažím se doplnit hlavně energii a tekutiny, ale jde mi to ztuha. Tady jsem to asi moc nezvládla a hlavně jsme se úplně nedomluvili a kluci mi odjeli v kopci. Uf. Jinak v těžkých alpských passech jím carbonex tablety a červit tablety které nechávám rozpouštět v puse. Funguje to skvěle a obvykle to zalévám colou či fantou.  FUJ…ale jsou to důležité cukry a další látky potřebné pro výkon.

Musím říct, že Furka pass bolel a svojí obtížností mě trošku překvapil i když skoro nepršelo. Poprvé jsem výrazně pocítila větší únavu a nastoupila klasicky vůle kdy člověk prostě chce jet vpřed! Nicméně jednou jsem přesto zastavila a aspoň doplnila zmíněné jídlo.

14:08 a vrchol Furka passu je dobit! Lepíme znovu náplasti snažím se jíst , ale během pár okamžiků přichází doslova vichřice a je jasné, že teprve teď začne ta pravá fronta. Její počátek chytáme v nejvyšším bodě závodu a já s v daný moment říkám jen: jak se mám dostat dolů když se neudržím na kole. Musím říci, že toto jsem na ultra ještě nezažila a nás to v tento moment stojí strašně cenný čas a já už tak nějak tuším, že tento závode happyendem neskončí. A to pořád ještě nevím že bude hůř!

Nejhorší nápor větru po pár minutách opadá, kluci jsou naprosto durch a já se vydávám do šíleného mokrého větrného sjezdu.  Polar mi  ukáže rychlost skoro 60 km/h a to mě pár spolubojovníků i předjíždí i když jeden mám pocit i končí v zatáčce na zemi…

Před námi je poslední sedlo Grimsel pass, které ale nejedeme úplně ze zdola a přestože vypadá napohled fakt hnusně a prudce, tak se mi jede super a jsem zas v pohodě a dokonce předjíždím kluky.

15:20 vrchol a před námi se otvírá nádherné údolí tyrkysové vodní přehrady a elektrárny. Asi jedinkrát se tady chvilku kochám
TS Grimsel Hospiz je opět vypečený a jedem prudký výjezd po vlhkých rozlezlých kamenech nahoru k hotelu…Asi je to efektní ,ale já z toho odvázaná nejsem …

Jedeme hned po podpisu dále a já s radostí hulákám že konečně pojedem za sucha! Přede mnou jsou totiž proužky suché silnice…Jenže to jsem urazila pánaboha…

Asi po 2 km po dosti šíleném průletu jedním tunelem a následně druhým s prudkou zatáčkou…sjíždíme do údolí. A před námi se valí naprosto brutální mračna přímo na nás. Přesto doufám a  převlékám do suchého kromě bot. Jíme teplé jídlo a vlastně během něj začíná pršet. Lejt! A co hůře zároveň přichází doslova a do písmene vichřice a před námi je přesně proti větru 50 km po rovině! Závod se začíná lámat a přestože jsem doposud neodflákla jediné šlápnutí, tak tady je jasné, že chytíme neuvěřitelnou časovou sekeru. Upřímně přiznávám, že v něčem takovém jsem snad v životě nejela a na jezeře okolo kterého jedeme se tvoří obrovské vlny. Jasně cítím, že jsem absolutně vypnula psychiku, nic nevnímám a rvu se v protivětru. Chvílemi si říkám, že snad začnem couvat.
A to toto měla být jedna z nejsnažších etap průměrem vysoko přes 30 km/h!  Místo toho máme i se sjezdem z průsmyku průměr  27 a to je špatné. Ztrácíme další hodinu a tak nějak mi začíná být jasné, že na tyto podmínky prostě nemám časové rezervy. Přiměřeně těmto myšlenkám reaguji i v komunikaci  a kromě zklamání spíš cítím naštvání a rozčarování. V hlavě mám, jaké obrovské úsilí stál tento závod mě, kluky z týmu a vůbec všechny lidi okolo mě. O sponzorech nemluvě.

Nicméně zatím jedeme dále a po neuvěřitelném souboji se slejvákem a vichřicí se podepisujeme na další TS v Interlakenu v 18:20. Nikole už má náskok přes 2 h a je jasné, že stihla projet před frontou…Jednoduše řečeno, kdo stihl projet toto údolí před frontou závod dokončil, kdo ne jako my, skončil na následujících 2 TS.

Při výjezdu z TS fest zakufrujeme a to moje nahlodaná psychika nedává a tentokrát to kluci schytávají naplnoL a pak máme v komunikátoru tak trošku tichou domácnost.. jen se ozývá vpravo vlevo…Zajímavé je, že co se týče výkonu jedu neustále nadoraz i když tak nějak je jasné, že prostě nemůžeme stíhat. Jenže já naprosto přesný přehled v daný moment o limitech nemám a tak to neřeším. Je to vlastně jen pocit ale bohužel správný.

Následující úsek je tak trošku agonie a ožívám jen při dalším passu Jaun, který už jedeme na tmy. Opět se mi jede výborně i když je hodně pozdě a jedná se vlastně o nejprudší sedlo. Sice jedu neustále v sedle,  ale bez zastavení a pocitově v pohodě.

Nahoře jsme v 22:47 a do další TS nám chybí 30 km a máme tam být v 23:00. Vlastně až tady se přesně dozvídám, že je hotovoL. Ještě se oblíkám a jedeme kus dolu, kdy začínám usínat a vlastně si uvědomím, že je to naprosto zbytečný risk. Jsme ani ne v půlce závodu a je konec! Stojíme u silnice a je na mě co bude dál. Můžeme závod dojet mimo pořadí, ale jet takto více jak polovinu závodu je prostě šílenost a na to vůli nemám.

Najednou se ve mně něco láme a vím , že je konec. Je to jeden z nejhorších okamžiků kariéry a už ani nepamatuji, kdy jsem naposled nedokončila ultrazávod! Jenže tady je konec závodu, konec posledního závodu! A zklamání je tak obrovské že ani nekomunikuji. Směsice pocitů: lítost, zklamání , rozčarování, pocit nespravedlivosti a přece vím že nemá cenu jet dále a hlavně že nic nezměním na mém rozhodnutí, že už se prostě na start žádného ultra nepostavím. A více asi je v tento moment unavená a vyčerpaná hlava za skoro 20 let závodění než tělo. Prostě hlava už nechce a to je rozhodující i když tohle je pro mne hodně hořký konec.
Absurdní je, že nemáme vůbec žádný fyzický problém a to nepamatuji léta! Jen prostě na toto počasí jsem neměla dostatečné časové rezervy v tvrdých chlapských limitech..

Na závěr bych chtěla poděkovat především týmu, všem lidem ktěří mi pomáhali a v neposlední řadě sponzorům, bez kterých by to nešlo vůbec. Mrzí mě strašně moc, že se to nepodařilo, ale prostě podmínky nepřály, což dokazuje i počet  těch, co dokončili závod – pouze  13 z 33 solo jezdců. Gratuluji především Nikole za skvělý výkon!

Celkem jsme ujeli 450 km za 19:20 (na kole) s převýšením 6300 metrů.

Kája Polívková