ROZHOVOR: Tereza Němcová-Huříková: „Cítím touhu být užitečná“

Každý, kdo sleduje horská kola, zaznamenal v poslední době Terezino trápení, přesto tato informace vyvolala řadu otázek a spekulací, zda a jak bude Tereza s cyklistikou pokračovat. Loučení před domácím publikem se nepovedlo, místo děkovného potlesku jejích fanoušků si po nepříjemném pádu prožila 12 hodin v nemocnici. Asi vícero „hořkých pilulek“ musela v poslední době tato velmi pohledná dáma spolknout….

Každopádně, jedna kapitola jejího sportovního života se uzavírá, už nebude usilovat o olympijské nominace, bojovat v kolotoči Světových pohárů. Kdo sledoval její dosavadní kariéru, nezapomene na spoustu parádních výsledků, které během dlouhých 17 ti let dokázala vybojovat. Ať už to byly tituly v juniorském věku (MS v silniční časovce, o rok později v cross country), řada umístění v TOP ten v rámci světových pohárů, i historicky nejlepší umístění české závodnice na MS světa v kategorii Elite (7. Na MS v Saalfeldenu, r. 2012), které letos vyrovnala Katka Nash. Odborníci i sportovní veřejnost věřili, že má našlápnuto dál, výš… A ona? 

Terezo, tvoje oznámení těsně před MS, že se loučíš s profesionální kariérou v XC, vzbudilo docela pozornost. Jak dlouho v tobě zrálo toto rozhodnutí?

No, abych to uvedla na pravou míru, oznámila jsem pouze, že právě mistrovství světa v Novém Městě je moje poslední v disciplíně  cross country. Přesto si to spousta lidí přebrala po svém a na MČR v Bedřichově jsem se setkala s otázkami a překvapenými výrazy, co tam dělám…

Cítíš se tedy vyhaslá?

Letos jsem už světové akce XCO dost omezila, a pro příští rok v tom chci pokračovat.  Svěťáky plánuji vyměnit více za závody na české půdě, ale úplně ustoupit z „xcéčka“ nechci. Největší závodní motivací mi bude MS a ME v maratonu. Přesná vize ještě krystalizuje. Co vím jistě, že kolo stále miluju!  Taky ale vím, že chci začít dělat více nezávodních aktivit. Mrzí mě třeba, že kvůli 100% oddanosti svému závodění jsem dosud nebyla schopná uspořádat pro své „Bike Ladies“ víc, než jeden kemp. Tak se těším, že příští rok se mi konečně podaří uskutečnit jeden LADIES BIKE WEEKEND na začátku a druhý na konci sezóny, v různých lokalitách. Prostě se chci věnovat rozvoji dámského bikingu, aby bylo více krásy na kolech v našich a zahraničních lesích! Jinak mám momentálně mysl otevřenou a nechávám se inspirovat, kam by mohly mé další kroky vést. Cítím už nesnesitelnou touhu být užitečná, využít víc svůj potenciál a to nejen v sedle kola. Takže vyhaslá bych neřekla, spíš naopak, ale jiným směrem.

Ve SP září v popředí několik zkušených, zralých závodnic,Gunn Rita Dhale-Flesja,Sabine Spitz, Katka Nash.. ani to pro tebe nebylo motivující zůstat v XC?

Myslím, že se každý ve svém životě vyvíjí a nachází jeho smysl, svoje předurčení v něčem jiném. Já se cítila předurčená k velkým věcem v sedle kola, ale taky jsem vždy cítila, že profesionální cyklistika si bere velké oběti, kterých nebudu jednoho dne schopná. Například rodinný život a děti jsou životní fáze, kterých bych se nemohla vzdát. Gunn-Rita to možná dokázala skloubit, ale způsobem, který by mi nevyhovoval a ani by nebyl realizovatelný. Myslím si, že každý člověk by si měl naslouchat, neulpívat na životních cestách, které ho už vyčerpávají jen proto, že už jsou vyšlapané. To raději dělat kroky tak, aby byl šťastný a naplněný, i když je začátek těžký a nejistý. Štěstí a naplnění se pro každého skrývá jinde, na to vzory nejsou.

Vraťme se 15 let zpět. Jaké momenty ti zůstaly ve vzpomínkách, na tvé úplné začátky…

Těch vzpomínek je spousty, to bychom tu nemluvili už o ničem jiném. Je to ale jedna z krás mé cyklistické kariéry, že mi přináší tolik hodnotných zážitků, které někdo nezažije za celý život. Jsem si jistá, že z nich budu čerpat do konce života. Ať už je to dřina, disciplína, cestování, konfrontace, zahraničí, mezinárodní angažmá, přátelé, rodina, sponzoři, trenéři a lidi, kteří za mnou stáli a společně se mnou dělali to nejlepší, co uměli, aby jsme dosáhli, čeho jsme dosáhli. A to nekončí, jedeme dál, jen trochu jinak ;).

Hodně brzy přišly úspěchy z velké cyklistiky – duhový dres z MS  v časovce, pak přišlo i vytoužené zlato v  XC ..

Nejdokonalejší zázemí jsem paradoxně zažila pod křídly České Spořitelny a taktovkou Jirky Lutovského, kde to všechno začalo. Sportovní gympl v rodném Vimperku, tým podporovaný značkami jako Superior a ČS, trenér i rodiče neustále po ruce. To byla obrovská deviza a motivace k zisku titulu na MS.

Změnilo ti to už tenkrát nějak život?

Rozhodně! Byla jsem pro ně schopná dřít až do padnutí, hlavně pro Luťáka, který o Kačence Nash mluvil vždy s takovou dojemnou nostalgií, přála jsem si, aby tak jednou mohl vzpomínat na naši společnou éru. Věřím, že se mi to aspoň částečně povedlo. Dlouho mi trvalo, než jsem kolo a sport začala dělat víc pro sebe. Dlouho mi trvalo, než jsem se poznala, jaký jsem vlastně člověk. Dokud ale člověk nemusí nic řešit a o ničem nemusí rozhodovat, veškerou svou energii směřuje k vydání svého maxima v tréninku. Tomu říkám „laboratorní způsob života“, který se s realitou toho běžného moc nepotká.

Neměla jsem někdy v hlavě myšlenku věnovat se silničnímu závodění, když jsi i tam sbírala úspěchy?

Na MTB se mi líbí obrovská rozmanitost, kterou v sobě tento sport skrývá. Příprava musí být komplexní a člověk si tak sáhne i na mnoho dalších sportů, jako je běh, turistika, cvičení apod. Silniční cyklistika je přeci jen stále více o dlouhých hodinách v sedle a poté patřičné regeneraci. Navíc MTB je hravé, vezme tě hluboko do lesů, kde můžeš jet kamkoliv tě napadne, nejsi odkázaný na asfalt, a když spadneš, tak jen vlastní vinou a v menší rychlosti, než na silnici, kde jsou pády ve velké rychlosti a hromadné, napáchají tak mnohem více škody.

Další roky dřiny pod křídly České spořitelny a trenéra Lutovského,  z dívenky se stala mladá dáma…. Kolik let jste společně fungovali?

Jako žákyňku mě vedl taťka, pak jsem začala aspoň trochu stíhat starší kluky, jezdila jsem s nimi 2x týdně, to byly slušné prdy. Časem jsem ale dozrála a už stačila klukům víc, dlouho jsem ale v týmu byla jediná baba. Celkem jsme to spolu táhli skoro 10 let.

Kdy přišel moment potřeby změny – trenéra, místa i týmu…

Gympl jsem si rozložila, studovala jsem ho tedy místo osmi, deset let, odmaturovala jsem po Olympiádě v Pekingu 2008. Pak jsem si na jaře 2009 zlomila klíční kost, do rozjeté sezóny se mi těžko naskakovalo. Ten rok nebyl tak oslnivý a na jeho konci skončil i tým ČS v tom duchu, v jakém do té doby existoval, čili zaměřený na SP pod vedením Piginy (manažer Michal Pig – pozn.red.) a pak Luťáka. To byl důvod mého odchodu. Školu jsem měla hotovou, neměla jsem angažmá, navíc můj partner byl z Valašska, kam nás to oba táhlo kvůli zázemí a krásným Beskydům.

Jakou roli při hledání nového angažmá hrála rodina – s kým jsi se radila?

Z té dokonalé mašinérie, která kolem mě ty roky fungovala, to bylo opravdu těžké postavit se na vlastní nohy, sama dělat životní rozhodnutí, ale ta byla najednou čistě na mě. Byla to má první životní zkouška. Šla jsem, kam mě srdce táhlo, hlavu jsem do toho rozhodování moc nezapojovala.

Z pohledu fanoušků a mnohých závodníků se ti podařilo získat smlouvu snů v profi stáji Specialized. Poodhal nám tohle období, jak to v týmu fungovalo, co tě mile překvapilo a co naopak zaskočilo nebo nesedělo?

Snila jsem vždycky o takovém týmu, kde se bude mluvit výhradně anglicky, kde budou závodníci z celého světa a všichni členové realizačního týmu budou od srdce dělat svou práci na sto procent bez výhrad či privilegií. To se mi povedlo  a sen se mi splnil. Naučila jsem se tam pomýšlet opět na medailová umístění v SP, a tak jsem po nich začala toužit, až mě to ochromovalo, když se mi nedařilo se k nim ani přiblížit.

V čase, kdy jsi měla výsledkový propad, se spekulovalo, že je na vině tvůj odchod právě od trenéra Lutovského…

Ano, sama jsem se nemohla dlouho vymanit z těch představ, že to dokážu jen jako loutka, sama ne. Až se mi povedlo jen díky svému přesvědčení a píli, pomoci Pavla a pana trenéra Martínka dosáhnout na 7. Místo na MS v Elitě v roce 2012, což byl až do letoška, kdy výsledek vyrovnala Kačka Nash v Novém Městě, nejlepší výsledek Češek na MS v XCO. Tehdy jsem na sebe byla opravdu pyšná a pomohlo mi to opravdu dospět.

Pro většinu profesionálů je hodně omezen jejich soukromý život, skloubení profesionálního s osobním není snadné. Jak se změnil život tobě poté, co jsi se odstěhovala do Beskyd a začala jsi mít  vlastní domácnost…

My jsme s Pavlem bydleli spolu už 2 roky ve Vimperku. Dohromady nás dal vlastně Luťák a jsem mu za to vděčná. Ve Valmezu jsem byla nováček, ale víc než v domácnosti jsem si to uvědomovala při trénincích, kdy jsem pochopila, co jsou to opravdu hory.

Velkou část tvé kariéry je ti po boku tvůj manžel Pavel, jak moc to ovlivnilo váš vztah?

Pavel mi už ve Vimperku začal být tím nejvěrnějším nejen člověkem, ale i tréninkovým parťákem, spolu jsme už od roku 2007 absolvovali všechna soustředění, společně jezdili na závody, byl mi oporou téměř celou mou profesionální kariéru. Prožil se mnou těžkosti zranění, nezdarů, dřiny, ale i úspěchy a naučila jsem se od něj nehodnotit den jako krásný nebo špatný jen na základě čísel a výsledků v závodech a trénincích. Myslím, že kdyby nebyl schopen se mi naprosto přizpůsobit, nebyli bychom dnes spolu, nebo bych už dávno na kole nezávodila. Díky tomu máme tolik silných společných zážitků, které nás neskutečně provázaly.

Kolik času společně strávíte?

Pavel je aktivní, neposedný člověk. Má náročnou práci v Bike Fun International, v Kopřivnici, kde figuruje jako marketingový manažer. Do toho se stará o zabezpečení mé sportovní kariéry a pořádá kulturně-sportovní akce. I přes své vytížení se téměř denně udržuje ve skvělé kondici, čehož se snažím minimálně o víkendu využít při našich společných trénincích. Naše životy jsou spjaty jak osobně, tak profesně. Čas na sebe pořád máme a když ne, dokážeme si to málo společně užít.

V současnosti jsi jezdkyní týmu Superior a zároveň ambasadorkou a tváří reklamních kampaní. Jak vidíš možný rozvoj spolupráce v dalších letech, myslím v nezávodní oblasti?

Jak už jsem výše zmínila, angažuji se v rozvoji ženského bikingu a sportu obecně, už několik let. Pořádám své kempy, jsem patronkou několika akcí a dlouholetou ambasadorkou firem, jako je Meoris , Allivictus, Lawi, Česká Spořitelna, Strabag apod., které jsou se sportem spjaty. Do budoucna bych toto své působení ráda rozšířila, možností mám více. Zatím to vypadá, že další sezónu budu zřejmě závodit dále na Superioru a kam budu směřovat své mimozávodní aktivity, si ještě chvíli nechám uzrát, než s nimi vyjdu na světlo.

Jakým směrem se bude teď ubírat tvůj sportovní život, zmínila jsi závodění v maratonech…

Ano, zaměřím se na maratonské podniky v české republice, objedu i více závodů seriálu Kola pro život, těším se na nějaký hezký etapáček, jako je Alpen Tour, vrcholem pak bude ME a MS v maratonu. A jako doplněk přijedu na závody cross-country. Obecně se chci závoděním více bavit, netrávit dlouhé dny na cestách po celém světě, které člověku berou spoustu energie.

Které osobnosti nejvýrazněji ovlivnili tvůj sportovní život?

Jak už jsem zmínila, životem mi prošla spousta osobností, které mě zformovaly. Byl by to nekonečný seznam. Věřím, že si to ti vyvolení sami uvědomují, a jsem jim za to neskonale vděčná. Jsem člověk, který si váží životně moudrých a dobrých lidí, jejich náklonnosti či dobrých činů.

Když se ohlédneš zpět, je nějaké tvé rozhodnutí nebo krok, který bys udělala teď jinak?

Ne, ani jeden krok zpět, beru to tak, že každá událost v mém životě měla svůj důvod. A tak to beru i do budoucna. To co přijde, bude tak, jak to má být…

Dlouhá léta se pohybuješ v kolotoči světového poháru, jak bys definovala ideální bikerku současnosti?

XCO je hodně fyzicky a technicky náročná disciplína, rozhodně pro své prudké kopce mají navrch dívky bez ženských tvarů, které mají jen minimum tuku a vezou nahoru jen to, co musí, pak je tu ale ještě mnoho aspektů, které ve stejné míře výsledek ovlivňují, takže jsou ve hře i holky svalnaté či těžké, které však soupeřky „makrely“ převyšují svou výbušností, výdrží, zarputilostí, technickými dovednostmi či dravostí. Takže obecně se to určit nedá.

Tereza mimo kolo, jaká je? Co tě zajímá a naplňuje ve volném čase?

Naši mě s bráchou jako děcka brali do přírody neustále. Ať už díky sportu, nebo častému stanování, kempování, sjíždění šumavských řek, houbaření, sbíráním borůvek či procházkám. Zakořenily tím ve mě velmi silný vztah k přírodě. Miluju být v ní aktivně stejně jako pasivně. Stačí mi vyjít na kopec, sednout a koukat do dáli. K tomu mám poslední 2 roky úžasnou parťačku, naší chlupatou lásku Abbi, která miluje les a přírodu stejně jako já, a tak se naše radost společně násobí. Taky ráda pečuju o rodinu tím, že jim pohladím bříška něčím zdravým a chutným. Pečení a vaření je pro mě v deštivých dnech relax. Jinak je mi balzámem na duši čas jakkoliv strávený s mým manželem.

Patříš mezi ty co plánují víc dopředu? Jak se vidíš třeba za pět, šest let?

Po mojí mamce v tomhle ohledu moc nejsem, a tak nedokážu plánovat na víc než 14 dní dopředu. Přemýšlení nad dalekou budoucností mě spíš zmáhá a přináší pochyby. To radši koukám zpět do minulosti a pohrávám si s představou, jak bych asi reagovala, kdyby mi před lety někdo dal nahlédnout do křišťálové koule a ukázal mi střípky z mé budoucnosti. Myslím, že člověk to vědět ale nemá, co na něj čeká v budoucnu, měl by spíš jít za svým srdcem tady a teď, pak nikdy nemůže říct, že udělal špatné rozhodnutí.

Autor: Kája P.
Foto: archiv T.N., DNK

Kája Polívková