Zážitkový den maminky Katariny aneb Rychlebské enduro “na živo”.
Rychlebské Enduro je jedinečný závod, který se jede předem neznámým terénem, „na oči“, v divoké přírodě Rychlebských hor . Otestuje vaší fyzickou a technickou připravenost, potrápí psychickou odolnost, když na určené trati máte tři rychlostní měřené úseky – RZety. Na letošním ročníku tohoto nelehkého závodu se sešlo 20 žen, přečtěte si osobitý report od jedné z těch nejlepších….
Mít doma malého neposedného cvrčka, který vyžaduje neustálou pozornost, neznamená, že musíte omezit Váš koníček. Naše někdejší reprezentantka a skvělá sjezdařka Katarina Tóthová, je třicetiletá mladá paní a kromě svých blízkých stále miluje i kolo a lidi kolem něj. Také si umí zorganizovat čas tak, že si naplánovala výlet za zážitky na stále populárnější enduro závody. A jak se nakonec ukázalo, klaplo to i na stupně vítězů. O svém závodním pojetí Rychlebského endura, které proběhlo minulý víkend, nám napsala super report….
“Den před závodem Rychlebského endura jsem zjistila, že mám kolo na kaši. Kdo mě zná, řekl by, že to je taková moje klasika. Z jednoho průšvihu do druhýho.
Nebyla jsem měsíc na kole a tak padlo rozhodnutí, že pojedem v pátek ještě na Kopřivnou, abych dostala kolo trochu do ruky a třeba si na něj při závodě nesedla obráceně. Jenže tam jsem zjistila, že mi nefunguje teleskopická sedlovka, že mi věčně padá řetěz, že se mi chvílema propadá zadní brzda, že mám osmu na zadním kole, a že když si vezmu na hlavu integrální helmu, nic v ní neslyším. Ani to jak si ještě víc devastuju kolo. Prostě na tom kole nebylo nic tak, jak mělo. Ale já si říkala hele i přesto to určitě nějak zvládnu.
Ta brzda mě trápila natolik, že jsme ještě v pátek v pět odpoledne sháněli servis, který by to spravil, a naštěstí jsme sehnali. Drobná potíž byla v tom, že jsem kolo dostala až druhý den, hodinu a půl před startem první erzety. To jsme to měli ještě půl hodiny na samotný Rychlebky a výjezd na první erzetu byl na hodinu a půl. Ale tak, výjezd mi trval hodinu a startovní č. 71 zaručovalo, že nebudu startovat mezi prvníma. Na kopci jsem měla k dobru ještě 20 min na vydejchání. Byla jsem příjemně zahřátá a v tom správným stresovým „race“ módu.
Vůbec jsem nevěděla, co mám od tohohle závodu čekat, ani jak asi zajedu. Byla jsem od posledního startu o 10 kg lehčí a tentokrát jsem tam stála jako maminka půlročního kluka. Do závodu jsem se přihlásila pod přítelovo jménem, kdybych zajela fakt hrozně, aby mě nikdo nenašel. Aby to bylo jenom takový: „Ty Káťo, byla jsi vlastně na Rychlebským enduru?“ „Co? Co? Enduro? Co je to enduro?“ A přitom před sebou viděla to poslední místo na výsledkový listině. Zároveň jsem si ale sbalila fén, kdybych šla na stupně vítězů, abych neměla špinavý upocený vlasy, abych tam nevypadala blbě. Tak takový nějaký umístění jsem čekala;)
Dobře tedy, jsem na startu první erzety a čekám něco šíleně hroznýho. Prej je tam úsek, který je dvakrát horší ,než na trailu Wales. To mě děsilo, protože Wales se mi ani jednou nepovedlo projet dobře, natož dát ty pitomý krátký výjezdy, kdy si během pikosekundy musíte přehodit ze skoro nejtěžšího převodu na ten úplně nejlehčí. Na hlavě mám jenom malou helmu, nemám rukavice a spadnout by se mi vůbec nehodilo. Ještě vím, že na mě dole čeká hladový malý Zbyšek, že ho musím nakojit. Zase si ale říkám, hele, to nějak zvládnu. Hlavně to nevzdat v hlavě, to se pak dělají zbytečně chyby a je větší pravděpodobnost, že se fakt něco stane.
Odstartuju a první dvě minuty čekám tu hrozně těžkou technickou pasáž a když pořád nic, úplně na to zapomenu. Snažím se nikde nepřejet nějakou odbočku, ale naštěstí všude jsou lidi, který ukazují kudy jet. Nerada bych taky aby mě dojel někdo za mnou. Což se nakonec děje, ale jednou je to v místě kde je to dost široký pro oba a podruhé, kdy si na silnici nahazuju řetěz. Ztracím 10 sekund tímhle nandáváním řetězu. Přesto to nevzdávám. Jedu občas hroznou palbu, která se ale hned mění na pomalou techniku. To mi přijde na závodě nejtěžší. Odhadnout tyhle přechody tak, aby to nekončilo pádem, abych někam nevlítla rychleji než je potřeba. Dojíždím do cíle. Prý nejsem vůbec zadejchaná, že ostatní vypadají na umření. To mě utvrzuje v tom, že to nebyla zrovna rychlá jízda. I to, jak jsem stíhala na trati sledovat kde jsou fanoušci, někdo tam dokonce ukazoval holej zadek, rozmýšlet se jakou vlastně pojedu stopu a že teď bych mohla i šlápnout.
Druhá i třetí erzeta už neměly tak těžký technický pasáže jako v jedničce, zase to bylo ale víc šlapací a větší palba. V trojce mi při zrychlení dvakrát za sebou vypadly nohy z pedálů a dostala jsem se lehce mimo trať. Tak jsem si říkala, že takhle ne, že zabít se tady nechci a zase jsem trochu zpomalila.
Jaký bylo moje překvapení, když jsem se nakonec celkově umístila na třetím místě a že jsem na základnu přijela teprve jako třináctej jezdec. Takže ani ty transfery, z kterých jsem měla strach, hlavně z Dr. Wiessnera, protože jet ho 2x za den na pohodičku je úplně něco jinýho, než ho jet 3x během 4 hodin, nebyly taková hrůza. Takže za třetí místo naprostá spokojenost. A holek závodnic tam bylo, to jsem ještě neviděla!
Beztak je lepší být třetí než druhá, protože to vás pak mrzí, že jste mohli být první a na třetím jste rádi, že jste nebyli čtvrtý. No, ne?”
A my ještě uvádíme jména dvou dam z pódia, z prvenství se radovala Pavla Nováková z týmu Novatop-Lapierre, na druhém místě pak skončila Lucie Kubínová, tým Trail Guide Liv cycling.
Autor: Katarina Tóthová, redakce DNK
Foto: archiv autorky
