Reklama

Blog DNK: Moje stopa ve Stopě

Jednou kdosi řekl: „To co se zdá být nemožné je pouze výzva.“ a je jen na nás, zda ji přijmeme.

Reklama

Hledat nové výzvy je pro člověka zcela přirozené. Někdy jde o cíle téměř bezvýznamné, kterým ani nepřisuzujeme pocit důležitosti, ale po jejich zdolání v nás zůstává zaslouženě hřejivý pocit.

Přesně takhle „nenápadně“ jsem se k jedné výzvě dostala.  Sportovní, jak jinak. Teprve s odstupem několika dní mi došlo, že důležitý nebyl samotný výkon, ale překonání pochybností, proč do toho jít. Asi každá z vás už někdy bojovala s našeptávajícím vnitřním hlasem, který dokáže vydolovat kupu záporných argumentů a dokáže být hodně silnou brzdou v rozhodování.  A právě zdolání téhle překážky je moment, z kterého se nakonec nejvíc těšíme.

Začnu jednou  letitou vzpomínkou, zdánlivě nesouvisející, která mě už vícekrát pomohla překonat onu zmiňovanou brzdu.  Tehdy jsem na triatlonovém soustředění pravidelně potkávala skupinu španělských neplavců, kteří se učili úplným základům, s plaveckými pomůckami, korkovým pásem, co nadnáší.  Na tom by nebylo nic zvláštního, až na jejich věkový průměr. Tihle nadšenci byli už hodně „dospělí“, pět křížků měla většina.  Přesto se pustili do zdolání výzvy.

 

 

O svém vztahu k běžkám jsem Vám už psala. Pro mě jsou ideální činností na trénink i  zážitky. Nemám problém projíždět se lesem několik hodin, užívat si upravené tratě, klasicky i skatem.  Někdy loudavě, jindy svižně, až do té doby, než mi je zadýchání nepříjemné. To si pak hravě zdůvodním, proč se nehonit, vždyť volné tempo je pro moji kondici nejlepší.  Stejně ty kilometry pěkně naskakují…

Ani nevím, jak k té „chybě“ došlo, ale můj partner se rozhodl udělat mi překvapení a přihlásil mě na lyžařské závody.  Už jsem na startovce a bylo by prý hloupé to zrušit. Zatím co já jedním dechem vyslovila hned pět argumentů, proč tam nemůžu, on nadšeně popisoval, jaká bude trať, kolik přijede lidí, jaký to bude zážitek a ať už se těším.

Zatím co na kole jsem měla startovní číslo připnuté mockrát, v lyžování šlo v podstatě o premiéru. Do závodu zbývaly dva dny, pouhých 48 hodin na to přijmout novou výzvu. Nebo se postavit proti? Důvody by se našly snadno. Nevím, za jak dlouhý čas se mi vybavila skupina mých virtuálních pomocníků, (španělských neplavců), ale v den závodu  jsem  zjistila, že se začínám těšit.  Výhoda nového je, že nemáte žádná očekávání (myšleno výkonnostní), a převládá zvědavost. Když už nic jiného, tak se projedu na čerstvě upravené trati.

Můj vlastní souboj se odehrál v rámci seriálu Stopa pro život, když jsem se společně s téměř 300 dalšími závodníky vydala zdolat pětadvaceti kilometrovou trať Jilemnické 50. Jak jsem psala na začátku, výkon nebyl ten nejdůležitější pocit, na který bych se soustředila, i když startovní číslo dělá divy a probudilo ve mě opět závodní srdce. Na trati jsem se prala o pozice a záhy platila nováčkovskou daň za špatnou volbu stopy, trápila se v kyslíkovém dluhu, na který jsem nebyla zvyklá, bojovala s technikou, jednou spadla, ale přesto po projetí cílovou bránou jsem prožívala pocit štěstí, že jsem jednak přežila a také právě teď patřím do tohoto bílého kolotoče.

 

 

Moje lehce euforické pocity umocnilo hemžení lidí v perfektně připraveném zázemí, s vyhřívanými stany, samostatnou převlékárnou, obědové menu s nabídkou pěti jídel,  setkání s legendou českého lyžování Blankou Paulů, která řádně „zatopila“ řadě mladších závodnic, to vše předčilo moje očekávání.

A ten můj výkon….do sbírky mi přibyla stříbrná medaile, se zimním motivem. Její hodnotu znám jen já sama.

Protože je co zlepšovat (už nechci padat, plužit, vozit pití a nepít, jezdit mimo stopu) asi tentokrát překvapím svého partnera a přihlásím se na další pokračování Stopy pro život, na Božím Daru sama!  Přidáte se ke mně někdo?

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková