Vzpomínka na Afriku. Rozhovor s Janou Martinkovou, jedinou českou ženou, která jela legendární CAPE EPIC
O zimní dřině, těžké zkoušce vztahu i největším nepříteli v závodě, vypráví dosud jediná česká účastnice, Jana Martinková.
Tuto neděli startuje největší etapový závod dvojic na horských kolech, Cape Epic. Jeho celková délka osciluje mezi 720 – 750 kilometry, převýšení je přibližně 16 tisíc metrů, vše rozděleno do 8 dní. Podklad, na kterém se jede, dokáže udělat i z na pohled jednoduché etapy velký očistec. Neustálé střídání kamenitých pasáží, skalních vložek a písečných řek, okořeněné všudypřítomnou erozí terénu dělá z jízdy obtížnou práci. Do toho často vysoké teploty, nepříjemný protivítr a také prach, proti kterému není obrana. Déšť pak znamená hotové peklo a pohřeb techniky.
Zatím co mezi muži máme každoročně zastoupení jak v řadách profesionálů, tak i amatérů, v ženách se objevilo české jméno jedinkrát. Postarala se o to, dnes již dvojnásobná maminka, Jana Martinková, dcera úspěšného sportovního lékaře a trenéra Karla Martinka. Zeptaly jsme se, jak na svůj velký závod vzpomíná.
Jano,jak už je to dlouho, co ses postavila na start Cape Epicu?
Jela jsem v roce 2012, tedy pět let zpátky. Vlastně asi to byl osud, protože kvůli následnému zranění po návratu domů bych už žádný Cape Epic nejspíš nikdy neobjela. Dva týdny po příletu z Afriky jsem jen tak ze srandy jela jeden krkonošský závod, kde mě sestřelil borec tak, že mám rozdrcený snad všechny kosti v lokti levé ruky a místo nich titan. Hybnost 90 stupňů. Od té doby jsem de facto na kole moc neseděla.
Každý rok se na startovní listině objeví řada českých zástupců, ale ty jsi stále jediná žena, která závod absolvovala. Jak a kde se zrodila myšlenka tuto výzvu absolvovat?
V době, kdy jsme se rozhodli závod absolvovat, jsem jezdila amatérské mtb závody s partou nadšenců okolo týmu Cyklotrenink.com. Kolo a sport obecně mě bavil, byl to ventil od poměrně náročné celotýdenní práce. Vyjet o víkendu pryč z Prahy a potkávat podobně nadšené kamarády a trochu si dát do těla, samozřejmě s žádným velkým natrénováním. Jednou někde na závodech kdosi vyhrál etapový závod v Africe. Jiný, ne Cape Epic, ale mě a kamaráda z týmu, Jirku Beneše to zaujalo a plácli jsme si jen tak z hecu, že za rok to taky pojedeme. Večer už jsem zklamaná, že je závod dávno dopředu vyprodán, psala pořadateli, jestli by nám nedal divokou kartu. Dnes nechápu, kde se ve mně vzala ta drzost, neměla jsem skoro nic najeto, jezdila „hnojáky“ pro radost. K mému překvapení přišla brzy odpověď, že ano, můžeme jet, ale bude to stát celkem balík. Nevím jak teď, ale před pěti lety to bylo jen na startovném za dvojici cca 80 tisíc korun. Nicméně ani to nás neodradilo, zaplatili jsme, sehnali pro začátek jednoho sponzora a začali se zabývat tím, jak vše uděláme dál. Letenky, kola, ubytování před a po závodech, spousta doplňkových věcí, není to nic levného, to asi nemusím žádnému závodníkovi vykládat. A v neposlední řadě, závod má prolog a sedm náročných etap s velkým převýšením a natrénovat na něj přes zimu v ČR nebylo jen tak. Stála před námi velká výzva, ale my jsme během jednoho večera byli rozhodnuti, že to zkrátka dáme.
Jak vypadala tvoje příprava na akci?
V září 2011 padlo rozhodnutí, takže času bylo od cca poloviny října do března relativně dost. Nicméně, v českých podmínkách začínajícího podzimu a následné zimy to bylo mnohdy hodně o morálu. Ale když má člověk motivaci a to my tehdy měli (dnes nevyjedu, pokud není 25 stupňůJ), jde všechno. Bylo potřeba strávit velké množství hodin v sedle, takže přes týden, pokud se to dalo nějak skloubit s prací, jsme se snažili chodit na spinning, jezdit na válcích, alespoň hodinu až dvě, o víkendu pak v sobotu i v neděli každý den pět hodin. Za každého počasí. V mém případě na nějaké soustředění v teple nebyl čas.
Konzultovala jsi přípravu s taťkou, který se dlouhá léta věnuje trénování vrcholových i amatérských cyklistů?
Jirka Beneš, se kterým jsem závod jela, tehdy pod tátovým vedením trénoval, já se ho občas na něco zeptala, ale řekla bych, že nebylo moc na co, to důležité jsem věděla, najet co nejvíce objemu, strávit na kole co nejvíc času. Každá etapa měla trvat pro nás cca šest – sedm hodin, takže dvouhodinovými tréninky bychom to asi objet nedokázali. Já rozhodně ne.
Co bylo v přípravě pro tebe nejnáročnější?
Vzhledem k tomu, že v práci se to nějak špatně sešlo, jsem nebyla na soustředění v teple ten rok vůbec, Jirka odjel na dva týdny na Kanáry. Naštěstí byla pro cyklistu velice příznivá zima, žádný sníh a mráz trval všehovšudy týden, takže se dalo opravdu jezdit celou zimu i v relativně příjemných teplotách doma, v Čechách.
Cape Epic je závod dvojic, kde si oba navzájem musí důvěřovat, pomáhat. Jak probíhal výběr parťáka, ty sis našla jeho nebo on tebe?
Vybrali jsme se navzájem, znali jsme se dlouho předtím, jezdili společně po závodech, takže jsme si plácli vlastně hned. Snažili jsme se i společně trénovat, hlavně o víkendech, nejprve jen tak jezdili, ke konci jsme si promýšleli i taktiku, tlačení do kopce, po rovině a pomoc v etapách. Bohužel to muselo nutně vyvolat krizi v našich partnerských a manželských vztazích, každý to nekousne, když vám drahá polovička každou volnou chvilku tráví s někým jiným, přestože vysvětlujete stále dokola, že se jedná jen o čtyři měsíce, než skončí závod. Pokud člověk chodí do práce a chce alespoň trochu připravit, musí jít všechno ostatní stranou, bylo to opravdu pár měsíců dřiny a velkého odříkání, přestože zrovna já jsem nikdy netrénovala a ježdění na kole si užívala jako víkendový závodník se sluncem v zádech. Tohle ale bylo jiné.
Co jsi všechno věděla dopředu o závodě? Konzultovala jsi to s někým
O závodě jsme si samozřejmě zjistili všechno, načetli stránky, mapy, profily, trasy, ale stejně nebyla možnost tam odjet a zkusit si alespoň jednu etapu projet, zažít vedro, ranní zimu, vstávání v pět ráno z vymrzlého stanu do tmy, starty v sedm hodin, příšerná bolest nohou při prvních kilometrech, představa dalších šesti hodin v sedle, slzy, prach, špína….Několikrát závod před námi absolvoval kamarád Tomáš Přibyl, který se na rok 2012 opět chystal, ten nám pomohl hodně, poradil a doporučil spoustu věcí.
Jak moc byla akce finančně náročná, měli jste k sobě nějaký doprovod?
Jak jsem psala na začátku, věděli jsme, že to bude jednou za život. Sehnali jsme na něco sponzora, něco zaplatili sami, nedokážu vyčíslit přesně, ale včetně kol, která jsme museli trochu repasovat, já si kupovala nové, určitě okolo dvou set tisíc. Ale ani minutu jsme toho nelitovali, stálo to za to.
Vzpomeneš si na pocity, když jsi stála na startu první etapy?
Přiletěli jsme tři dny předem kvůli alespoň krátké aklimatizaci, nervozita byla, ale čekali jsme to horší. První etapa byl prolog, kdy se startovalo v minutových intervalech pouze po dvojicích. Výsledek nás celkem zklamal, ale věděli jsme, že prvních 27 kilometrů nic neznamená. Atmosféra byla skvělá, všude spousta lidí, Cape Town žil cyklistikou, i během etap všude fanoušci, vjezdy do cíle mnohdy vháněly slzy do očí, to se u nás fakt nevidí.
Jakou jste si domluvili taktiku? Byly vaše síly v rovnováze nebo jsi diktovala tempo a parťák tě jistil zezadu?
Jirka byl mnohem lepší, vždycky jezdil na bedny v maratonech ČP, dlouhé závody ve své kategorii vyhrával, nicméně šel do toho s tím, že jsme tým a budeme si pomáhat. Snažili jsme se jet tak, že já za ním v háku a když jel moc rychle, řvala jsem. Ale on jezdil rychle pořádJ. Po prvních dvou etapách jsme se dokonale sladili, bohužel ke konci, na šesté hodině jízdy už mi síly docházely hodně rychle a musela jsem se hodně přemlouvat a vydržet alespoň nějaké tempo. Naštěstí na tom byly všichni dost podobně, takže jsme drželi pozici a nikdo nás moc nepředjížděl.
Co tě nejvíc překvapilo, vzpomeneš si na nějaký intenzivní zážitek? Potkala tě během závodu krize, ldy sis sáhla na pomyslné dno?
Krizí bylo moc, hned na začátku, v prologu na pátém kilometru mi Jirka řekl, že na výlet jsme nepřijeli, já měla dvě stě tepů (nekecám!) a kolabovala, chtělo se mi brečet, ale vzpomněla jsem si na ty dlouhý měsíce na kole a rozjela se. Musíš zatnout zuby a jet, říkáš si, že si přece nedal tolik času, peněz, kus svého života, jen proto, abys brečel, že to zrovna chvíli nejede. V jedné etapě zas měl krizi Jirka, pršelo, byla zima, bláto a on úplně promrzl, nemohl se zahřát, protože na jeho poměry jsme jeli pomalu. V cíli si na sebe natáhl všechno mokrý, aby mu to do rána uschnulo, zalezl do stanu a spal až do rána.
Která z hlavních sedmi etap je nejtěžší?
Nejtěžší etapa byla pro mě rozhodně ta nejdelší, 145 kilometrů a 3000 metrů převýšení, nic takového jsem u nás nikdy nejela. Navíc už po třech dnech závodění to nohy nechtěly brát. Taky specifický terén, spoustu kamenů a samý singltrack, takže o tlačení nebo nějakém pomáhání moc nemohla být řeč. Nebyli jsme na tom ale nijak hůř než ostatní, naopak jsme celkem předjížděli a to nás nakoplo a nakonec se nám ten den jelo skvěle.
Co byl pro tebe největší nepřítel: vedro, prach, těžký terén? Potkaly vás defekty?
Díky dobrým radám našeho kamaráda Tomáše jsme pořídili bezdušové pláště Racing Ralph 2,25 a neměli za celý závod jediný defekt, jediný problém s kolem. Prach, vedro, terén, všechno se dalo snést, terény byly nádherné, nic extrémně těžkého, vše se víceméně dalo sjet, někdy se tlačilo po kamenech do kopců.
Pro mě osobně byl největší problém se spánkem ve stanu – když spíte ve stanovém městečku s tisícovkou dalších stanů a párů nohou, které chodí v noci neustále na záchod, štrachají v taškách, prdí, telefonují, a v pět ráno dudák oznamuje, že je čas vsávat (do tmy), není vám moc do zpěvu. Za druhé, nejsem ranní ptáče a už vůbec nejsem schopná před osmou hodinou ranní do sebe dostat cokoliv k jídlu. Takže první dvě tři etapy to ještě šlo, ale potom už jsem si brala buchtu od večeře do stanu, dva gely a snídala ve spacáku ve stanu a vylezla až těsně před startem. Rozjíždět už se nikdo nechodil, rozjíždělo se až po startu.
Závod vede údajně krásnou krajinou, místy s úchvatnými rozhledy, cíl je poblíž Stolové hory. Je vůbec čas něco takového vnímat?
Krajina parádní, stejně tak atmosféra, jak už jsem psala, pokud nejsi profík, snažíš se i nasát krajinu, vše kolem, v rámci možností, nic hezčího jsem zatím během bikových závodů nezažila. I když ne na závod, mám chuť se tam za pár let znovu podívat, projet se na kole, půjčit auto a celou tu krásnou zemi projet.
V čem vidíš náročnost a zároveň magickou sílu Cape Epicu?
Všechno už jsem vlastně napsala, náročná je pro amatéra ta příprava, odříkání, trénink, osobní život v troskách, pak tolik hodin v sedle, tolik metrů převýšení, náročné podmínky spaní, vstávání, servis kol atd..Pokud nemáš support a nespíš v karavanu, vlastně přes týden moc nespíš a najedeš skoro tisíc kilometrů v těžkém terénu, nestíháš doplnit energii. Ale stojí to fakt za to. Ty pocity po dojetí každé etapy, tolik zážitků, spousta nových přátel z celého světa. To je vlastně věc, o které jsme ještě nepsala – každý den se seznámíš s někým novým. Jedna dvojice je ze Zélandu, druhá bydlí na Mauritiu, nechápeš jak tam trénují, třetí je Alain Prost,bývalý závodník formule 1. Chvilku pokecáš a jedeš dál. Ty nebo oni. Pak se potkáte v cíli a vyprávíte zážitky. Večer si dáte společnou večeři. Ta atmosféra je neskutečná.
Pocity v cíli, jaké jsou, když máš splněno?
Když projedeš cílem poslední etapy, vlastně se ti najednou po přívalu euforie, že je to za Tebou, chce brečet, že UŽ to skončilo. Tělo najednou má ještě někde skryté rezervy a jelo by dál. Večer vlastně padneš vysílením, ani nemáš sílu slavit, že jsi to dal a celkem dobře, nad očekávání. Že ty měsíce jsou za tebou. Začneš přemýšlet a těšit se, co bude dál…
Chtěla ses tam za rok vrátit?
Než vyprchala pozávodní euforie, bohužel mě potkal ten úraz a nebylo už co řešit. Rok poté bych se na takhle těžký závod určitě necítila, bála bych se a trochu se vlastně bojím dodnes, kvůli omezení hybnosti té zlomené ruky.
Z Jany závodnice se stala maminka dvou capartů. Nestýská se ti po závodní atmosféře? Uvidíme tě někdy opět na startu, alespoň na domácí půdě?
Mám dva malé kluky, skoro žádné hlídání, tak je těžké najít čas a zajít aspoň k holiči, takže začít sportovat je až v dalším levelu, ale snad už se dočkám brzy. Chybí mi to, ale kluci jsou ještě malí na to, aby sami něco na kole ujeli, zatím za nimi jen běhám. Letos v létě bychom chtěli staršího seznámit se závodní atmosférou, přihlásit ho na první závody, snad se mu bude líbit a pak bych i já mohla třeba něco zkusit.
Foto: Michal Červený
