ROZHOVOR: Jana Šimánková „Pojedeš přeci mistrák, řekla jsem si, když docházela motivace“
Neobyčejné výkony nemusí být jen ty, které se cení medailemi…
Její jméno byste těžko hledaly na startovkách pohárových závodů a už vůbec ne na soupisce některého z našich silničních týmů. Přesto byla na letošním mistrovství republiky hned po závodnicích Dukly a Nikoly Noskové asi největším bodem zájmu přihlížejících diváků, ale i zvědavých lidí „z oboru“. Ty prvně jmenované přitahovala svým dokonale vyladěným závodním cyklo outfitem a podobně vyšperkovanou časovkářskou raketou Argon18. Ty druhé pak svým výkonem, když dojela na celkově 8. místě v elitních ženách. Při nadvládě Dukly, která opanovala prvních 5 míst, v podstatě dýchala na záda špičkové multisportovkyni Anežce Drahotové. Tahle dáma stojí za rozhovor…
Jana Šimánková, 32 let, ing. architekt, majitelka ateliéru MIO architekt, amatérská sportovkyně, kombinující triatlon, biky a poslední rok také silniční cyklistiku, ale pouze časovky. Dva roky spolupracuje s Petrem Novákem, trenérem silničního týmu Sport Races, manželem naší bývalé úspěšné závodnice Zuzky Neckářové. Před týdnem se poprvé v životě postavila na start mistrovství republiky a v závodě proti chronometru dokázala dojet v elitě na 8. místě.
Jano, první otázka musí směřovat k mistrovské časovce. Jaké to bylo?
Bylo to skvělý! Nikdy jsem nejela žádný profesionální závod, pro mě všechno úžasný, atmosféra, zázemí, to vše okolo…I když profil nebyl přesně ten, co mi sedí a taky jsem neměla pocit, že to byl můj nejlepší den. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale myslím, že umím zajet ještě o trochu líp nebo u toho mít alespoň lepší pocity (smích).
Představ se našim čtenářkám, jakou máš sportovní minulost?
Jsem ze sportovní rodiny, takže od mala jsem zkoušela kde co všechno. Mám sportovní gymnázium, se zaměřením na triatlon, ten jsem měla moc ráda, až na tu běžeckou část (smích). Na vysoké jsem vůbec nezávodila, nešlo to skloubit se studiem. Pak jsem se vrátila ke kolu, ale začala jezdit hlavně na biku, dvě, tři sezóny nějaké závody, ale přišlo mi to pořád stejný, tak jsem si hledala další výzvy a přihlásila se s tátou na poloviční Ironman (triatlon s distancemi 1,9 plavání, 90 km kolo, 21 km běh-pozn.red.). To mě sice bavilo, ale pořád tam je ten běh, což mi vždycky zkazilo výsledek. Právě z triatlonu mám časovkářský speciál, tak jsem si šla zkusit zajet pár amatérských časovek. To byla cesta k silniční cyklistice.
Kdy tě napadla myšlenka připravit se na mistrovskou časovku a poměřit se s elitními ženami?
Vždycky si dávám nějaký cíl a vloni jsem chtěla jet mistrovství republiky v Extralize masters. Jenže jsem onemocněla, tak jsem si řekla, že až za rok a jen ze zvědavosti se podívala na výsledky. V mojí kategorii jely ale jen tři nebo čtyři ženy. V tu dobu jsem už rok spolupracovala s Petrem a s ním jsem probrala můj nápad přihlásit se na elitní mistrovství. Bylo to akorát po testech a on mi řekl, ať do toho jdu. Udělala jsem si na svazu licenci a bylo.
Jak dlouho ses na časovku cíleně připravovala? A co jsi tomu musela obětovat?
Od loňského podzimu jsem tomu postupně přizpůsobila trénink. To znamenalo víc kola a omezení běhu, i když přes zimu jsem ještě nějaké běžecké tréninky měla, ale začala jsem k tomu jezdit hodně na trenažéru. A vynechala jsem úplně triatlonové i bikové závody. Jinak ten režim se dá vydržet a i delší čas. Trochu člověk omezí společenský život, ale spíš si to víc plánuje, po těžkém tréninku je lepší mít klidný večer. Ale třeba tradiční večeře s kamarádkami, ta měla přednost. Ještě jeden poznatek, tři týdny před závodem jsem úplně přestala pít alkohol. Vůbec nic. Ale nemám pocit, že by se něco změnilo (smích).
Kolik kilometrů jsi od ledna stihla najet?
Nejsem zimní jezdec, takže mám docela dost nasezeno na trenažéru. Ale mám zaplacenou aplikaci Zwift a tak mě to vlastně i dost bavilo. Není to totiž jen o tom monolitní šlapání, ale volila jsem si různé motivy, úseky, kopce, virtuálně poměřovala s ostatními. Než jsem jela na svoje první a taky jediné soustředění, což byly v březnu Kanáry, měla jsem 1000 kilometrů. Před časovkou jsem si to sečetla a mám najeto suverénně nejvíc, něco přes 5 tisíc kilometrů.
Musela jsi skloubit trénink s poměrně náročnou prací. Jak těžké to bylo?
Asi jsem člověk, který potřebuje pořád něco dělat, takže mě ten nabitý program vyhovoval. Trenér mi vycházel ohromě vstříc, měla jsem plán vždy na týden, vyladěný i podle toho, co jsem měla za pracovní povinnosti, schůzky, jak mi vycházelo volno. V principu to byly 3-4 tréninky po práci. Co bylo důležité, že jsem měla velkou podporu od všech doma, i od přítele, takže mi nepřišlo, že by se to nedalo vydržet.
Přesto, byla chvíle, kdy jsi měla chuť se na to prostě vykašlat? Napadla tě otázka, proč to vlastně děláš?
Jasně, že napadla, ale nebylo to kvůli tréninku, ale spíš z toho pohledu zdravotního. Když se člověk snaží, má za sebou 9 hodin zápřah v práci a pak ostrý trénink, samozřejmě, že si oslabí imunitu. Pro mě bylo demotivující, když jsem se cítila dobře, vnímala jsem zlepšení a najednou přišla rýma, chřipka a vše šlo zas dolů. Ale jinak jsem s motivací problém neměla, řekla jsem si…“jedeš přeci mistrák, tak musíš“.
Jsi tedy cílevědomý člověk?
Těžko říct, já jsem to vždycky brala tak, že jsem se rozhodla jít na školu a šla jsem, chtěla jsem svůj ateliér, tak ho mám. Tu cílevědomost a jakou si ambicióznost, tu u sebe vnímám spíš ve sportu. Mě vyhovuje mít cíl, ke kterému směřuju trénink, úsilí. To fungovalo u těch polovičních Ironmanů, i tady u časovky. Dost jsem se změnila i v tom, že umím trénovat sama. To dřív nebylo, před pár lety jsem si nedovedla představit, že bych šla na kolo sama. Teď jsem měla svoje tréninky na míru a perfektně to fungovalo
Skončila jsi celkově na 8. místě. Měla jsi svoje osobní očekávání, cíl, na základě kterého bys zhodnotila, že jsi jela dobře nebo špatně? Přeci jen, holky ze silnici asi moc neznáš…
Byla jsem hodně namotivovaná, dívala jsem se do startovky, polovinu jmen jsem vůbec neznala, ale říkala jsem si, že kdyby mi všechno vyšlo na 100%, takový ten den ideál, že by to mohlo vyjít někam k pátému, šestému místu. K top pětce mi chybělo 20 vteřin, což je hodně, ale já jsem přijela do cíle a věděla jsem, že to ode mě nebylo ono. Pak ale přišel trenér a pochválil mě, že to bylo skvělý, takže to je pro mě nejvíc.
Co jsi prožívala těch necelých 40 minut na trati?
Samozřejmě, že jsem byla před startem nervózní, ale hodně mi pomohl trenér i kluci z jeho týmu, když jsme si den předtím časovku projížděli. Věděla jsem, do čeho jdu. Trochu trápení bylo v prvním kopci, neměla jsem úplně vyladěné kolo z rozjíždění na trenažéru, tak mi asi dvacetkrát skočil řetěz z nejlehčího pastorku na těžší. To mi rozhodilo z koncentrace, ale když se kopec srovnal, bylo už vše fajn. Pochválil mě i Petr, který jel za mnou v autě, že to vypadalo dobře. Mě samotnou jen překvapilo, že ke konci, kdy byla konečně rovina a na které to umím a těšila jsem se, jak to rozbalím, mi došly síly.
Dle ohlasů patřila tahle časovka mezi ty technicky dost náročné, bylo vidět spousta odřenin, měla jsi nějakou krizi?
Těžký byl ten sjezd, jelo se opravdu hodně rychle, v tom dát ty serpentiny….Původně jsem si chtěla tu trať projet už mnohem dřív, ale nakonec mi to nevyšlo časově. První tréninkové projetí bylo den před a to byl trochu šok, neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Šla jsem tedy na okruh ještě jednou a hodně jsme se věnovali právě tomu sjezdu, nemám skoro žádné zkušenosti, tak mi Petr řekl, kde mám brzdit a kde to můžu pustit. Jet na časovkářské hrazdě 70 km/hod z kopce není úplně pro každého. Šla jsem do toho s respektem, já nejsem člověk, co by v závodě vypnul a kvůli vteřině, dvěma to někde položil.
Kromě výkonu poutal pozornost tvůj outfit – originální, něžně ženský, vyladěný do detailů. Vše tvoje práce?
Já jsem člověk, který má rád hezké věci, všechny svoje kola jsem si dolaďovala, dělala přelepy fólií. Argon je na tom ale jinak, je přelakovaný, věděla jsem přesně, jak ho chci. Helma je také přelakovaná, ale tu už mám delší čas. A růžová …už je to u mě taková tradice, že mám vždycky nějaké doplňky, detaily v této barvě. Mě osobně se to moc líbí, když holky, co podávají super výkony, k tomu umí podtrhnout i svou ženskost.
Design kombinézy vznikl paralelně s tím, že jsem dělala návrh pro tým mého kamaráda, za kterého jezdím (Alset-pozn.red). Nechal mi volnou ruku, měla jsem trochu představu, pak si po večerech něco načrtla, hodila to do šablony a s grafikem u firmy Kalas pak jen doladila barvy. Vlastně jsem jela v testovacím vzorku, teď v tom bude jezdit celý tým. Samozřejmě, že mi záleželo, abych vše sladila, když už šlo o takovou akci! V kombinaci s dokonalým materiálem, z kterého ta kombinéza je se to, myslím, povedlo.
A co dál, bude příští rok opáčko nebo si hledáš nějakou další výzvu?
Já jsem snad nikdy nezažila to, co po téhle časovce…najednou takové prázdno. Byl to hlavní cíl, kterému jsem vše přizpůsobovala a teď jsem dojela a ještě ten pocit, že jsem neprodala úplně vše, na co mám…napadlo mě jen, že chci hned příští týden jet znova! Ještě jednou. Koukám se na různé časovky i po Evropě, mě to hrozně moc baví. Já sice nerada na delší dobu dopředu plánuju, ale kdyby byla příští rok mistrovská časovka třeba víc po rovině, profil, který by mě vyhovoval, asi bych se hecla a šla do toho znova.
Foto: Michal Červený, Pavel Kopecký, Káč Polívková
