HOLKY KOLEM KOL. Malá žena s velkým srdcem. To je Tereza Lejčarová

Udělat rozhovor s Terezou Lejčarovou jsem chtěla už zkraje léta, ale nějak se nám nedařilo najít společný vhodný termín. Přestože vím, že Terka skvěle píše, v tomto případě jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít příležitost osobního setkání.

Tuhle drobnou ženu jen tak nepřehlédnete a není to pro její výrazné tetování, které zdobí ruce i další části těla. Je to především pro její energii, co z ní vyzařuje a která je krásně nakažlivá. A pak….její profese.

Seznamte se s Terezou Lejčarovou, mechaničkou kol, mámou dvou dětí a taky ženou s životním příběhem, který opravdu překvapí.

Začnu obvyklou otázkou, ale v rozhovoru do sportovního magazínu se není co divit. Od kdy sportuješ a s čím jsi začínala?
Do nějakých 18 let sport žádný, protože jsem v 6 letech měla nádor na páteři, chodila v krunýři a nemohla se hýbat. Takže pohyb, až když mi to sundali. Musela jsem se sebou začít něco dělat, protože jsem se trochu rozšířila.

Tak to jsi mě trochu zaskočila…. Jak jsi tedy trávila v dětství svůj volný čas? Měl tvůj problém vliv na výběr školy?
Jako dítě jsem byla vzdorovitá, cholerická a vzteklá. Ale to se není čemu divit, když jsem byla bez pohybu. My jsme doma hodně hráli na všechny možné hudební nástroje, moji rodiče jsou muzikální. A vedli mě k humanitnímu vzdělání. Šla jsem na střední školu s maturitou, nejdříve na ekonomku a pak na knihovnickou. To mě bavilo víc, tam nebyla matika.

A tvoje cesta ke kolu?
Jak jsem studovala, potřebovala jsem nějakou práci přes prázdniny. Seznámila jsem se tehdy s klukem, který jezdil na kole jako profík v České spořitelně. Napadlo ho, že bych jako brigádu mohla v obchodě skládat kola z krabice. Takže z nesportovkyně hned ke kolům. Říkal, že mě to naučí, že si vydělám nějaké peníze. Taky mi koupil první kolo a že budeme spolu teda jezdit. Měl takovou tu naivní představu, že posadí obtloustlou holku na bika a pojedou spolu do hor. Hodně brzo zjistil, že takhle to nepůjde, ale mě štvalo, že jsem nikomu nestačila. Takže jsem začala jezdit.

Pro holku hodně zajímavá práce…Šlo ti to?
Šlo. Já jsem praktik, všechno vyřeším. Takže mě baví se ve všem šťourat. Žádné panenky, ale lego, auto na vysílačku. Všechno, co jsem viděla, jsem si pamatovala a udělala to znova. Když mi někdo ukáže, jak se to dělá, tak si to hned zapamatuju a jsem schopná to pak udělat sama. Pro tuhle práci dobrý.

Přesto jsi asi měla jiné představy o svém povolání než být mechanička kol?
Po škole jsem nastoupila v městské knihovně. Vždycky mě bavilo číst a baví mě to dodnes. Takže mi vyhovovalo, být obklopená haldami knih. Ale stejně se to nedalo zvládnout. Málo peněz a navíc ten kostnatý systém, kdy po 5 letech můžeš začít řadit knížky podle abecedy, protože jsi už dosáhla daného postupu. To prostředí nebylo pro mě. Nic tvůrčího.

Takže zpátky do dílny?
Začala jsem zase jako výpomoc v tehdejším Peksportu, tenkrát tam dělali Canondale, super škola, prima parta kluků. Navíc Mírovi (majitel-pozn. red.) odešel jeden mechanik a on mě zaměstnal. Pak ale byla pauza, odešla jsem na full time jako redaktorka do Cykloservisu, kde jsem byla 5 let, ale pak jsem už cítila takové to vyhoření. Fakt obdivuji všechny, kteří pracujou 10 let v periodikách a zvládají psát pořád o tom samém. Ale hlavně jsem se tím nemohla pořádně uživit.

Tak zas cesta ke kolům, chvíli jsem dělala v Progresscycle a pak jsem se rozhodla, že si otevřu hospodu s klubem.

Barmanka?
Jasně. Čtyři roky jsem dělala ve svém baru. Tedy byl to 250 metrový klub s hudbou, fotbalem pro punkáče. Prostě čtyři roky párty (smích). Bylo to dobré, od čtyř odpoledne až do druhého rána.

Co tě odvedlo opět ke kolům?
Bříško. Dcerka Kristýna. Po mateřské bylo jasné, že ta práce v baru nejde dělat. Takže nejprve k Víškovi dělat Treky a pak už to byla cesta do Specializedu, kde jsem zaměstnaná do teď.

Co musí dobrý mechanik umět nebo jaké by měl mít vlohy?
Podle mě je základní chtít se učit a hlavně vymýšlet, jak to udělat, aby to fungovalo, aby to šlo. To je největší zádrhel, protože spousta lidí se zasekne, nad tím, že to nejde. Takže mít tu chuť a být vynalézavý. My máme samozřejmě výhodu, že se zaměřujeme na jednu značku, takže se naše kola naučíme perfektně a nemusíme se zabývat tím, že máme dalších 10 značek do servisu. Ale je to těžký, protože je tu nový fenomén, a to jsou elektrokola. Vlastně školení u nás probíhá pořád. S každým motorem. Naštěstí máme vlastní školící centrum (SBCU).

Nějaké tvoje vychytávky?
Nosím v batohu na kolo rukavice na tetování, abych nebyla po servisu jako prase (smích).

Je těžké se v tomto oboru prosadit jako žena, narazila jsi na nějaký despekt?
Zákazníci se rozdělují na dvě skupiny. První tvoří ti, kterým to přijde zábavné a kteří to vítají. V té druhé jsou ti, co nejsou schopni přijmout, že to dělá holka, a všechno je špatně. To není jen v cyklistice, ale i v těch novinách. Tam jsme nakonec zvolili verzi, kdy jsme se podepisovali jen zkratkami.

A jako mechanička si pamatuju na dobu, kdy jsem nesměla ani na krám. Byla jsem zavřená vzadu v dílně, aby mě zákazníci neviděli. Pomalu se to, ale zlepšuje. A už se tomu zasměju.

Stavíš taky nová kola, je nějaký kousek, na který jsi opravdu pyšná?
Nikdo nezapomene na stavbu Venge Viase. Časovkářské speciály, to je elektrika, hydraulika, práce na celý den.

My to samozřejmě nemáme rádi, ale pak, když se to dokončí, tak si člověk řekne, tohle musím umět. Tohle totiž nepostaví každý.

Vraťme se ještě k tvým cyklistickým začátkům. Jezdila jsi pro radost nebo i závodila?
Já si považuju každého výsledku, stačí když dojedu. Závodila jsem, ale brzy jsem zjistila, že talentu tam moc není a asi chyběla i ta dětská průprava. Doteď si občas něco zajedu, spíš delší věci, ale beru to jako zážitek. Láska, která mě ke kolu přivedla, sice odešla, ale láska ke kolu, ta zůstala.

Co ti je bližší, bike nebo silnička?
Tak 50 na 50, miluju to oboje. Nejsem milovník bikeparku a lanovek, které vozí nahoru. Mám radši přírodní traily, kde si to lidi musí vyšlapat. Nemám ráda e-biky. Jsem spíš chrt, takže kola se zdvihem do 120mm a silničku.

Jaký je tvůj „bike“ park doma?
Silnička Tarmak na elektrice , gravel Diverge jako cesťák do práce, Camber, ten mám na traily, a pak Epic Carbon Pro, abych si mohla občas pojezdit. A pak si sem tam něco půjčím z firemní flotily, když se dovolím.

Tvoje tělo zdobí nepřehlédnutelné tetování. Co symbolizuje?
Mimo těch malých je to vše cyklistické tetování. Jsou to čtyři roční období. Jedu na kole, listy, bike, příroda, na zádech kus Tour de France, v zimě při jízdě padají sněhové vločky, taky tu mám tlumič. Prostě vše je o kole. Začala jsem v 18 a určitě bude pokračování. A ještě jedno tu je A – 2390 číslo mého dědy z Osvětimi. My jsme taková židovská rodina, tak ať se to nese dál.

Máš doma dvě malé děti, jaká jsi máma?
Matyášovi je sedm, Kristýnce devět. Máma jsem na plný úvazek, protože jsem na ně sama. A jsem přísná, výchova má mít pravidla. Na druhou stranu jsem i jejich kamarád, děláme spolu často pěkný hovadiny.

Co tě vedlo k adopci romského miminka?
Přišlo mi to vždycky normální. Ve mně to bylo tak nějak vždycky zakořeněné. Ani bych nemusela mít vlastní. Vždycky jsem měla psy z útulku, nejím od dospělosti maso, adopce mi dává smysl.

Co stíháš mimo práci, rodinu a kolo?
Hodně čtu, chodím na muziku, baví mě jazz, ráda chodím za kulturou. To je vše, co stihnu. Kromě praní, vaření, žehlení …známe to, dělá se to samo.Občas dělám pro Bike azyl, je to taková zábava okolo městské cyklistiky. Já se s Martinem, který to vlastní, znám a pomáhám mu. Třeba akce „Zažít město jinak“, byla tu dámská sekce, testování, servis, udělali jsme z toho takový feministický koutek.

Co bys vzkázala čtenářkám DNK?
Navážu na svůj vztah k e-bikům. Holky, jezděte za svý. Dokud to jde.

A přání mimo kolo, pro všechny ostatní?
Ať lidi dělají věci tak, aby měli čistý svědomí. Trochu toho morálu chybí, zodpovědnosti, všechno jsou jen hračky, ať nejde každý jen sám za sebe. A taky, ať jsou lidi šetrný.

Četly jste i tyto příběhy?

HOLKY KOLEM KOL. „Ráno vstanu a těším se do práce“, říká Zdeňka Vejnarová

HOLKY KOLEM KOL. Fotografka Markéta Navrátilová I.díl

HOLKY KOLEM KOL. Fotografka Markéta Navrátilová. Tady a teď. II. díl

HOLKY KOLEM KOL. Karbonová Karkulka

HOLKY KOLEM KOL. Kočka z plakátu

HOLKY KOLEM KOL. Závod Mitas 4Islands-pohled z druhé strany