ROZHOVOR: Rok Jitky Čábelické
“Začala jsem na sebe být měkká”, říká v novoročním povídání česká šampiónka….
Sympatická, skromná, úspěšná. V loňském roce zažila snovou sezónu, získala svůj první titul v elitě, ovládla Český pohár v cross country, v nové disciplíně Short track závodila s širší světovou špičkou, mnohdy kousek od top ten, na konci sezóny vybojovala na mistrovství světa úžasné 18.místo. Přesto v našem rozhovoru velmi brzy zaznělo…”udělala jsem pár zbytečných chyb, mám rezervy, mám hodně co vylepšit”. S manželem a manažerem Pavlem Čábelickým, který dokázal během jedné sezóny vybudovat (společně s Tomášem Přibylem) skvěle fungující tým GAPP System – Cabtech MTB racing team, se určitě další posun povede. Když se totiž spojí dohromady jejich profesionální přístup, zkušenosti i oddanost k cyklistice, u této výjimečné dvojice to nemůže dopadnout jinak.
Jsme na prahu nového roku, takže určitě máš za sebou nějaké to bilancování výsledků toho minulého. Jaký pro tebe byl r. 2018?
Něco jsem si zhodnotila sama a s Pavlem, s trenérem Karlem Martínkem a samozřejmě v celém týmu. Myslím, že celkově převládá spokojenost, povedlo se několik pěkných výsledků, konečně jsem prolomila tu vytouženou dvacítku na Mistrovství světa, byl znát posun výkonnosti. Takže dobrý, ale pořád vím, že je kde se zlepšovat a posunout.
Když bych to měla shrnout, tak první pozitivní moment přišel na Kypru. Po zimní přípravě přímá konfrontace výkonnosti, jela jsem tam s holkama, které jsem rok předtím viděla jen na startu a pak už ne. Podobný pocit byl i v Langenlois, povedly se mi i jarní České poháry. Příjemné překvapení byly Short tracky na svěťácích, kde jsem si dokázala, že dokážu s těmi nejlepšími jet.
Kdy tedy přišel ten moment, že sis řekla…“ jo, zlepšila jsem se, tohle není náhoda“?
Tenhle pocit sebedůvěry přicházel postupně, s každým závodem, kde jsem bojovala a porazila vždy některou z dobrých holek. Tím přišlo potvrzení, že náš trénink jde tím správným směrem. Asi nejvíc pro mě znamenaly souboje s Majou (Wloszczowskou). Utkaly jsme se na Pražských schodech, na Bedřichově i na jejím závodě v Jeleni Gore, vždy jsem dokázala jet ¾ závodu s ní, pak to dopadlo líp pro Maju, ale i tak to bylo bezva. Ještě jeden moment, to když jsem na Mistrovství světa v první kole předjela Jolandu Neff.
Bylo i něco nepovedeného…
Mezi takové závody patří bohužel svěťák v Novém Městě na Moravě a taky v Andoře. Ne snad, že bych neměla výkonnost, ale pokazila jsem je. Přepálený start, příliš velká snaha být vepředu. Z toho se člověk pak dlouho vzpamatovává. Kdy jsem špatně zajela vyloženě se mi závod nepovedl, tak to bylo v Kanadě a předtím mistrovství Evropy ve Skotsku. Bylo to vše v jednom týdnu, já původně neměla v plánu do Kanady jet, ale jede se tam Mistrovství světa a oslovil nás Viktor Zapletal, který tam vysílal nároďák. Sice jsem si sáhla na body, ale 30.místo mi moc radost neudělalo.
To je ale slušný posun, dva roky nazpět se umístění v třetí desítce u vás hodnotilo jako velký úspěch. Co i chybí k tomu, aby ses pohybovala pravidelně mezi 15-20.místem a cítila TOP desítku na nadosah?
Od každého kousek. Nejen trochu rychleji do kopce, ale i z kopce. Letos jsem se trochu prala s technikou. Ne snad, že by mi něco dělalo problém, ale v tom napětí v závodech jsem začala být příliš opatrná, přišlo mi zbytečné riskovat a často jsem volila chicken way. Je potřeba naučit hlavu pracovat s tím, že když už o něco jde, je třeba to dolu poslat.
Pro mě je důležité vědět, že to zlepšení je postupné, nic zásadního už neměním poslední tři roky, našli jsme systém, který funguje.
Co tvé úspěchy v disciplíně Short track?
První moje reakce byla…“Proboha, co to zase vymýšlej?“ Dali jsme si i prostor na rozhodnutí, jestli to budu jezdit nebo ne, očekávala jsem trochu víc rovný cyklokros. Ale už Albstadt ukázal, že to bude jiný závod, sedlo mi to, pak i v Novém Městě a ty starty z druhé lajny na cross country…to bylo úplně o něčem jiném. Trochu se změnila příprava v týdnu před závody, abych byla dobře připravená, vyzkoušeli jsme to pár týdnů předem, po prvních úspěších bylo jasné, že by byla chyba tyhle závody vynechávat.
Psal se r. 2007aty sis přivezla juniorské stříbro z Mistrovství světa. Od té doby uběhl dlouhý čas, sama sis prošla několika týmy, zažila horší časy, jezdila průměrné výsledky. Byl v tomhle období moment, kdy jsi chtěla cyklistiku zabalit?
Byl to r. 2010. Já si dlouho myslela, že se chovám a trénuju, jako profík, že to líp nejde, že všechno umím nejlíp. Ale houby. Nejezdilo mi to, výsledky nebyly, měla jsem nadváhu, trápila jsem se. Přišel u mě zvrat, přestala jsem závodit s tím, že se už na kole budu jen vozit.
Kdo tě tehdy dostal zpátky?
Pavel ještě nebyl (smích). Přes zimu jsem začala trochu trénovat, shodila jsem něco z toho, co jsem nabrala, o kousek se to zlepšilo. Naše rodina cyklistikou žije, což na jednu stranu pomáhalo, na druhou stranu jsme jako rodinný tým měli cyklistiky doma až moc. Když pak odešel brácha k Jardovi Žitnýmu (do týmu Sram Trek, nyní Mitas-Trek-pozn. red.), napětí se trochu uvolnilo. To bylo taky potřeba.
…..aniž by to bylo načasované, po této otázce přichází manžel Pavel, který se také zapojil do rozhovoru
Vraťme se do současnosti. Teď se ti daří a předpokládám, že velkou motivací jsou OH v Tokiu. Jaké jsou šance českých žen. Bude to opět boj o jedno místo?
Olympijský výbor změnil trochu pravidla, respektive počet míst. Trochu paradoxně ženám 8 míst přidali, mužům naopak 12 ubraly, takže nás bude startovat stejně. Jinak pravidla pro pořadí států a počty závodníků dané země jsou stejná. Body do pořadí národů se sbírají od konce května 2018 do konce května 2020, za tuto dobu se vše načítá, a to vždy nejlepší tři z té země. Kolik nás pojede se uvidí podle toho, kde se Česká republika umístí. První dva státy získávají 3 místa, státy na 3 až 8 pozici získají dvě místa, dál už je to po jednom místě.
Jsou už známá nominační kritéria a je nějaká strategie, aby si české ženy vybojovaly alespoň jedno, ideálně dvě místa?
Kritéria jsou v podstatě shodná s těmi, co byly pro Rio. To znamená, že takovou přednominační jistotu bude mít ten, kdo zajede v Elitě do 8.místa na MS, SP nebo ME. V kategorii do 23 let to samé, ale do 5.místa. Ze svazu bude nějaký příspěvek do týmu na přípravu na sezónu, ale strategie, kam jet sbírat body, to zatím není. Což je škoda, protože se v tuhle chvíli chlapi i ženy pohybují kolem 8. místa a šance na dvě místa by byla. Bude potřeba to naplánovat a spolupracovat, je spousta závodů mimo SP, které jsou bodově hodně dobře ohodnocené.
Váš tým slavil letos spoustu skvělých výsledků, takže se neočekávaly žádné velké změny. Přesto se něco našlo a tím je značka kol. Jitku čeká opět závodění na hardtailu, není to na současné, technicky obtížné tratě přeci jen handicap?
Jitka:. Zůstávám na hardtailu, nevidím to jako problém.
Pavel: Když se podívám, na čem jezdí většina holek, tak převažují pevňáky. Tu roli tady pořád hraje váha kola. My to pořešíme teleskopickou sedlovkou a volbou plášťů.
Už máš za sebou první tréninky na Cannondale. Jaké jsou první pocity a co vše jsi dostala?
Mám silničku, horské i krosku. Zimní bike paráda, trochu jsem se bála jednonohé Leftyny, ale je to super, kolo se chová skvěle. Moc se těším na závodničku!
Pavel: Budeme mít model F-SI Carbon 1, v černém lesku, se stříbrným nápisem. Z něj zůstane jen rám a vidlice. Zbytek se poskládá na míru, máme podporu do Sramu, Mavicu. Barevně nám to bude vše ladit k stávajícím týmovým barvám.
Trend štíhlých závodnic a křehká hranice diet až anorexie. Sama sis prošla obdobím, kdy jsi měla kila navíc a musela to řešit, vloni se trápila Barča Průdková. Jak řešíš balanc zachování optimální váhy?
Myslím, že jsem si našla rovnováhu, která mi vyhovuje. Jím ale všechno. U nás vaří Pavel, sním, co mi připraví (smích). Samozřejmě řešili jsme zkvalitnění stravy, po té výživové stránce, ale není to, že bych se třeba vydala cestou diet nebo omezení, když to moje tělo stráví.
Když by tě někdo pozval do cukrárny…?
Šla bych! Tam kde mají větrníky nebo medovník.
Jitko, jak daleko se díváš do budoucnosti?
Tak jasná meta je olympiáda v Tokiu, takže rok 2020. Co se týče příštího roku, tak už máme připravený závodní program i přípravu. Leden na běžkách, na konci další soustředění v teple, žádné změny toho, co fungovalo. Zahájení sezóny tradičně na Kypru. Ve svěťáku jsou i dvě nové destinace, to vítám, mám ráda změny.
Pavel doplňuje: program je jasně daný, přesně víme, které závody pojedeme, co je pro nás důležité, měnit se to bude jen v případě nemoci nebo zranění. Vše směřujeme k vyjetí bodů pro olympiádu.
Otázka pro oba: největší radost letošního roku?
Pavel (byl v odpovědi hodně rychlý 😉 pozn. red.) Samozřejmě svatba. A po té sportovní stránce jak fungoval tým a jaké přišly výsledky.
Jitka: souhlasím s Pavlem. Nejen s tou svatbou. Když jsem vloni oznámila, že odcházím ze Spořitelny a budu se věnovat naplno cross country, tak mi řada lidí říkala, že je to špatná cesta, že mám zůstat u maratonů. Jsem ráda, jak se mi letošek povedl a ukázala jsem, že to byla dobrá volba. A vím, že se ještě můžu zlepšovat.
