Blog čtenářky DNK. Jak jsem projela rakovinou na kole
Příběh, v kterém vedle silné vůle a odhodlání hrálo velkou roli kolo, jako berlička i jako motivace…
Když jsem v sedmé třídě přinesla na vysvědčení čtyřku z tělocviku, ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude právě kolo, co mi pomůže „vyjet“ ze všech životních trablů. Včetně rakoviny prsu, kterou jsem onemocněla loni.
Svým klientům na hodinách spinningu docela často říkám: „Jestli se vám v životě děje něco, co vás trápí, přijďte. Tady to rozjezdíme.“ A myslím to doopravdy. Je vědecky dokázáno, že od dvacáté minuty fyzické zátěže dál se zlepšení nálady nedá prakticky zabránit. Hormony štěstí zapracují a vy jste zase o kousek blíž lepším časům. Platí to i pro léčbu rakoviny a následný návrat do života. Ačkoliv… jaký návrat? Mít rakovinu přece neznamená přestat žít (i když to tedy, pravda, občas trochu drhne – co si budeme povídat, první tři dny po chemoterapii, to je pravidelně kocovina století).
Jakmile jsem zpracovala prvotní šok z diagnózy, objevila se mezi různými strachy z vyšetření, následku chemoterapií apod. i obava, jak budu sportovat. Vy mi, holky, rozumíte, že? Kdo je zvyklý se hýbat, ten se případné nemohoucnosti lekne. V onkologické ambulanci jsem si ale vyslechla povzbudivou informaci: Dělejte dál, co máte ráda. Tělo samo řekne, na co stačí. Jen se hýbejte tak na 50 – 80 % procent, naslouchejte sama sobě a vyvarujte se hranice vyčerpání.
„Tak určitě… S trochou štěstíčka se mi to povede…,“ řekla jsem si. A jo! Po celou dobu chemoterapií jsem lektorovala spinning v centru Spinnig-MB, kde patřím do kolektivu lektorů sedmnáctým rokem. Když jsem nemohla jet vůbec, pouštěla jsem hudbu, jen točila nohy a na spinneru vedle mě seděl některý z mých synů teenagerů. Když mi bylo líp, šlápla jsem do pedálů trochu intenzivněji… na kole jsem se zvolna toulala i venku, kdykoliv to bylo možné a snila o tom, že letos v červnu dojedu na kole „natěžko“ na Jadran. Tuhle cestu loni kvůli mé nemoci kamarádi odložili, že na mě počkají.
Miluju cesty s batohy, mám jich za sebou už vícero, většinou po trojkových silničkách nebo cyklostezkách. Líbí se mi toulat se krajinou, dotýkat se země zblízka – vidět místa, která člověk buď nenavštíví nikdy, nebo jimi jen profrčí v autě, snídat na návsích vesniček, spát v malebných penzionkách a hlavně, být napojená na lidi, kteří jedou se mnou nebo je potkám cestou.
Hmmm… Na Jadran jsem nedojela. Doktoři řekli: „Ještě raději ne, ještě to chce víc sil.“ A tak jsem vzala batohy a vyprovodila svoje úžasné kamarády alespoň na Moravu. Přes tři sta kilometrů za tři dny. Je to prohra? Myslím, že ne. A navíc! Já přece o svůj sen nepřišla. Pojedu za rok a stavím tým, který mě doprovodí a promlsá se až k moři (tedy kromě toho, že tam dojedeme na kole). Nepřidáte se náhodou? A kdyby vám zrovinka nebylo dobře… z jakéhokoliv důvodu… na těle nebo na duši… pojedeme tak, abychom to všichni zvládli.
Vaše Divizna
PS.Kolo k cestě na Jadran poskytl pan Bouška z Cyklo Bouška v Jablonci nad Nisou. To je takový ten druh chlapa, který co řekne, to platí a když vám podá ruku, je to víc, než smlouva. Mám model Author s širšími řídítky, po operaci prsa a vyjmutí uzlin z podpaží mě bolívá rameno. Ale všechno se dá vyřešit. A vyrazit.
Autor: Jana Divišová
