O nové životní lásce a taky krátké nevěře
“Od běhu na kolo, z kola k běhu”..o tom je dnešní motivační Blog DNK
Hanka, 36 let “Od běhu ke kolu”
Já a silniční cyklistické soustředění? To není nic pro mě! Do října 2018 tomu tak bylo….
Běhala jsem a kolo pro mě bylo pouze okrajová záležitost. Byl to pro mě sport číslo jedna. Klusání přes zimu vyvrcholilo únorovou objemovkou a v březnu se začalo pěkně zostra. Krosy v kopcích, rychlý běh v parku za Lužánkami, dubnový půlmaraton v Praze pod 1h30 min. Spadla jsem do kategorie 35+, a tak se překvapivě objevuji v menších závodech docela často na bedně.
První vrchol jarní sezóny je Pražský maraton. Tak parádně se mi snad nikdy neběželo a čas 3:22 hod je toho důkazem. Nabuzená výsledky vyrážím na další závod. Že to nebude nic jednoduchého, je mi jasné. Únavu po maratonu necítím, dobíhám na 2. místě, ale … mám podivný pocit v obou lýtkách. Žádná křeč, ale bakerské cysty pod oběma koleny. Na levé straně zmizí do druhého dne, pravou nohu musím řešit s rehábkou. Dávám si relativní klid, tejpujeme…
Šetřím se, téměř neběhám, před prázdninami si ještě střihnu olomoucký půlmaraton. Jedu si ho jen užít, bez tréninku, přesto (nebo právě proto) zabíhám luxusní čas po 91 minut. Letní měsíce probíhají v tradičním duchu – kolo, turistika, památky a občas nějaké to proběhnutí.
I podzim, po letní pauze, byl běžecký a plný malých závodů a osobních úspěchů. Jednou po úplně běžném tréninku se opět ozve lýtko. Do večera to odezní, dám dva dny volno a jdu se lehce vyklusat. Užívám si to, běží se skvěle, ale …. večer nemůžu ani vstát z gauče. Ozvalo se koleno. Bolí a bolest vystřeluje i do lýtka. Stresovat se, tak si myslím, že mám trombózu a únavovou zlomeninu v jednom. Ráno moudřejšího večera. Další den do práce sotva lezu. Ruším všechny předplacené závody, svůj stav řeším s fyzioterapeuty, na ortopedii.
Pak vše bere rychlý spád. Lékařská zpráva zní: přetížené koleno a rozjetý patelofemorální syndrom. Dostávám do kolena mega dávku kortikoidů. Za 14 dní ovšem kortikoidy v koleni odezní a problém je zpět. Nechávám si udělat magnetickou rezonanci. Nález se od předloňského rapidně zhoršil. Asi 8 doktorů, včetně primáře, přemýšlí, co se mnou. Ze zoufalství svolím i k případné artroskopii. Bohužel, už ani ta mně nepomůže.
Dostávám další dávku kortikoidů do kolena, snažím se cvičit, nepřetěžovat, posilovat stehenní sval, chodím na elektroterapii, ale zlepšení je minimální. Dlouhé dva měsíce jsem ráda, že dojdu od auta do práce. Popoběhnutí na přechodu se rovná prudké bolesti v koleni. Jsem zoufalá, bezradná, psychicky labilní a kdykoliv vidím někoho běžet, rozbrečím se. Po těchto dvou měsících procitám a začínám si uvědomovat, že existuje asi jen jedna možnost. Pokud chci lézt po horách, jezdit na běžkách, na kole, vlastně normálně fungovat, řešení je jediné – přestat běhat. Tato myšlenka bolí, ale asi je to jediné řešení.
V tuhle chvíli balím na už druhé cyklistické soustředění, cílem je městečko na jihovýchodě Španělska – Calpe. To první trvalo 12 dní a byla to taková psychoterapeutická pomoc. Běhání i hodně chybělo. Dostala jsme narychlo nabídku na doplnění skupiny, kde vypadl jeden člověk. Parta přátel, samý chlapi. Přišlo to v pravý čas a já kývla. Kdo by to kdy řekl, že se dobrovolně vydám na 14 ti denní dobrovolné trápení v sedle. Někdy je nevědomost toho, co člověka čeká, docela osvobozující. Aspoň jsme nemusela mít strach.
Bylo to úžasný. Trvalo by dlouho popisovat zážitky z každé z etap, které mě zavedly na krásné vyhlídky, do kopců, jak fajn pocit jsme měla z unaveného těla nebo při společném plánování s přáteli, kam se vypravíme následující den.
Najezdila jsem 1218 km, v kopcích mi to hodilo převýšení 20 495 metrů. Krásných téměř 54 hodin v sedle. A jestli mi kolo zcela nahradilo běh? Nechci dělat závěry. Stalo se mi velkou náplasti za běhání. Kolo je relax, setkávám se s fajn lidmi, umím si užít silničku i bike, už si zas připínám startovní číslo, protože to neumím dělat jen na půl plynu.
A poučení? Když člověk něco miluje a musí s tím skončit, na chvilku se mu “zhroutí” svět, jenže existují aktivity, které ho do něj zase plnohodnotně vrátí zpět. I když by třeba předtím nevěřil.
Kačka, 29 let “Z kola (na skok) k běhu”
Odjakživa jsem byla vedená ke sportu, různým sportům. Samozřejmě nejvíce převládalo kolo, ale jako malá jsem chodila i na moderní gymnastiku, atletiku a dokonce jsem 9 let závodně lyžovala. Když jste mladí a děláte atletiku, nezaměřujete se na konkrétní disciplínu, takže běh tvoří tak 80% tréninku. Když lyžujete, já dělala to sjezdové, tak i tady byl běh součást letní přípravy. Bavily mě sprinty, vytrvalostní běžec jsem rozhodně nebyla. V jeden moment to vypadalo, že si mě delší běhání přeci jen získá, to když jsem se učila na maturitu a jela s aplikací od Nike. Tehdy jsem trhla svůj osobní rekord-8km. Což bylo na sprintera docela slušný.
Jenže, hned po maturitě jsem běhat přestala. Ani nevím proč, když se ohlížím zpět, asi přišlo spousta změn v tom „dospěláckém“ světě.
Do mých 28 let se stal běh úplně okrajový sportem. Na kole jsem neměla problém, i když jsem si prožila období „tréninkové nouze“, v nohách to bylo, rychlost z kopce dolů mě bavila, stejně tak pořádný terén. Našla jsem si cestu i k silniční cyklistice. A bylo to právě na kole, kdy jsem častokrát míjela běžce, kteří by se svou technikou měli odpadnout po jednom kilometru a místo toho si peláší po lese v solidním tempu, zatímco pro mě se pokusy o návrat stávaly spíš utrpením. Přitom jsem cítila, že už by mě to zase snad i bavilo.
Pak ale přišel zlomový moment. Můj tehdejší přítel absolvoval Beskydskou 7, kde jsem mu dělala support. Pro ty, co neznají, je to nonstop pochod (pro někoho běh) přes sedm beskydských vrcholů. Když jsme viděla ty znavený, ale štěstím rozzářený obličeje všech, co to zdolali, zatoužila jsem mít taky nějakou osobní výzvu. O pár týdnů později při jedné pracovní schůzce s markeťačkou společnosti Scott/Endorphine Republic Míšou (toto je důležité, jak vyplyne dál) se naše povídání stočilo i k lyžím, horám…a já se nějak zmínila o svém zážitku z Beskyd. A protože Míša je žena činu, a Scott/ER sponzorují běžecký seriál závodů Běhej lesy, najednou jsme měla volné startovné na stole!
To byla výzva, z které nešlo couvnout. Ačkoliv mám kolem sebe pár lidí, co tréninku rozumí, zvolila jsem si variantu, že TO bude moje cesta. A tak jsem se pustila do tréninku, opět přišla na řadu aplikace od Nike, ale s novinkou, úžasným koučem Bennettem.
On mě totiž motivoval od prvních metrů, že už teď jsem hvězda. No není to krásný? Popravdě záleží jestli Vám tenhle typ motivace vyhovuje, ale když Váš první tréninkový běh je 2,55km rychlosti 7:53/km, tak je fajn slyšet, že nejste úplná bábovka, ale že už teď máte vyhráno, protože jste prostě vyběhla.
Svou půlroční přípravu, kterou mi přerušila 14denní chřipka, byla jsem na cyklistickém soustředění, rozhodně nemohla i kvůli dalším povinnostem plnit nějak vzorně plán, jsem se dokázala rozběhat do fáze, kdy jsem už před závodem běhala pravidelně 9km, jen s garminem na ruce a hudbou v uších. Bez Bennetta 😉. Tady bych měla zmínit, že jsem se připravovala na 12km běh.
Z pestré nabídky závodů, kdy: nejvíc se mi líbila profilem Lednice, ale byla moc brzo, zaujal mi Karlštejn, ale bála jsme se kopců, nakonec vyhrály místem i termínem Brdy. Uprostřed léta, 20.července. No, nemám ráda vedro, byl to trochu risk. Hm…ten den bylo asi 30 stupňů, ale co všichni máme podmínky stejné. Bolelo to, moc mi to terénem nechutnalo (ale stejně bylo více asfaltu), ale silná vůle a závodnice, co se ve mně probudila po prvním zahřívacím kilometru mě dohnaly až do cíle. A pro mě osobně vůbec ne ve špatném času, 12km za 1:18:55. A pocity? Chvilka euforie, pyšnosti, naprostého vyčerpání, vedra, hladu, žízně, spokojenosti a myšlenky. No a co teď?
Po závodě Běhej lesy jsem se vrátila k tomu, co je víc mojí součástí, a to je kolo, ale s během jsme neskončila. Snažím se, když je chuť jen tak si vyběhnout. Bez konkrétního cíle, rychlosti. Je příjemné vnímat, že si tělo krásně pamatuje t naběhané a já taky vím, už do čeho jdu. Nemyslím si, že někdy poběžím maraton, půl maraton a popravdě ani nevím, zda chci znovu běžet těch 12km.
A co hlavně – opět se potvrdilo, že motivace, proč to děláte je strašně důležitá. Já si neužívala obíhat kolečka po lese, abych natočila těch 11km, ale věděla jsem, že to je cesta k splnění mého cíle. Na začátku bylo moje rozhodnutí, což byl ten nejlepší hnací motor. „ Motivation is what get´s you started. Habit is what keeps you going. Tak na to nezapomínejte, běhu zdar a kolu zvláště 😉
