Zima je v plném proudu a dokonce i něco nasněžilo, takže v českých horách zavládlo to pravé běžkařské nadšení. No, a protože běžecké lyžování je obvyklým a také oblíbeným tréninkovým prostředkem cyklistů, má na našich stránkách své místo. To že na běžkách rozlišujeme dva způsoby běhu je asi všem známé. Dnes vynecháme skating neboli bruslení a budeme se věnovat klasické technice.
Staronová technologie
Trendem posledních několika zim, v klasické formě běžeckého lyžování, je návrat k technologii známé již od jejího začátku. Poměr odrazu a skluzu byl a je v běžeckém lyžování zásadním problémem a řeší se neustále. V klasice je nutné nanést na lyži vrstvu něčeho, co zajistí odraz směrem vpřed, tedy zabrání skluzu lyže dozadu. Od začátku zde byly dva směry.
Buď se skluznice či její část natírala nejrůznějšími hmotami, které zpočátku připomínaly spíše pryskyřici či asfalt, a z nichž se postupně vyvinuly dnešní stoupací vosky. Druhou možností pak bylo navléknutí jednostranně nesmekavé vrstvy na skluznici lyže. Ano byly to pásy z tulení kožešiny. Nebyly sice tak rychlé a byl problém s jejich upevněním, ale fungovaly v daleko širším spektru podmínek. Takové pásy, ale již z jiných materiálů (mohérová vlna, nebo syntetika) se nakonec uchytily pouze na skialpinistických lyžích.
Z běžek, až na ojedinělé pokusy zmizely. Důvodem byla malá skluznost a tedy pomalost takto vybavené lyže. Proto hrály dlouhou dobu prim klasické stoupací vosky a to nejen v závodním lyžování, ale i v jeho turistické formě. Pro turisty u začátečnických modelů se těšili oblibě lyže s tzv. šupinami, což jsou vlastně speciálně tvarované příčné zářezy ve skluznici. Pro sportovní i závodní použití však nebyly vhodné. Zkoušely se sice různé nalepovací pásky na skluznici, ale jejich životnost nebyla nijak zázračná.