Bílé peklo a zlodějina za skoro 3 miliony
Strade Bianche, krásná i drsná klasika. Vítězství obhájila mimozemšťanka Van Vleuten a tým Trek-Segafredo přišel před startem o šest zcela nových kol za téměř 3 miliony
Po únorovém australském Cadel Evans Great Ocean Race a covidové pauze restartoval seriál World Tour v sobotu v toskánské Sieně historickou klasikou Strade Bianche. Mimozemšťanka Van Vleuten tu obhájila své loňské vítězství a zvýšila si letošní skóre na 5 z 5ti, Trek-Segafredo přišel ještě před startem o šest zcela nových kol a české barvy hájila tentokrát za nepřítomnosti Noskové a Jandové pouze “růžová” dvojice Hájková, Van Neck.
Po španělském triptychu zcela suverénně ovládnutém úřadující mistryní světa Annemiek Van Vleuten, se světové silničářky sjely do Itálie k první WorldTourovce restartované sezóny, jíž byla historická klasika Strade Bianche Women Elite (1.WWT). WorldTourový kolotoč tak započal přesně tam kde skončil, neboť právě tato klasika byla z pohledu závodního kalendáře v březnu první velkou “obětí” nastupující pandemie, a i v obnoveném termínu se samozřejmě uskutečnila za přísných antikovidových opatření. Z nařízení lokálních úřadů byla tak pořádající Rcs Sport nucena například zakázat vstup diváků na cílové sienské náměstí Piazza del Campo a velká omezení se týkala i jejich přítomnosti podél posledního kilometru.
Samotná trasa závodu, jak pro ženy tak pro jejich mužské kolegy, zůstala i pro letošní srpnovou verzi “nejjižnější ze severských klasik” naštěstí nezměněna (nepostihl ji tak osud další velké italské klasiky Milano-San Remo u které se podařilo tento rok zachránit v podstatě jen závěrečných 36 km původní tratě). Na závodnice tak čekalo v sobotu 1. srpna v Sieně 136 km s celkem 31,6 kilometry bílých štěrkových cest v osmi sektorech a závěrečnou 16% “stěnou” ze Santa Cateriny na cílové náměstí Piazza del Campo.
Bílé peklo
Stejně jako před týdnem ve Španělsku, ani zde se ženskému pelotonu bohužel zcela nevyhnuly předstartovní nepříjemnosti. Již páteční projetí trati způsobilo dva významné škrty ve startovní listině – kvůli pádu a následným zraněním do závodu v sobotu nemohla nastoupit jedna z největších favoritek Ashleig Moolman-Pasio z CCC-liv, a také Ella Harris z Canyon-SRAM, která se blýskla minulý víkend ve Španělsku jako nejlepší závodnice U23.
Velmi nepříjemné překvapení pak čekalo ráno před startem členky týmu Trek-Segafredo u jejichž mechanického kamionu někdo v noci doslova odřízl kus střechy a odnesl si tudy 6 speciálů Trek Émonda za zhruba 100.000 euro… Kromě Elisy Longo Borghini tak byly ostatní členky italské formace nuceny nastoupit do závodu na narychlo připravených rezervách.
Po stočtyřicetidenní pauze od první letošní australské worldtourovky se tak o sobotním poledni vydalo na trať celkem 122 závodnic, a to k neskutečně tvrdému závodu. Jak se již předem předvídalo, posun termínu konání z března na srpen a s ním spojené absolutně rozdílné klimatické podmínky učinily z proslulých toskánských cest doslova prašnou výheň, ve které se velmi špatně dýchalo a ještě hůře orientovalo. Bílá mlha prachu zvířeného nejen samotnými závodnicemi, ale také mechanickými vozy či doprovodnými motorkami (ani na špici se jí tedy nedalo uniknout), velmi ztěžovala viditelnost a znesnadňovala čtení terénu – defektů, pádů a všemožných mechanických problémů bylo bezpočet.
Zatímco dírám na štěrkových cestách se dalo při troše štěstí vyhnout, neúprosnému toskánskému srpnovému slunci nikoli. Téměř čtyřicetistupňové vedro vyřadilo ze hry převážnou část startovního pole (v limitu dokončilo pouze 45 ze 122 startujících) a například také jednu z velkých favoritek Kasiu Niewiadomu, které za normálních podmínek „bílé cesty“ absolutně sedí (dojela tu za poslední čtyři roky 1x třetí a 3x druhá!) – letos byla naopak kapitánka týmu Canyon-SRAM ze závodu pro přehřátí a dehydrataci nucena odstoupit.
Pozornost všech se samozřejmě soustředila na doposud suverénní Annemiek Van Vleuten a její tažení za letošním pátým vítězstvím v řadě. Přesto to zhruba 50 km před cílem vypadalo, že tentokrát se Annemiek na stupínek nejvyšší nepostaví. Z pelotonu se totiž odpoutala velmi silná skupinka o složení Spratt (Mitchelton-Scott), García (Alé BTC Ljubljana), Thomas (Equipe Paule Ka) Van Dijk (Trek-Segafredo), Paladin (CCC-liv), Shapira (Canyon-SRAM), Balsamo (Valcar-Travel&Service), Leleivyte (Aromitalia Vaiano), Canuel (Boels-Dolmans), Brennauer (Ceratizit-WNT) a Borgli (FDJ Nouvelle-Aquitaine Futuroscope). Vzhledem k tomu, že všechny favorizované týmy tu byly zastoupeny a samotný Mitchelton-Scott zde měl jako garanci úspěchu Amandu Spratt, nezbývalo Annemiek než vyčkávat v hlavním poli. Jak sama po závodě uvedla, chvíli si i myslela, že přijela na Strade Bianche „zbytečně“.
Z čelní skupinky ovšem vystartovala k samostatnému úniku španělka Mavi García, zatímco Amanda Spratt měla viditelné potíže. To otevřelo Annemiek prostor k akci – na předposledním štěrkovém úseku (Colle Pinzuto, v místě kde původně plánovala zaútočit) se odpoutala z čela balíku a vydala se k fenomenální stíhací jízdě. Při vjezdu na poslední sektor (Le Tolfe) už byla ve vedoucí skupince kterou také bez problémů nechala za sebou a vydala se osamocená stíhat Mavi Garcíu, na kterou tam ztrácela 1:53. Do cíle zbývalo v tu chvíli necelých 13 km.
Při vjezdu do ulic Sieny (zhruba posledních 6 km) už byla dvojice pospolu a Mavi se ctí bojovala až do nájezdu do závěrečné 16% stojky na Via Santa Caterina, ústící na cílové Piazza del Campo. Na jejím začátku nastoupila Annemiek k poslednímu útoku na který vyčerpaná Španělka už nebyla schopná odpovědět. Na třetím místě projela cílem Leah Thomas (z týmu Equipe Paule Ka naší Nikoly Noskové), která i přes nepříjemnosti se spadlým řetězem a následným pádem na předposledním “bílém“ úseku byla schopná nejenom se dotáhnout zpět do vedoucí skupinky, ale následně se z ní i odpoutat a osamocená si dojet pro místo na stupních vítězů. S několikavteřinovými rozestupy pak po ní protnuly cílovou pásku další velké favoritky Anna Van der Breggen (Boels-Dolmans), Elisa Longo Borghini (Trek-Segafredo) a Marianne Vos (CCC-liv).
Dvě neskutečná sóla
Velký respekt si zaslouží nejenom fenomenální stíhací jízda Annemiek Van Vleuten (vydala se na ní 17 km před cílem a na vedoucí Garcíu ztrácela v tu chvíli téměř 5 minut!), ale také samotná Mavi García. Její výkon na Strade Bianche je rozhodně hoden pozornosti – vždyť Mavi k sólovému úniku nastoupila když na cílové Piazza del Campo chybělo ještě dlouhých 47 km, a vydržela v něm až do ulic Sieny.
V jeho průběhu byla pak schopná si vytvořit náskok až více než tří minut na skupinku bezprostředně za ní, a téměř šesti minut na hlavní pole (ještě na konci předposledního a nejdelšího štěrkového sektoru v němž následně odstartovala ke své sólové stíhačce Annemiek Van Vleuten, měla Mavi náskok 3:25 na závodnice v úniku a 4:40 na peloton). Tato šestatřicetiletá rodačka z Mallorky, bývalá špičková světová duatlonistka a výborná vrchařka, již před týdnem ve Španělsku ukázala, že přestup z Movistar do Alé BTC jí svědčí a letos bude asi jednou z mála, které dokáží s mimozemšťankou Van Vleuten držet krok.
České stopy v toskánském prachu
Za absence Nikoly Noskové (Equipe Paule Ka) a Veroniky Jandové (WCC Team), české barvy hájily pouze závodnice domácí italské formace Bepink, Markéta Hájková a Melissa Van Neck. Ani pro jednu závod nedopadl zcela podle jejich představ – Van Neck závod po menší nešťastné kolizi s mechanickým vozem nedokončila, zatímco Hájková, též postižená pádem, dojela osm minut po časovém limitu. Ani jedna ovšem své vystoupení na Strade Bianche nehodnotí negativně…
Markéta: „Bylo to opravdu neskutečně drsné. Už jen teploty okolo 40 °C udělaly ten závod o dost těžší – vypila jsem tak 8 bidonů, minimálně! Ani tento rok jsem ale zase neměla tak úplně štěstí, na druhém šotolinovém sektoru jsem měla pád. Kolu naštěstí nic nebylo, tak jsem zpátky nasedla a říkala si, že to nemůžu vzdát, že neskončím jako minulý rok. Kupodivu jsem se dostala do dobrého tempa, a i když po šotolině kolem mechanických aut jsem v tom prachu skoro vůbec nic neviděla, nohy jsem cítila úplně suprově a nakonec po čtvrtém sektoru jsem se byla schopná vrátit zpět do hlavního pole, z čehož jsem byla sama celkem překvapená. Bohužel asi 50 km do cíle jsem se začala neskutečně trápit – křeče v břiše, v nohou… počítala jsem každý kilometr, propadala se dozadu a přesvědčovala sama sebe, že to musím zvládnout až do cíle. Nakonec jsem dojela asi 8 minut po časovém limitu, ale jsem tak nějak ráda, že jsem to celé objela a mám ve výsledcích aspoň OTL místo DNF. Teď už znám trať celou a nezdála se mi až tak hrozná jako loni. Je to všechno cenná zkušenost na příští rok.“
Melissa: „Šla jsem hned do prvního úniku a byl to strašně hezký pocit jet vepředu na takovém závodě. I ze samotného startu v Sieně jsem měla husí kůži! Pak nás peloton opět dojel a nebylo to úplně jednoduché se zase chytnout. Snažila jsem se udržet kontakt s hlavní skupinou, ale začaly nás zezadu předjíždět auta a protože nebylo tolik vidět kvůli prachu, narazila jsem do otevřených dveří mechanického vozu jiného týmu, který tam zastavil protože jedna jejich závodnice měla pád, takže i já jsem bohužel skončila na zemi. Naštěstí nic vážného. Tím jsem ale opravdu ztratila kontakt se závodem a nedokázala se už vrátit, takže jsem byla odvolána a nedokončila. Pro mě to byla první zkušenost na Strade Bianche a protože ještě nejsem v úplně nejlepší kondici jsem ráda, že jsem aspoň jela aktivně, “ukázala dres“, a ten skvělý pocit najet do prvního štěrkového sektoru (na první ‚strada bianca‘) jako první a odjetá, si vezmu s sebou do dalších závodů.“
Výsledky:
1. Annemiek Van Vleuten (Mitchelton-Scott) 4:03:54
2. Mavi García (Alé BTC Ljubljana) + 0:22
3. Leah Thomas (Equipe Paule Ka) + 1:53
