Reklama

ROZHOVOR Janka Keseg Števková. „Nekopírujte, najděte si vlastní cestu,“ vzkazuje o generaci mladším úspěšná slovenská cyklistka

Má 46 titulů v cyklistice, byla na třech olympiádách, třikrát dokončila slavný etapák Cape Epic, poráží holky o 20 let mladší a nebojí se kritizovat svazové činovníky, když se cítí neprávem poškozená…

Reklama

Janka Keseg Števková je slovenská cyklistka a také maminka 6leté dcery Haničky. Její jméno je už víc, jak dvě desítky let ve výsledkových listinách světových soutěží, je samozřejmě pravidelnou účastnicí i našeho Českého poháru horských kol. S menší nadsázkou by se dalo říct, že tu i najdeme jakousi paralelu s hvězdnou Norkou Gunn Ritou Dhale, která před dvěma lety (bylo jí 45 let) ukončila svou kariéru. Byť Janka nikdy nedosáhla takových výsledků, dokázala zvládnout zásadní změny, kterými prošlo cross country do současné moderní podoby. Nelehký přerod, adaptace na technicky náročné tratě, jiný styl závodění. A poráží výrazně mladší soupeřky i v úctyhodném věku 44 let.

To ale nebyly jediné překážky, s kterými se během kariéry tato drobná, ale velmi temperamentní rodačka z Martina musela popasovat. Na silničním mistrovství v Mladé Boleslavi si pověsila na krk další dvě medaile (stříbrné) a tam jsme se domluvily i na zveřejnění jejího malého „životního“ ohlédnutí. Jistě to stojí za to…

Janko, kdy si získala svůj první titul v horské cyklistice?

První titul je z roku 1998, závodila se na Štrbském plese. Byl to můj vůbec první start na mistrovství Slovenska. Tenkrát se hned v prvním kole srazily dvě největší favoritky, trať byla těžká, ony nedokončily, a tak jsem si dojela pro překvapivé vítězství.

Od té doby titulů přibylo a to nejen z biků…

Ano, za dobu, co jezdím, jsem získala 46 titulů mistryně Slovenska v elitní kategorii. Bike, silnice…Slovenská mistrovských titulů v kategorii Elite ženy v různých cyklistických disciplínách.

Sbírku domácích titulů bych rozdělila následovně. Dvacet titulů v horské cyklistice v disciplíně cross country, pět titulů v maratonské disciplíně, šest titulů v Eliminator. Horská cyklistika je sport s krátkou historií, disciplíny přibývaly postupně.

V této sezóně jsem vybojovala první titul v nové disciplíně short track.

V silniční cyklistice, která je královnou všech cyklistických disciplín, mám dva tituly v závodech jednotlivců, tři tituly v časovce jednotlivců a dva tituly v časovce do vrchu.

V cyklokrosu mám sedm mistrovských titulů.

To je sbírka, nad kterou přechází zrak! Při více jak dvaceti letech závodění je to kariéra dvou generací…

V začátcích jsem měla možnost zazávodit si ještě s Ivetou Šitárovou, která s Evou Orvošovou patřila mezi první horské cyklistky na Slovensku.

Eva Orvošová se představila i na Olympiádě v Atlantě, kde měli horská kola svou premiéru. Její deváté místo je zatím nejlepším umístěním slovenského cyklisty v této disciplíně na OH. Ve sbírce má i stříbrnou medaili z Mistrovství světa v roce 1991.

Silniční cyklistika žen po slavné éře kolem Lenky Ilavský na Slovensku přestala existovat. Momentálně zažívá renesanci.

K tomu jsi také vybojovala účast na třech olympiádách….

Startovala jsem v Athénách, v Pekingu a v Londýně. Na závod v Athénách nevzpomínám ráda. Dopadlo to smolně. V nájezdovém kole mě zastavil hromadný pád, kde mi australská reprezentantka šlápla do zadního kola. Zlomila mi špice. V té době neexistovaly technická depa, kde bych si mohla kolo vyměnit, jak je to dnes a tak jsem nedobrovolně musela závody vzdát. Mrzí mě to dodnes.

Naopak pro Peking a Londýn jsem získala od UCI divokou kartu, v hodnocení národů jsem jako jediná bodující Slovenka neměla šanci. Ale výsledky hovořily pro mě. V Londýně jsem dojela na 21. místě.

O rok poději se ti narodila dcera Hanka, jak rychle jsi naskočila do závodního kolotoče?

Deset dní po porodu jsem se šla poprvé projet po vsi na kole. Za měsíc jsem jela cross country závody. Nebylo to jednoduché, ale těžila jsem ze své techniky, která kompenzovala fyzický hendikep.

Jako maminka roční dcery jsi pak zažila jednu z tvých nejlepších sezón…

Sezóna v roce 2014 byla fantastická. Osm měsíců po porodu jsem triumfovala na kvalitně obsazených závodech Českého poháru v Teplicích. To byl náznak, že jsem mateřstvím na formě nic neztratila, naopak získala. Dvanácté místo na Mistrovství Evropy v německém St.Wendel a dvacáté třetí místo na Mistrovství světa v norském Hafjell jsou zatím mé maxima z vrcholných akci Mistrovství Evropy a světa v cross country.

Jak se z pohledu ženy, závodící 25 let změnila cyklistika, resp. závodění?

Myslím, že za 25 let se nejvýrazněji posunula technika a vybavení. Změnilo se v podstatě všechno. Když si podíváme fotky z 90tých let, tak i samotní cyklisté na nich vypadají hodně „jinak“, než ti současní. Začínala jsem na kole bez odpružené vidlice, na ráfkových brzdách. Kola jsou nyní celoodpružená, brzdy diskové, pneumatiky bezdušové. Karbon jako materiál vytlačil hliník. Na mnoha současných závodních kolech je již tolik elektriky, že bychom je klidně mohli nazvat e-koly.

Na Olympiádě v Londýně 2012 jsem soutěžila ještě na biku s 26 palcovými koly. Od roku 2013 závodím na devětadvacítkách.

Velkým vývojem prošel i samotný sportovní aspekt.

Závody se zkrátily, vzrostla technická náročnost tratí a vzrostla atraktivita pro diváky. V začátcích stačila k úspěchu dobrá kondice, případně zkušenosti z cyklokrosu, jízda na blátě, kořenech. V cross country se mohl prosadit i šikovný silniční cyklista nebo běžec na lyžích. Dnes už to tak jednoduché není. Tratě jsou obtížné, vyžadují velkou zručnost, kdo nestačí technicky, nemůže pomýšlet na TOP výsledky.

Dokážeš bojovat s výrazně mladšími soupeřkami, těžíš ze zkušeností?

Ke každému soupeři mám úctu a respekt. Soupeře papírově slabšího, mladšího, nebo naopak silnějšího či staršího nepodceňuji ani nepřeceňuji. Snažím se podat co nejlepší výkon. Pokud vyhraju, je to bonus navíc.

A samozřejmě zkušenosti umím prodat. Znám svoje tělo, vím, jak regeneruji, jaký trénink mi funguje, dokážu se připravit i v horších podmínkách. V 44 letech dokážu být stále silný soupeř a konkurovat i o generaci mladším profesionálkám v zahraničí. Není to otázka věku. Důležité je znát své pocity a reakce po tréninku, pracovat na tom, co vám nejde a rozvíjet to, v čem jste dobrý.

Po třech letech jsem se vrátila k silničním závodům. A vyhrála slovenský pohár v Žiaru nad Hronom. Radost se ale mísí se smutkem. Pokud bych tyto závody vyhrála jako 25letá, bez váhání by mě označili za velký talent a perspektivní a měla bych stabilní místo v reprezentaci. V 44 letech mám logicky nálepku stará a neperspektivní. Výsledky se v mladém věku posuzují jinak, více se cení a přikládá se jim vyšší hodnota.

 

Věk nezastavíš, kde tedy bereš energii a motivaci?

Cyklistika je moje hobby a životní styl. Je součástí mého denního režimu. Trénuji v přírodě, která mě dobíjí svou energií.

Obdivuji její krásu z kola v každém ročním období. Pozoruju, jak se mění místa během roku. Vychutnávám si ticho nebo zpěv ptáků. Potkávám zvířata. Je to relax vedle jiných každodenních činností. Čas a prostor, kde se soustředím na své pocity, myšlenky a výkon.

Pokud budu v kondici a zdravá, budu závodit, pokud mi to bude přinášet radost a zábavu. Je jen na mně, kdy a kde budu soutěžit. Jak se říká, všechno v životě má svůj čas a prostor.

Do závodění mě nikdo netlačí, podmínky si vytvářím sama. Jako amatérský sportovec nejsem vázána sponzorskými smlouvami. Nikdy jsem nebyla zařazena do státního vrcholového sportovního střediska.

Jak a kdo tě tedy podporuje?

Moje díky patří především materiálovým sponzorům. Bez jejich pomoci by moje závodění už vůbec nebylo možné. Jezdím na kolech rakouské značky KTM, od které mám k dispozici celoodpružený model KTM Scarp Sonic a pevný kolo KTM Myroon Sonic. Na KTM-kách závodím i na silnici a v cyklokrosu.

Kola na horské kolo mi dodává americká firma Stan ‚s Notubes, která vlastní patent na nejlepší bezdušový systém kol. Vyrábějí i tekutinu proti defektům. Pneumatiky mi dodává český Mitas. Objezdila jsem na nich dvakrát Cape Epic – prestižní etapový závod v Jižní Africe bez jediného defektu.

Roky jezdím v krásných tretrách Northwave. Italové dokonale rozumějí obuvi a designu. Přes desetiletí testuji nové cyklistické materiály a střihy slovenského výrobce cyklistického oblečení NYNA. Spolupracuji i s prodejnou maraton.bike, na jejich stránkách publikuji články o tréninku.

Velké díky samozřejmě patří mé rodině, manželovi a nejbližším přátelům. Vytvářejí mi správné týmové zázemí. Pomáhají v depu během závodů, servisují bike. Spolu sportujeme.

Vlastně klasickou sportovní profesionální kariéru nedělám, proto nemám vlastně s čím skončit. Jedině, že bych si našla jinou zálibu.

Máš stále stejnou radost z cyklistiky, jako před 20 lety?

Jasné, stále moc. Za těch pětadvacet let mi přirostla k srdci. Jen mě mrzí, že jsem nikdy nebyla sportovec s profesionálním zabezpečením. Snažila jsem se dostat i do státního vrcholového střediska, ale bez úspěchu. Pokud to zlehčím, já mám výsledky a tituly, jiní mají podmínky. Čeká se na den, kdy přestanu závodně jezdit na kole. Často je to první otázka v cíli, když vyhraju závod. Občas je to úsměvné. Chuť závodit a vyhrávat v dresu Slovenského národního šampiona mi nikdo nevezme. Cyklistika je moje vášeň.

A plány v zbytku této sezony?

Na podzim by se měl uskutečnit světový pohár v horské cyklistice cross country v Novém Městě na Moravě a Mistrovství světa v rakouském Leogangu. Přibyly Mistrovství Evropy ve švýcarském Monte Tamaro. Snad se mi podaří vycestovat na vrcholné akce, pokud mě svaz jmenuje. Bohužel, nestalo se tak nyní v silniční cyklistice na ME do Francie. Do reprezentace jsem se nedostala.

Startovat na velkých akcích však bez adekvátní podpory a podmínek mi už nedává smysl. „Papírově“ jsem zařazena do reprezentace Slovenska v horské cyklistice a cyklokrosu, ale z jednorázové pětiset eurové podpory toho hodně nevymyslíte.

Umíš si už představit život bez cyklistiky? A nemyslím jen to, že si nebudeš připínat startovní číslo na řídítka nebo dres…?

Ne, neumím. V mém životě bude pořád. Ucházela jsem se o post sportovního ředitele pro ženskou silniční cyklistiku. Chci pomáhat, aby slovenská cyklistika našla ztracené renomé a status, který mu ve společnosti patří. Neuspěla jsem.

Zájem o mé 25leté zkušenosti a znalosti na svazu nemají. Elitní profesionální cyklistika na Slovensku vymírá. Cyklistiku děláme po práci ve volném čase. Profesionálních cyklistů máme na Slovensku v současnosti méně než jedno fotbalové družstvo hráčů.

Cyklistikou žiji od rána do večera. Prodávám kola, poskytuji odborný servis a tréninkové poradenství. Přitom trénuji a o víkendech závodím. Plánuji organizovat cyklistické kempy zaměřené na techniku ​​jízdy a zlepšení kondice. Pokud se chce někdo zlepšovat, může mě už teď oslovit.

Máš jistě spoustu toho, co předávat dál. Mohla bys dát nějakou radu pro mladé cyklistické naděje?

Cyklistika je časově a finančně náročný sport. Samotný talent nestačí. Chce to zázemí a vytrvalost. Stanovte si reálné cíle a nebojte se vyjádřit svůj názor. Nedělejte cyklistku kvůli druhým. Cyklistika je o radosti a zábavě. Slunce ráno vyjde a zapadne večer, ať vyhrajete nebo prohrajete. Vzdělávejte se. Nekopírujte druhé. Najděte si vlastní cestu a systém. Učte se od zkušenějších a lepších. Každý z nás je jedinečný. I když dva dělají totéž, výsledek bude vždy jiný a vítěz může být jen jeden.

Foto:archiv Janky K.Števkové, mtbs.cz

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková