Blog DNK. Od tříkolky k Trekovi aneb z Ještědu do Brazílie
Životní příběh jedné holky ze sedla kola. Zahřejte se zážitky, které začaly v podještědí a skončily pod hřejivým brazilským sluncem
Velice čerstvě si vzpomínám, jak jsme jako děti drandily na prašné cestě pod Ještědem v rodné vísce na svých tříkolkách. To bylo radosti a hrdosti na naše nové dopravní prostředky, díky nim jsme prožívaly nová a nová dobrodružství dále a dále od domova. Bylo nám úplnĕ jedno, že žijeme v komunistické zemi bez osobni svobody a s uzavřenými hranicemi. Naše srdce bila pro tříkolky, po kterých přišly koloběžky – kolobrndy, jež nám přinesly další perspektivu lokomočního pohybu a taky základy rovnováhy. S výhledy na Ještěd jsme bezstarostně řádili od rána do večera, až se nám prášilo za koly. Přišly samozřejmě první prošoupané podrážky, modřiny a škrábance, ale ani to nás neodradilo od další výzvy: od kola.
Přesně si vybavuji, jak jsem zdědila zelené kolo po bratrovi, na které jsem hupsla a drandila zas o něco rychleji. Moje noblesní zelené kolečko s tlustými hladkými pneumatikami s pevným převodem (“furtošlap”) mi hodně utkvělo v pamĕti. Když jsem potřebovala zastavit, těžko se brzdilo silou hubených nožiček proti otáčkám pedálů, které se v rychlosti hnaly jak bumerang kupředu. Takže opět podrážky nebo příkop to jistily.
Když bráška povyrostl, dostal zase své kolo a já zase zdědila zelenáče, tentokrát již s brzdou na zpĕtné šlápnutí! To byla zmĕna! Na mě ještě obřího „Zelenáče“ jsem dokázala osedlat pouze ze břehu a nebo s pomocí druhých, ale i tak jsem se s ním lítala cesty necesty.
Lítali jsme po rovinkách, z kopce ale i do kopce a Ještěd, náš velikán, tiše každý den pozoroval naše pokroky! Cyklistické ambice rostly stejně rychle jako přibývaly naše modřiny a odřeniny. Bylo to ale kouzelné období, kdy jsme se cítili tĕmi nejlepšími a nejrychlejšími cyklisty díky vlajícím vlasům ve vĕtru.
Po zimĕ jsme se nemohli dočkat, až zase přesedneme z lyží na kola a vyrazíme na dobrodružství po okolí.
Jednoho dne můj taťka dorazil domů s velkým překvapením. Po nĕkolikahodinové frontĕ, kterou vystál si z obchodu odnesl nového Favorita. Kolo s přehazovačkou, volnobĕhem a brzdami na řidítkách. První silnička, kterou jsem si mohla osahat, i když nebyla pro mĕ, ale pro mého bratra. Stejně jsem věděla, že ho jednou zdĕdím…a nakonec jsem na něm najela nejvíce kilometrů ze všech! S takovým strojem se už dalo podnikat daleko delší výlety po silnicích do sousedních vesnic a mĕst. Poprvé jsem právě na Favoritu vyjela po silnici na Ještěd. To vám byl pocit zdolat vrchol, pod kterým vyrůstáte a konečně hledět na svou rodnou vísku z ještědské perspektivy!
Jedno kolo nestačilo pro celou naší rodinu a tak rodiče dokázali pořídit druhé, a tak jsme s bratrem řádili na silnicích spolu. Jak jsme vesele vyrůstali v sedlech kol v Podještědí, přišla sametová revoluce a otevřely se hranice. Začaly k nám proudit různé značky a druhy kol, o kterých jsme si ani nesnili.
Informace k nám docházely od přátel a příbuzných z velkoměst. Můj bratranec si pořídil jedno z prvních horských kol ze zahraničí, které bylo k mání v naší postkomunistické zemi. Když pak za námi dorazil a ukázal nám bike jménem Aspen, nemohla jsem se nabažit- tolik převody a dokonalostí celého stroje. Při prvním svezením jsem nevěřila, co vše je možné vyjet a přejet. Láska na první pohled… jenže v té dobĕ to byl pro mĕ finančnĕ nedostupný sen.
Takže moje dobrodružství stále pokračovala s Favoritem, kterého jsem měla dovoleno přestříkat na svoje „holčičí“ barvy. Táta sice moc nevěřil, že nakonec kolo zpátky složím, aby bylo provozuschopné, ale dokázala jsem to! Konečně jsem se cítila jako holka a na svém bílo růžovém “Bisou” a v ještědských svazích jsem se proháněla, když ne rychleji, tak o to veseleji.
Můj bratr začal pracovat a když se mu naskytla možnost koupit od bratrance horské kolo Aspenu, přibyl v naší rodině další kousek. Horské kolo!
Už jsem nebyla limitována asfaltem a zpevněnými cestami a konečně jsem projezdila Ještĕdský hřeben křížem krážem. Lužičky, Jizerky, Krkonoše, Český ráj pro mě byly zdrojem nových dobrodružství v sedle bika. Přišly první cyklistické výzvy v podobě bikemaratonu Jizerská 50 (Nova Cup), který jsem odjela s novou přilbou a v klipsnách.
Při studiích na výšce jsem se nadchla prvními survivaly a adventure race závody. Pro zlepšení své angličtiny jsem se rozhodla využít nabídky na roční pobyt ve spojených státech. Z malé vesničky pod Ještědem jsem se jednoho rána probudila v New York City. Neskutečný kulturní šok! Nicméně právě pobyt u Michiganské rodiny mi, kromě jiného, přinesl životní příležitost, neboť ve svých dvaceti letech jsem si dokázala ušetřit na moje PRVNÍ vysnĕné horské kolo – TREK 8000 jasně modré barvy.
Detailnĕ si vybavuji den, kdy mi z obchodu volali, ze můj Trekoušek dorazil! Amíci trochu nechápali moji neutichající radost, ale jenom já jsem vĕdĕla, jakou cestu jsem prožila od tříkolky k Trekovi. V ten den se mi otevřely nové horizonty! Projezdila jsem všechny okolní parky a cítila se v sedmém nebi. Když jsem se po roce vracela zpátky do rodných krajů, Trekouška jsem poslala ve dvou krabicích (kvůli rozměrům) poštou domů. Za pár týdnů dorazila první krabice – naštěstí ta vĕtší s rámem a zadním kolem. Po pár dnech přišlo i přední kolo! Od kamaráda – cyklisty jsem se nechala přemluvit k nášlapům. To bylo kotrmelců a kuželek. Ale nelituju, jízda pak byla o nĕčem jiném! Téměř na konci studia jsem využila nabídky na studijní pobyt Erasmus v Portugalsku. Bez kola, šlo jen o půlrok. Jenže jsem nevydržela ani měsíc a nechala si Treka přivézt do Porta.
Dokončila jsem školu a účastnila se závodů plných dobrodružství, kdy některá z nich byla plná adrenailnu.
Každá další moje cesta za konečně otevřené hranice bez mého modrého parťáka (Treka) byla náročná, ale jako student jsem neměla finance na letecký transport kola. Tak jsem přežila další pobyt ve Spojených státech a Mexiku, ale vždycky jsem si v duchu přála létat s Trekoušem po tamních krajinách. Získala jsem pracovní vízum na Nový Zéland, což byla pro mě vysněná cesta za Jižním křížem. Tam jsem pořídila jako dočasnou náhradu bílého Treka, ale nižší řady. Nicméně ta možnost opět užívat ze sedla ráj na Jižní polokouli.
Nakonec toto Zélandové dobrodružství nečekanĕ a radikálně změnilo celý můj život. Na Jižním ostrově, u jezera v malém turistickém městě uprostřed hor jsem jednoho dne potkala muže svého života. Brazilce, horolezce, bikera a dobrodruha v jednom. Začali jsme společně žít, hikovat, lézt a bikovat nejen po Zélandu, ale i v Nepálu a Thajsku. A v tomto celém úžasném zamilovaném období jsme se dozvĕdĕli, že se nám narodí náš první syn.
S batohy na zádech jsme zvažovali, kde společnĕ vybudujeme naší rodinu. Nakonec jsme se rozhodli si říci “ano” v ráji, v tom Českém. Osud tomu tak přál, že můj šikovný manžel i bez češtiny našel úžasnou práci a my jsme se mohli radovat z našeho prvorozeného syna v Krkonoších. Můj Trek získal novou ozdobu: vozík Chariot. Cítila jsem se opĕt jako malé děcko v dobývání Krkonošských vrcholů s vozíkem. Na hlemýždí tempo jsem si rychle zvykla. Život vzal obrátky… z jednoho děcka byly dvě a tak Trekouš dostal double Chariot, abychom se mohli přesouvat všichni. Výzvy nebyly jen Krkonošské kopce, ale sourozenecké nepokoje a zatoulané hračky.
Po necelých pĕti letech jsme se rozhodli přesunout opět na jižní polokouli, do Brazílie. Už je tomu osm let, co žijeme po brazilsku na malé farmě na okraji mĕsta ve státě San Paulo. Dovezli jsme sem i Trekouše a tak jsme tu společně brázdily deštné pralesy mezi opičáky a hady, což je poněkud jiný adrenalin, než v ještědských lesích.
Po deseti letech mateřské pauzy jsem se vrátila k závodĕní v adventure race a bikových závodech. Po dvaceti letech služby mého prvního Treka nastal čas na výměnu. Pořídila jsem si nového žlutého Treka – SuperFly a tak si tu zas pohodově létám křížem krážem a počítám tak minimálně dalších dvacet let, jestli nás jaguár neuloví! Manžel neodolal a taktéž si pořídil SuperFly, abychom na adventure race závodech měli sladěný tým. Děti už povyrostly a tak se s námi účastní zdejších závodů a dalších rodinných expedic a tudíž bylo na čase vybavit staršího syna. Zůstáváme věrni značce, podarovali jsme syna červeným Trekem – Merlin 5. A ten mladší? Nadšeně osedlal…hádejte koho? – modrého dvaadvacetiletého Trekouška, který má v sobě ukryto plno dobrodružství.
Když šťastně pozoruji své děti řádit na kolech po zahradě, vždycky si vybavím, jakou svobodu a kolik zážitků mně osobně v životě bikování přineslo a přeji si, aby i ony prožily spousty šťastných bikových dobrodružství na jejich životních cestách! Vím, že budou jiná, než ta moje, koneckonců tříkolku už přeskočily a nahradily odrážedlem. Ale svou cestu si brzy prorazí sami a já pevně věřím, že kola budou její součástí kdekoliv na světě!
Jedno je jasné, každé šlápnutí do pedálu nás posouvá kupředu v dobrodružství zvané ŽIVOT.
Zuzana Settanni
