Rozhovor Tereza Korvasová. “Nechci slyšet, že něco nejde. Musím to zkusit, i s rizikem, že to třeba nevyjde”
O sportu a pokoře, rodině, bláznivých nápadech a velkém snu…
Cyklistka Tereza Korvasová letos v červnu oslaví dvacáté páté narozeniny. Studuje dálkově na Pedagogické fakultě obor angličtina-němčina, učila se francouzsky, teď se intenzivně věnuje studiu italštiny.
Je milá, nabitá pozitivní energií, velmi pokorná, a taky hodně ctižádostivá. V cyklistice má zkušeností s nadsázkou řečeno jako starší žačka, ale na kontě už 3 tituly domácí šampionky a před sebou nyní cestu do italského profesionálního UCI týmu Servetto-Piumate – Beltrami-TSA.
Jeden zimní večer jsme si domluvily setkání, na uvítanou mě pohostila domácí slivovičkou, pak u šálku horkého zeleného čaje jsem se dozvěděla, proč skončila s atletikou, proč opouští jistotu profesionální Dukly a vydává se do světa “na zkušenou”. Bylo to dlouhé a velmi zajímavé povídání….
Terezo, nejprve Tvoje krátké představení…
Pocházím ze Slovácka, z vesnice Vnorovy, která leží na spojnici mezi Uherským Hradištěm a Hodonínem. Tam jsem začala chodit do základní školy a v 5. třídě pak přešla do sportovní školy v Hodoníně, abych se mohla věnovat dál a víc atletice, kterou jsem už tou dobou dělala. Pokračovala jsem na klasickém gymnáziu a po dvou letech odešla jako vrcholová atletka do Jilemnice. Bylo mi 18 let a potřebovala jsem nějakou změnu, tady byla výborná tréninková skupina u pana Pitáka. Studium jsem si rozložila a ve 20.letech se pak vrátila na rok zpátky do Hodonína a tam za rok maturovala.
Návrat do Hodonína byl z důvodu sportu nebo školy?
To bylo složitější. Byl to můj první velký odchod z domova, bydlela jsem na internátu. Taky jsem se těžko srovnávala s tím, že jsem prostě nebyla holka z hor.… jak se píše v knize Petrolejové lampy: „Kdo dojde z okolí je kraják, kdo dojde z nížiny, tak to je cizák“. V Hodoníně jsme měli jako atletická skupina výjimečnou pozici, kterou jsme tam vybudovali, učitelé k nám měli skvělý přístup. Tak jsem se vrátila na maturitní ročník domů.
A by to i konec s atletikou?
Ano, bylo mi trochu přes 20 let a dospěla jsem k rozhodnutí, že skončím.
Odchod ve 20 letech, v období, kdy jsi měla doma 13 titulů mistryně republiky? Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí?
No, často o tom přemýšlím. Ukončila jsem spolupráci s Ivošem Pitákem, ale věděla jsem, že sport potřebuji. Jsem ze sportovní rodiny, mám to v genech. Mamka má vystudované učitelství tělocvik němčina, táta je celoživotní sportovec, běžec.
A proč padla volba na cyklistiku?
Cyklistika byla tak nějak logickým rozhodnutím. Moji týmovou kolegyní v atletickém týmu byla Anežka Drahotová, která vedle chůze zkoušela i kolo. My jsme v rámci tréninků jezdili právě i na mistrovství. Já jela poprvé v roce 2015, neuměla jsem střídat, nejela jsem nikdy ve velkém balíku, neměla jsem žádné potřebné dovednosti, ale fyzicky jsme byly připravené dobře.
Takže o rok později jsem si to zopakovala, byla jsem v tu dobu už nějaký čas v kontaktu s Jardou Friedem, který se staral o Anežku a Elišku Drahotovy (atletky, které v cyklistice jezdily za tým Louny). Takový zlom pro mě byla účast na Tour de Feminin, kdy jsem jela za MIX Team Dukly. Sice jsem nevěděla do čeho jdu, ale na nováčka jsem svým výkonem neudělala ostudu, a tak jsem dostala na další rok v Dukle smlouvu.
To byl docela raketový vstup na cyklistickou scénu a hned mezi ženský výběr. Co bylo pro tebe atletku, kterou posadili na kolo nejobtížnější?
Neměla jsem žádné zkušenosti s kontaktem v balíku, s průjezdem zatáček, se správným řazením. Bylo toho hodně a někdy to vnímám ještě i teď, že přemýšlím nad věcmi, nad kterými normální cyklista nepřemýšlí, protože to má zažité od mládí. Proto mám nejradši časovku.
Vnímala jsi nějaké negativní reakce, že jsi dostala v podstatě na začátku tvé cyklistické kariéry hned do prestižního týmu Dukly?
Tak trochu ano, od pár jedinců. Ale kdo bere sport komplexně, tak ví, že tomu předcházelo mnoho let přípravy, odříkání, i když v jiném sportu. Nemám ráda ty senzacechtivé titulky, kde se píše, že atletka nebo rychlobruslařka to natřela všem specialistkám. Mnoho atletů posadíte na kolo a mají skvělé silové předpoklady. Stejně tak není výjimkou, že ve světě rychlobruslaři dělají i cyklistiku, nebo se jí začnou vrcholově věnovat. Třeba Ellen van Dijk. Některé věci jsou přenositelné, a mě osobně se líbí i pestřejší příprava.
Na stupni nejvyšším! V roce 2018 získala Tereza titul akademické mistryně světa v časovce jednotlivkyň
V Dukle jsi jezdila 4 sezóny, jaké to byly roky?
Jsem vděčná za to, že mi dali šanci jezdit a závodit s dobrou výbavou a kvalitním zabezpečením. Měla jsem možnost se učit od zkušených holek, hodně mi předala Jája Machačová. Když jsme jeli na první soustředění na Mallorce, já v týmu nikoho neznala, vzala si mě na starost. Pro mě asi největší osobnost, co v cyklistice hodně dokázala a měla i ochotu to předat dál.
Tím, že jsem nežila v Praze, nemohla jsem jezdit na společné tréninky. Bydlím už delší čas se svým přítelem ve Vrchlabí a nechtěla jsem na tom nic měnit. Takže i když jsem byla součástí velkého týmu, trénovala jsem často sama.
O to víc tě musely těšit dva tituly mistryně republiky v časovce a další úspěchy…
Ten první titul byl z časovky, která se jela v Karlových Varech. Hodně jsem se na ni připravovala, věděla jsem, že by mi mohla profilem vyhovovat. Byla ale hodně technická, tak jsem tam zajela v rámci přípravy potrénovat. Vyplatilo se. O rok později obhajoba ve Vidnavě, k tomu ještě titul z časovky dvojic s Terkou Neumanovou.
Ale bavilo mě i v hromadném závodě jezdit pro někoho od nás z Dukly, kdo měl formu, šanci na vítězství. Ono se nic jiného neočekávalo, než že vyhraje některá z nás. Dukla byla v rámci České republiky dominantní.
Byl i tohle důvod, proč ses začala ohlížet po zahraničním týmu?
Bylo toho víc. Já jsem člověk, co před sebou potřebuje mít cíle. A klidně i velké cíle. Když jsem začala jezdit na kole, řekla jsem si, že získám titul mistryně republiky. V roce 2018 jsme byli s přítelem (cyklista Karel Hník -pozn.red) a několika jeho kolegy na soustředění na Tenerife a já tam prohlásila, že se potkáme na podzim v Innsbrucku, kde se ten rok jel světový šampionát. A vyšlo to.
Moje mamka říká, že mě už odmala neuspokojovalo, když mi někdo řekl, že něco není možné. Snažila jsem se cokoliv dokázat, no a samozřejmě někdy to nevyšlo, ale musela jsem si na to přijít sama.
Druhý faktor, který pomohl k tomu, že jsem se rozhodla hledat angažmá v zahraničí, byla situace kolem pandemie. Málo závodů, nic venku, spousta času k přemýšlení, co dál. Sleduju hodně světovou cyklistiku, mám i svůj obrovský sen dostat se na olympiádu, i když vím, že právě v silniční cyklistice je to složité. Taky jsem chtěla zkusit naplno „velkou“ cyklistiku, těžké závody, poměřit se s nejlepšími, což jde jen v kvalitním UCI týmu, který dostává od pořadatelů pozvánky.
Od myšlenky, k jejímu vyslovení nahlas a podepsání smlouvy byla jak dlouhá cesta?
První člověk, komu jsem se svěřila byl šéftrenér Tomáš Konečný. On už se jednou zmiňoval, že by holkám v tomto rád pomohl, ale že to nikdo nechce. Potom také s Michalem Frantíkem, který už měl předchozí zkušenosti v jednání právě s mým novým týmem. Hodně moc práce pak odvedla Evička Fořtová, která žije v Itálii. To celé trvalo pár měsíců, vše se seběhlo hodně rychle, ale já když se do něčeho pustím, svá rozhodnutí příliš neměním. A nepouštím k sobě lidi, kteří by na to měli negativní názor.
Podepsala jsi roční smlouvu, víš, co tě čeká a naopak, jaké máš očekávání ty?
Zatím jsou naplánované některé velké závody kategorie World Tour, nejtěžší ženský etapový závod Giro Rosa, což je můj další sen. Můj letošní cíl je nominovat se na tyto závody. Vědí také o mé závodní minulosti i výsledcích v časovce, tak mám také přislíbený nějaký svůj prostor.
A co čekám já? Že se naučím tomu opravdovému životu silniční cyklistky. Naučím se fungovat v světovém týmu, těším se na společné tréninky. Doma jezdím hodně s klukama, ale vím, že holky jezdí i přemýšlí v závodě jinak. A taky se naučím pořádně italsky. Budu tam převážně žít, tak by to mohlo jít dobře. Když jsem podepsala před 4 měsíci smlouvu, hned jsem začala s učením, chodím 2x v týdnu na soukromé hodiny. Chci se domluvit se všemi v kolem mě.
Jak to vzali rodiče, že se jim odstěhuješ ještě dál?
Já to řekla docela brzo tátovi a v pohodě. Mamka taky. Oba mě maximálně podporují.
To, že jsou oba sportovně založení už jsme tady zmínili. Ty jsi ale s tátou sehraná dvojka a občas vymyslíte něco, co se vymyká akcím běžného smrtelníka. Tím narážím na váš poutní běh do Santiaga de Compostela…
Byla to neplánovaná akce. Naši měli letět na dovolenou do Portugalska. Pak si mamka ale zlomila ruku. Tak zůstaly volné letenky. Napadlo mě to během jednoho dne, četla jsem o té cestě, je to 290 km. Sehnala jsem batůžky, vhodné boty a oblečení a za týden už jsme seděli v letadle do Porta. Byl to asi největší zážitek minulého roku, možná i celého života. Měli jsme to rozplánované na 8 dní. To, co člověk potřeboval si nesl na zádech. A zjistí, že vlastně skoro nic nepotřebuje. Bydleli jsme v ubytovnách pro poutníky, bylo to naprosto harmonický. Žádné hádky, napětí, nic.
Terko, ty jsi věřící?
Nejprve musím říct, že jsem v tom byla poměrně vychovávaná. Na Moravě je k tomu blíž. Byla jsem pokřtěná, chodili jsme do kostela, do náboženství. Ale později jsem to vnímala víc jako povinnost, že každou neděli do kostela. Teď už mám na to zas jiný pohled, ráda si přečtu něco z evangelia. Jednak si myslím, že to patří k všeobecnému vzdělání, jednak je to z mého pohledu něco, co dá člověku morální základ. Takhle to vnímám já. Mám to nastavené tak, že co nechci, aby lidé dělali mě, nedělám já jim. A očekávám, že to bude platit i obráceně. Můj pohled na svět je pozitivní, předpokládám, že lidi jsou dobří. Nesoudit, nekritizovat.
Co děláš ve volném čase?
No mám pocit, že moc volného času nemám (smích). Baví mě jazyky, tomu věnuju hodně času, naplňuje mě to. Taky hodně ráda čtu. Nejsem úplně vyhraněná, ale mám ráda historii. K vánocům jsem dostala jednu knížku od Orwella, sáhnu i po soudobých českých autorech, baví mě i téma historie 20. století. A pro mě je to zajímavé i v souvislosti s německou historií a také s Vrchlabím, kde žilo kolem 7 tisíc Němců.
Máš před sebou rok plný výzev, jak dopředu si plánuješ budoucnost a své další cíle?
Dívám se tak dva, tři roky dopředu. Velkou výzvou jsou olympijské hry v Paříži v roce 2024, ale to už je ta vzdálenější budoucnost. Taky chci ale zvládnout dostudovat školu, protože to je pro mě taky důležité. Jestli ale budu učit, to rozhodnutá zatím nejsem. Baví mě předávat znalosti, vysvětlovat, ale nesouhlasím s některými věcmi v českém školství, tak se mi úplně nechce do státního sektoru. Možná nějaká alternativní škola, kde bych svým dílem mohla přispět ke změně systému.
Díky za rozhovor a hodně štěstí v naplnění všech snů!
Na zajímavosti, postřehy i zkušenosti z „Cesty do světa“ se můžete těšit již brzy v DNK BLOGu, který společně s Terkou chystáme.
