Reklama

Vaše příběhy: Elektrobabička, Rytíř a Princezna z hrášku

Vaše tři příběhy, vaše tři zážitky. Pro usmání i inspiraci…

Reklama

Tak a máme to tady! Slibované ohlédnutí za adventní soutěží, respektive tři vybrané příběhy od Vás, našich čtenářek a čtenářů, které jste nám poslali v rámci jedné soutěžní otázky. V hlavní roli je samozřejmě kolo a zážitek, který vás pobavil, potěšil nebo byl tak intenzivní, že na něj zkrátka nikdy nezapomenete. 

Příběh „Elektrobabička“ nám poslala Anička Zvoníčková, „noční Rytíř“ je od Honzy Sedláčka a „Princezna z hrášku“ je příběhem Dáši Petrášové. Pro ně je připravena hezká kniha z nakladatelství Cykloknihy.cz.

Vám přejeme pěkné čtení…

Elektrobabička

Ilustrační foto

Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, a to se mi také podařilo. Měla jsem opravdu všechno, co jsem si přála – zdravé děti, dobré zaměstnání, práci na vlastním domě a zahradě a dá se říci, že vše, na co jsem sáhla, se mi dařilo. Když vyrůstaly moje děti, měla jsem opravdu napilno a je mi trochu líto, že jsem na ně neměla více času. Naštěstí z nich vyrostli šikovní dospěláci a mají už své rodiny a já si užívám vnoučat.

Mám jich šest a já funguji jako „hlídací babička“ podle potřeb našich mladých.

Protože nejsem příznivcem toho, aby děti vysedávaly výhradně u počítače, snažím se pro ně vymýšlet všelijaké venkovní aktivity.  Místo online chci, aby moje vnoučata byla spíše outside.

Pro mě bylo kolo celoživotním dopravním prostředkem, takže i všechny naše děti a vnoučata na něm jezdí. V okolí, kde bydlím, máme opravené široké cesty a také cyklostezky, a tak podnikám s vnoučaty výlety na kole do okolí. Protože jsem patriotka a miluji naši zemi, mám nastudované informace o většině lokalit v údolí, a předávám mladým dál.   

„Já už nemůžu,“ uvědomila jsem si předloni v létě, když jsem s vnoučaty šlapala do kopce. Vnoučata Martin, Péťa a Anežka si to do kopce vesele šlapala, ale já už nemohla a musela jsem sesednout z kola a do kopce kolo táhnout. Nebylo to veselé zjištění, že už vnoučatům nestíhám.

Celý život se snažím být na sobě šetřivá a podporovat děti a vnuky, a také moje kolo už za sebou mělo desetiletí. Taková obyčejná „ojetina“, která ale jezdila.

Zmínila jsem před mými dětmi, že už na kole vnoučatům nestačím, a zatímco oni vyšlapou na kole i kopce, já musím kolo do kopců táhnout. Byla jsem z toho docela smutná a děti mě uklidňovaly, že je to normální v mém věku.

Netušila jsem ale, co se stane. Můj manžel a tři z mých dětí se tajně složili a jenom tak mi – aniž bych měla jakékoliv výročí – předloni v létě koupili nové retro elektrokolo. „To je škoda peněz za takové kolo a kdoví, zda se na takové mašině naučím ještě jezdit,“ konstatovala jsem, když mi k mému překvapení kolo předávali.

I když na normálním kole jsem pády neměla, na elektrokole jsem zažila jeden pád, nedokázala jsem totiž odhadnout chování kola v zatáčce. Naštěstí to odneslo jenom pár modřin.

O prázdninách už jsem vnoučatům stíhala, zažili krásný 40 km dlouhý výlet, který zvládl i náš nejmladší účastník, který měl 8 let.

„Babi, ty jsi borka,“ chválí nyní vnoučata moje cykloturistické výkony. Ano, já už na moje elektrokolo nedám dopustit a propadla jsem mu. Dostanu se na místa, kam bych se na obyčejném kole nebo pěšky nedostala.

Noční rytíř

Ilustrační foto

Světlo na kole je dobrým pomocníkem při každé vyjížďce, kdy hrozí návrat za tmy. Vzpomínám na jeden zážitek, kdy jsem fakt byl rád, že jsem měl dobré světlo a kupodivu i nabitou baterii.  Bylo to na začátku ledna loňského roku. To máme vždycky nejvíc práce a tohle byl ještě den blbec, takže jsem z práce vyjížděl relativně pozdě, až nějak kolem osmé večer. Po tom celém dni v práci jsem byl rozbitý jak cikánské hračky a těšil jsem se na cestu domů na kole o to víc.

Pracuji v Karlíně, bydlím v Bohnicích. Žádná velká dálka, ale ten kopec nahoru do Bohnic vždycky skvěle pročistí hlavu.  No a v té tmě, relativní zimě a samotě jsem potkal na cyklostezce pod zoologickou zahradou nešťastnici, které se její světlo vybilo. Tak jsem jí pochopitelně nabídl, že pojedu s ní a budu jí na cestu domů svítit. Až když jsme se rozjeli, tak z ní vypadlo, že bydlí …až v Kralupech. Trochu zajížďka, ale co už… (cca 20 km jedna cesta-pozn.red.).

Tak jsme jeli, celou cestu se mě srdnatě držela, jenom na červené mezi Řeží a Máslovicemi (nevím, jestli znáte…) jsem jel za ní, aby si viděla i pod kolo na šutry. V pořádku jsem ji dovezl až domů a já se také vrátil se skvělou náladou – z dobrého skutku a pěkné (a o hodně delší) projížďky.

Princezna z hrášku

Ilustrační foto

Ráda jsem s dětmi od mala jezdila na kole. Někdy jen se synem, který je starší a už jezdí sám, někdy s oběma. Jednou jsme se opět všichni vypravili na „výlet“, syn jel na svém kole, malou dcerku jsem si vzala do sedačky (takovou, která se přidělává na kolo vzadu).  Po cestě jsme míjeli pole s hráškem, ten máme moc rádi a tak jsme zastavili a začali dlabat.

Po nějaké chvíli, čas jsem nehlídala, mi říká syn, jestli už pojedeme. Sebrali jsme kola a vyrážíme…a já po chvíli… (možná 100 metrech) slyším v dáli řev a pláč… “mamii..mamiii….tuujte“ …trvalo to vteřinu, než mi vše došlo – otočím hlavu a vidím, jak naše, tehdy dvouletá holčička s těma pídí nožičkama se nás snažila dohnat.

No…i mistr tesař se někdy utne.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková