Eva Lomová, žena s nezlomnou vůlí
Každou výzvu bere jako příležitost k něčemu novému, s bravurou zvládá věci, ze kterých by se mnozí hroutili a upadali do depresí, nehledá problémy tam, kde nejsou a ještě u toho dokáže být milá a mít nadhled. Taková je Eva Lomová, i v době kdy si prochází asi nejtěžší životní zkouškou
Před pár dny proběhla na sociálních sítích i některých mainstream mediích zpráva o boji jednoho z prvních českých cyklistických profesionálů Luboše Loma se zákeřnou rakovinou. Neúspěšná léčba v ČR, pak ale naděje a první úspěšný cyklus chemoterapie na německé klinice v Chemnitz. Bez úhrady pojišťovny, vše na vrub rodiny. Víc jak jeden milion korun a několik týdnu ve dvou v izolaci na jednom pokoji. Taková byla první platba a zároveň poslední měsíc loňského roku pro Evu Lomovou, manželku nemocného Luboše, kterému přátelé neřeknou jinak, než Lubka či Lomoš. Oba bojují na maximum. „Dokud dýchám, doufám. A nevzdám to“, napsala mi v jedné zprávě tato drobná a z mnoha pohledů výjimečná žena.
Vedle milující a pečující manželky, zvládá roli maminky, byť dospělých dcer, babičky, ale také má na svých bedrech vedení firmy LOM Trading.
Tuhle ženu, která si rozhodně zaslouží pozornost, obdiv a může být pro mnohé z nás inspirativní s velkou úctou představím v následujícím rozhovoru. Ten vznikl před dvěma lety při setkání s naší společnou kamarádkou Markétou Navrátilovou, s jejímž svolením jeho část zveřejňuji.
Evo, kde jste se s Lubošem seznámili?
Za totality ve třeťáku na výšce jsem bydlela na kolejích na Chmelnici a třebešínská dráha byla jen kousek vedle. Na Chmelnici byl v té době klub s hospodou, kde hrávaly moje oblíbené kapely z mládí, např. Vítkovo kvarteto, Jasná páka a jim podobné. Tam jsme se potkali.
To už jsi věděla, že cyklista?
No věděla, ale víš přeci, že já jsem bývalá gymnastka a cyklistika byla pro mne španělská vesnice. Byly jsem tam s kamarádkou a ještě jsme na ty cyklisty, my „intelektuálky“, koukaly trochu spatra. Ale moje kamarádka s ním v té době začala chodit a když skončila škola, všichni jsme se rozutekli, ale my jsme s Lubošem stále trochu kamarádili. Po výšce jsem pracovala v Kotvě jako nákupčí (moje první a poslední závislá činnost) a Luboš mne čas od času přišel navštívit. A pak padla jiskra a bylo to. Kdyby mi někdo někdy řekl, že budu chodit s cyklistou a zrovna tady s tímhle, tak bych se mu vysmála. Nikdy by mne nenapadlo, že by spolu mohli být tak odlišní lidé. Ale to jsou ty věci, které přináší život.
Který byl první velký závod, který jsi s ním prožívala?
To byla asi olympiáda v 1988, 13.srpna jsme se vzali a za pět dnů nato na ni odjel a byl tam měsíc. Měl jet jen bodovačku, ale protože jim někdo vypadl, jel nakonec spolu s Regecem i silniční závod, z čeho nebyl úplně nadšený, protože tam nakonec zůstal asi pět týdnů. A já novomanželka sama doma, to se mu asi taky moc nelíbilo.
Chtěl už tehdy odejít a závodit venku? V době totality nebyla tato cesta ani ambice tak samozřejmá, jako je tomu teď…
To určitě ano, od začátku, co jsme se znali, věděl, že chce jít ven, když bude mít to možnost. Ale samozřejmě jsme nevěděli, zda se to v době hned po revoluci podaří. Nakonec jsme odcházeli relativně brzy, už na jaře v roce 1991.
Měl předjednané angažmá ve Švýcarsku, ale prý jsi mu zajistila bez jeho vědomí jiné a úplně někde jinde?
Luboš byl původně silničář v Dukle, ale nějakou shodou náhod se z něj stal dráhař, což vlastně asi úplně být nechtěl. Stále chtěl jezdit na silnici. Po revoluci věděl, že chce ven. Tehdy měl známého ve Švýcarsku, který se mu pokoušel domluvit nějaké angažmá u tamních amatérů, což se nakonec podařilo, ale ani to nebylo v ranně postkomunistické době jednoduché. Nakonec jeden večer změnil vše.
V listopadu devadesátého roku, když byl Luboš pravděpodobně v hospodě, jsem byla doma sama s prvorozenou dcerou Terezkou, které ještě nebyly ani dva roky. A najednou, v šest hodin večer někdo zvoní, už to bylo zvláštní. Tak zvednu ten kecafon a zdola mi někdo říká, dobrý den, tady je Radek ten a ten. Já tady stojím s italským kamarádem a chtěli bychom manželovi něco nabídnout nebo si s ním alespoň promluvit.
Chvíli jsme nevěděla, jestli si mám pustit dva úplně cizí chlapy do bytu, ale pak jsem si řekla, že to zkusím a pozvala jsem je nahoru. Přišli nahoru, znovu mi to zopakovali, představil mi Fulvia Biondi, a že on prý mého manžela viděl na nějakém závodě v Puglii. A prý se mu velmi líbil a že mají někde v Itálii amatérský tým a že by mu chtěl nabídnout angažmá.
V ten moment se ve mně probudil obchodnický duch, naskočila mi obchodní fakulta, a říkám, že už má předjednané angažmá ve Švýcarsku a co vlastně nabízí a začala jsem, já matka na mateřské, vyjednávat o podmínkách smlouvy.
Ty jsi znala podmínky od Švýcarů?
Okrajově ano, ale myslím, že trochu obchodního ducha mám, tak jsem se nebála. Víceméně nabízeli podobné podmínky jako Švýcaři, ale plat přeplatili. Já jsem vyjednávala, ale vůbec mi v ten moment nedocházelo, že by se to nakonec mohlo i uskutečnit. Byli jsme mladí a blbí, dnes bych možná jednala jinak. Ale oni nakonec souhlasili, tak mi hned došlo, že to ještě budu muset říct Lubošovi.
Dostala jsem číslo na pevnou linku s tím, že se jim ozveme. Když se Luboš vrátil, já mu říkám, že jsem mu vyjednala v Itálii. Jaké angažmá, jaká Itálie? Trochu tomu nevěřil. Sice to byl také amatérský tým, ale v Itálii, která byla z cyklistického pohledu mnohem prestižnější. Jediný problém byl, že ani jeden z nás neuměl ani slovo italsky. Kdybychom šli do Švýcarska, já jsem v té době mluvila německy a věděla jsem, že si poradím a že se domluvím, protože to angažmá bylo domluveno v německy mluvící oblasti. Ale řekli jsme si, že to nějak zvládneme. Italové ho vyplatili z Dukly a za dva měsíce jsme s peřinami a dvouletým dítětem odjížděli s domácností sbalenou v autě do Itálie.
Byla to pro Tebe výzva a těšila jsi se nebo to bylo plné obav co bude a co ne?
Já jsem se strašně těšila. Itálie byla pro mne už od střední školy země snů, o které jsem nevěděla, jestli se tam někdy vůbec podívám. Takže tohle jsem brala jako velkou příležitost i pro sebe. Ale samozřejmě, byli jsme mladí, bylo nám pětadvacet, problémy jsme neviděli nebo si ani nepřipouštěli, že by nějaké mohly nastat.
První tři měsíce samozřejmě byly krušné. Představ si, že kdyby jsi tam přišla dnes, tak už to taková rána do hlavy nebude, protože si každý už asi umí představit, jak Itálie vypadá a jak se tam žije. Ale pro nás nebo spíš pro mě, Luboš na západ jezdil, to byl rok po revoluci, úplně jiný svět. Životní i kulturní úroveň byla s tou, ze které jsme přišli nesrovnatelná, dnes už tomu tak není.
Takže jazyk byl jedna věc, ale já jsem nikdy před tím nebyla na západě. Tam se na dovolené nejezdilo, neuměla jsem si ani představit, jak tam skutečný život vypadá. Chodila jsem tam s otevřenou pusou. A hlavně jsem tam byla pořád sama, protože Luboš byl stále na závodech. Podenzano byla malá vesnice, asi 80km od Milána, kde žil Fulvio a jeho rodina.
Kdo Vám otevřel dvířka do vesnice a mezi lidi?
No, to byl samozřejmě Fulvio, je kterým jsme velcí přátelé do dneška. Moc hezky se o nás starali, byli neskutečně milí a vstřícní a z Luboše se postupem doby stala místní celebrita. Byl starosta, farář, doktor a Luboš – to byla svatá nedotknutelná čtyřka. Luboš byl neskutečně populární, když jsem šla po vesnici, všichni mne zdravili a ptali se, co dneska ty kolena, když jel Giro a já odpovídala, že dneska teda dobrý. Stali jsme se součástí rodiny.
Protože jsem měla malou Terezku, tak jsem nikam moc nemohla chodit a učila jsem se italštinu sama doma, chůvy v té době neexistovaly. Fulvio má dvě dcery a naše Terezka byla vlastně jejich třetí dítě. Myslím si ale taky, že jsem docela adaptabilní, že jsem si rychle zvykla a snažila se z ničeho nedělat problém. Tři měsíce mi trvalo se naučit, abych si uměla o věci říct a rozuměla základům a pak už to bylo jen lepší.
Po návratu z Itálie jsem chodila necelý rok do jazykovky a posléze si udělala státnici z Italštiny, chtěla jsem na to mít papír. Následně jsem ještě chodila do kurzů obchodní italštiny na ambasádu.
Kdybys měla říct, co ti Itálie dala, co by to bylo?
V každém případě by to byl jiný přístup k životu, než je tady. Lidé jsou vřelejší, jsou zvyklí být více spolu, jak rodina, tak i přátelé. V byznysu je to samozřejmě trochu jiné, tam s Tebou občas vyběhnou a nejsou tak srdeční a úžasní, jak jsme si třeba mysleli, ale to je asi pochopitelné.
Další věc, kterou jsme měla ráda bylo prostředí. Každý druhý šutr je památka téměř dva tisíce let stará a navíc, Fulvio je znalec umění, člověk, který je obklopen obrazy, starými mapami, mincemi a který ví o italské renesanci úplně všechno. To bylo další vstřícné gesto mým směrem, kterého se mi dostalo. Když Fulvio zjistil, že mne tyto věci baví, šel tomu naproti, o víkendech mne brali na výlety, ve Florencii mi ukázal všechny kostely věci, které bych jako běžný turista nikdy nepoznala. Itálie byla pro mne ráj.
Kdy padlo rozhodnutí založit vlastní firmu a dělat obchod?
O tom jsme uvažovali už v Itálii. Hned po návratu zpět se narodila druhá dcera Áňa, ale ruku v ruce s tím jsem si vyřídila živnostenský list. Sportovní ředitel v amatérském klubu u Fulvia dělal něco u Brika, slovo dalo slovo a začali jsme do Česka dovážet brýle.
Jestli to počítám správně, založili jste firmu, chvíli na to se narodila se Áňa, ale Luboš ještě jezdil na kole. Jak jsi to dělala?
Byly to začátky, vše bylo v mnohem menším měřítku, nějak to šlo. Ale pamatuji si jako dneska na první veletrh na Strahově. Luboš v té době zrovna najížděl asi měsíc kilometry se starým Křižákem v Řecku a já měla tříměsíční mimino a veletrh na krku. Naštěstí měl vedle nás stánek Petr Lisičan, tak mi ho hlídal, zatímco jsem jezdila na otočku domů kojit Áňu, o kterou se starala máma, která kvůli tomu přijela z Moravy a tak to šlo furt dokola. Na berňák jsem pravidelně chodila s kočárem.
Starala jsi se o Váš obchod jen ty?
Ne, to určitě ne, myslím, že jsme to měli ideálně rozložené. Já coby vystudovaný člověk s obchodní fakultou jsem měla na starost finance, účetnictví a komunikaci s Itálií. Luboš se staral o komerční věci. Rozuměl produktu a věděl, jaké zboží objednávat, měl kontakty v obchodech a vytvořil distribuční síť. Vždycky jsme se hádali jen kvůli jedné jediné věci. Luboš chtěl objednávat zboží, ale já jsem na to musela najít peníze a zaplatit to. Občas jsem mu to proškrtala, tak se na oplátku rozčiloval on.
Baví Tě cyklistické prostředí?
To víš, že baví, vždycky se na tom snažím najít to pozitivní, protože dělat něco, co mne nebaví, z toho bych se brzy zbláznila. Ale nakonec je to taky jen obchod a tam není velkého rozdílu, jestli prodáváš housky nebo pračky. Ale pro mne je určitě lepší cyklistické zboží než ty pračky, oblečení mne vždycky bavilo víc, než třeba sedla nebo kola. Ted máme Colmar, což je opravdu krásné a kvalitní oblečení. Vždyť to děláme 25let. Zrovna včera jsem byla v autoservisu a pán říká, pětadvacet let, to už vás asi taky potkalo úplně všechno, a já mu říkám, to si pište, že ano.
Minulý rok to bylo 25let od slavného úniku Luboše na Paříž-Roubaix a někde na mne vyskočila fotka s dresem, na kterém je právě tato fotka. Viděla jsi ten závod?
To víš, že ano. Já jsem byla v Itálii neustále přilepená k televizi, přesně jsem věděla, kdo je kdo, podle toho, jak sedí na kole. A konkrétně tento závod byl od začátku v přímém přenosu. A právě loni jsme nechali v Rosti udělat dresy, o kterých mluvíš. Jsou jak pro chlapy, tak i dámské a výtěžek z prodeje, jde na charitu. Celé si to vymyslel Luboš, ale on není sebepropagátor, tak se o tom neví. Jen se čas od času objeví fotka v tomto dresu na sociálních sítích se vzkazem “vzal jsem Lubku na vyjížďku”:-)
Vím, že máš ale velkou vášeň a to je umění. Kdy a kde jsi si našla vztah k tomu?
Ani nevím, ale pamatuji, že táta četl spoustu knížek, o Leonardu da Vincim a tak, ten mne k tomu trochu vedl. Potom jsem měla dobrou učitelku dějepisu na střední. A taky jsem prováděla na zámku. V Rájci nad Svitavou a to mne bavilo neskutečně. Když bylo naší Anči asi pět, po patnácti letech jsem se tam vrátila a potkala tehdejší paní správcovou. A říkám jí, že jsem Eva Tesařová a jestli si na mne pamatuje. A ona mi říká: “Evičko, to víš, že si na Tebe pamatuji, ty a Eva Novotná jste byly nejlepší průvodkyně, které jsme kdy měly”. Tak to mne potěšilo.
A co mi umění dává? Kromě toho, že mě to baví, je to pro mě totální relax. Ze světa čísel a tabulek a businessu jsi najednou v úplně jiném světě. „Můj“ kurs Dějin umění pro pokročilé při NG v Praze je pro mě to, co pro jiné jóga nebo meditace či kostel.
Máš nějaký nesplněný sen?
To víš, že mám, ale už se i to asi nesplní. Vždycky jsme chtěla být kastelánem, to by bylo pro mne ideální zaměstnání. Musíš být manažer, musíš mít nějaké ekonomické vzdělání a manažerské schopnosti, ale současně se pohybuješ v prostředí historie a umění. To už se mi asi nepovede:-)
A něco realističtějšího, třeba co Vás baví teď?
Máme dvě dcery a dvě vnoučata, to je velká radost. Tereza je doktorka a Aňa studuje práva, to jsou pro nás důležité věci. Naši mne vždycky vedli ke vzdělání. Sport je super, na výkonnostní úrovni se naučíš překonávat překážky, musíš se umět zapřít. Myslím, že je to benefit do života a formuje charakter. Ale profesionální úroveň pro mne nikdy nebyla.
Jste spolu celý život, pracujete spolu. Jak jste si našli tu správnou rovnováhu, resp. jaký je návod na přežití tak intenzivního vztahu?
Nevím, návod nemám. Myslím, že to prostě nějak vyplyne, trochu štěstí a nerozvádět se při prvním problému. Myslím, že jsme oba „držáci“, tak jsme to zatím nějak zvládli. Ale fakt je, že společný život a podnikání k tomu, to dají jen ti nejodolnější.
Změnila by jsi něco, když se díváš zpět? Mohli jste něco udělat jinak? Zamlada nebo teď?
Těžko říct…asi ne, Luboš vždycky říká, že život se nedá žít na nečisto, co by bylo, kdyby bylo. Prostě to tak přišlo a tak to mělo být. Možná bych se míň trápila některými věcmi, o kterých dnes vím, že to byly kraviny a snažila se víc v pozitivním smyslu „užívat“ života, jaký byl. Taková ta italská „dolce vita“ nebo carpe diem. Ale na druhou stranu, kdybych v Itálii nikdy nežila, možná – URČITĚ – bych to uměla ještě míň. Vlastně mě to ta Itálie naučila docela dobře, žít ten „sladký život“. Ale to už moc filozofuji…
Eva společně s dvěma dcerami vyhlásila mezi cyklistickou komunitou sbírku na další léčbu, která bude hodně nákladná, minimální odhad je přes 2 miliony korun. Za pouhé tři dny se podařilo částku vybrat! Vedle finančních příspěvků se objevila i spousta povzbuzujících vzkazů. Sbírka je otevřená i dál, pokud se chcete i vy zapojit do pomoci, ZDE je odkaz na příběh i potřebné informace.
Text: Kája Polívková, Markéta Navrátilová
Foto: archiv Evy Lomové, Markéta Navrátilová
