Reklama

LIV story. Cesta k naplnění zlatého snu

Říká se, že různé cesty vedou na jeden vrchol. Příběh Allysy je toho důkazem a zároveň vzkazem pro ostatní, jak velkou roli hraje v rozhodujících chvílích nastavení mysli….

Reklama

Před necelými dvěma týdny skončily v Tokiu Paralympijské hry. Obdiv a úctu si zaslouží každý ze sportovců, co se dokázal poprat se svým handicapem, nerezignoval na život, naopak si našel cestu. Těžší, než by musel, s odříkáváním, se stavy vyčerpání, únavy, bolavého těla, mnohdy i zklamání. Dost podobnou, jakou jdou i zdraví sportovci, přesto jsou příběhy paralympiků silnější. Jeden takový „napsala“ dvaatřicetiletá americká triatlonistka Allysa Seely.

Když do vyhledávače zadáte její jméno, Wikipedia vám nabídne přehled úspěchů a vítězství v paratriatlonu. Od roku 2016 byl těch „velkých“ celkem 18, je trojnásobnou mistryní světa a byla první sportovkyní, která získala zlatou paralympijskou medaili v triatlonu v Riu 2016. O pět let později byla Allysa velkou favoritkou na obhajobu…

To, co na dlouhém seznamu úspěchů nenajdete, jsou výzvy jiné než ty sportovní, kterým čelila za posledních 11 let, tedy od diagnostikování zákeřné nemoci Chiari II Malformation, bazilární invaginace a Ehlers-Danlosova syndromu, které postihují její mozek, páteř a pojivové tkáně.

V roce 2010 po prvotní diagnóze podstoupila operaci mozku a páteře, jenže to nemoc nezastavilo natolik, aby o 3 později nemusela podstoupit amputaci levé nohy pod kolenem. Předtím byla nadšenou sportovkyní, která se při studiu na univerzitě v Arizoně věnovala olympijskému triatlonu.

Ke každému z úspěchu, které si Allysa během r. 2015–2021 vybojovala by se dala přiřadit i nějaká zdravotní komplikace, jenž musela překonat. S každou výzvou, se kterou se Allysa potýkala, musela poslouchat, jak někteří lékaři znovu vysvětlují její omezení a žádají ji, aby přehodnotila své cíle, kterými byl náročný triatlon na nejvyšší úrovni.

Když v roce 2016 po zařazení triatlonu na paralympiádu vyhrála, byl to splněný sen i motivace jí dál. Jenže o rok později měla jinou životní náplň než hodiny v bazénu, na kole nebo výběhy s nasazenou protézou. Musela podstoupit šest operací břicha, to když Ehlers-Danlosův syndrom způsobil gastroparézu – tzv. „ochrnutí“ žaludku, kdy dochází k poruše jeho vyprazdňování.

Ani předolympijský rok (byť paradoxně Covid pandemie a odložení OH o rok hrálo do karet) nebyl ve znamení stráveného času na sportovištích, ale v nemocniční péči. V roce 2020 čelila mnohočetným infekcím na noze a nakonec jí byla diagnostikována endokarditida (zánět a krevní sraženiny v srdci), což mělo za následek měsíce léčení, nikoliv tréninku.

Zlatý sen…podruhé


Po téměř dvou letech, kdy kvůli řadě zdravotních problémů nesoutěžila a své místo v americkém paralympijském týmu získala na poslední chvíli, když skončila druhá na domácím mistrovství, se postavila na start k obhajobě zlata. Před sebou měla výzvu v podobě plavání na 750 metrů, 20,2 kilometru cyklistiky a 5km běhu.

Po plavání vylezla z vody se ztrátu necelé minuty na pátém místě, v cyklistice si o dvě místa polepšila a do závěrečného běhu vyrážela na medailové příčce. Ale sen měl barvu zlata! Ztrátu na krajanku Hailey Danz, která vybíhala s náskokem téměř minuty a půl začala Allysa metr po metru neskutečně rychlým tempem stahovat. Do cíle zbýval kilometr, když míjela Hailey….

Jako obhájkyně paralympijského zlata doběhla s časem 1:14:03, který byl téměř o devět minut rychlejší než při zisku zlaté medaile v Riu před pěti lety.

„Jsem neuvěřitelně vděčná za příležitost být tady a splnit si další sen,“ řekla vyčerpaná, ale šťastná Seely v cíli olympijského závodu. 

„Cesty k těmto dvěma zlatým medailím byly tak rozdílné, že pocity z vítězství nejde porovnávat. Moje první zlato nebylo snadné, ale měla jsem – pro mě – relativně úspěšný rok bez větších zranění nebo nemocí, s nimiž je třeba bojovat. Byla jsem neporažený více než rok, když jsem šla do závodu v Riu, byla jsem si jistá ve svém tréninku a přípravě. Věděl jsem, že pokud udělám maximum, bude těžké mě porazit.

Cesta k medaili na těchto hrách byla úplně jiná. Měla jsem opravdu těžkých osmnáct měsíců posetých operacemi, těžkou nemocí a zraněním. Už dva roky jsem nezávodila!  Přesto jsem týden před závodem dokázala najít své sebevědomí a klid, i když jsem netušila, jak se bude vše vyvíjet.

Pak ten pocit, když jsem běžela jsem cílovou páskou a popadla vlajku…byla jsem naplněna vděčností. Naše největší sny se plní díky tvrdé práci, podpoře úžasného týmu lidí, který kolem sebe musíme mít a pak, nikdy se nevzdáváme!“

Takové příběhy je dobré si připomenout, když nás napadne, že jsme na tom špatně, že se nám něco nedaří nebo že už do toho kopce opravdu víc nemůžeme.

Foto: LIV cycling

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková