Reklama

HOLKY KOLEM KOL. Katarina Tothová: „Žiju si už zas svůj sen!“

Druhým dílem pokračujeme v rozhovoru s Katkou, tentokrát o životě pracovním

Reklama

V našem seriálu Holky kolem kol si povídáme se zajímavými ženami, které propojily lásku ke kolu se svou prací. Ty jsi z mého pohledu neskutečně akční: podílela ses na vytvoření Šemberských stezek, do toho vedeš děti v MTB Trail Tehov a co je velká pecka, stihla jsi napsat i výukovou Knihu „Bikeinstruktor“. Tedy v jednom kole na kole!

Šemberské stezky – co jsi tam dělala, co tě potěšilo při realizaci krásného projektu, který teď dělá radost spoustě lidí z Prahy a středních Čech?

Byl to vlastně sousedův nápad. To on za mnou přišel, že je tady tenhle les a že ví, že jsem jezdila na kole a co si myslím o tom, že by tady byly stezky. A já že proč to teda ještě není, vážně mě zajímal ten důvod. 15 let se o tom jenom mluvilo!

Tak jsme se do toho pustili. On měl kontakty uvnitř města, já zas znala lidi z venku. Ideální kombinace. Hodně nám vycházelo vstříc město i Lesy ČR. Nikdo nebyl proti, šlo to rychle.

Já sem dělala spíš takovou neviditelnou práci. Spoustu času stráveného u počítače, obepisování místních zpravodajů okolních vesnic. Příspěvky na jejich facebooku, webových stránkách, shánění potencionálních sponzorů, občas nějaká schůzka s někým z městského úřadu.  

Šemberské stezky s černým trailem. Fokus DNK
Pozvánka do nové lokality, kde se rozhodně nudit nebudete…

Navíc já byla těhotná a z celých 9 měsíců mi bylo dobře asi jen dva. Pak, když se narodil ten nejmenší, tak zas noční vstávání. Kolikrát jsem malého houpala v nosítku a přitom sledovala jak vychází slunce a jak začínají zpívat ptáčci a stejně jsem pak sedla k počítači a ťukala a ťukala. To bylo cca 3 měsíce před otevřením stezek.

Nakonec jsme ale měli se sousedem každý jinou představu o fungování a směřování Šemberských stezek a já ze spolku odešla. Neměla jsem energii chodit na schůzky a s někým se dohadovat, za to mi to nestálo. Ale nelituju toho! Jsem nesmírně pyšná, když jedu kolem stezek a vidím tam rodiny s dětma, a to všechno i díky mně! Vždycky jsem tomu kolu chtěla něco vrátit, když mi tolik dalo. Udělat něco pro ostatní a to se povedlo.                                                                                                

A co se skrývá pod názvem Mraveniště?

Mraveniště byla velká náhoda, jela jsem na asfaltový pumptrack do Říčan a ten byl zavřený (asi už kvůli koronaviru). Kousek dál, v Tehově u Říčan, byl hliněný pumptrack. Tam jsem náhodou potkala starostu. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na pravidelných trénincích, které povedu.

Doma už jsme to probírali předtím v souvislosti se Šemberskýma stezkama, kde to nevyšlo. Teď to do sebe perfektně zapadlo, byla by hloupost říct ne.

Tréninky vedu tak, že je to pravidelné potkávání se na dráze, kdy to ty děti hlavně baví. Nejedeme na žádný výsledky, i když občasné porovnání sil s ostatním taky není od věci. Ale rozhodně to není o tom mít co nejvíc jezdců a co nejlepší výsledky, aby oddíl získal co nejvíc peněz na dotacích. To se mi příčí. Myslím, že i rodiče ocení, že jejich dítě netlačíme do nějakých výsledků, ale že se pravidelně hýbe.

 

Nejčerstvější aktivitou je vydání tvé knihy či příručky Bikeinstruktor. Kdy se zrodila myšlenka, že se do takové věci pustíš?

Myšlenka napsat knížku vznikala asi tři roky. Podle mě tady nebylo nic tak jako do ruky, co si sebou můžeš vzít, když jdeš na kolo a ani já jako instruktor jsem neměla nic, co bych ukázala svým studentům na trénincích nebo kurzech. Vždycky sem musela někoho poprosit, aby mě natočil a pak jsem to na videu v mobilu fázovala a porovnávala s ostatníma. To bylo strašně nepohodlný.

Měla jsem vcelku jasnou představu o tom, jak by měla vypadat, co by tam mělo být. Pak přišel koronavirus a čím dál víc lidí začalo jezdit na kole. A taky spousta lidí, včetně mého manžela přešla na home office. Máme dům před rekonstrukcí, žijeme ve dvou místnostech, jenže co měl člověk dělat – výlet se s dětmi? Tak jsem se rozhodla využít tu příležitost, kdy se nic nemohlo.  

Jak dlouho jsi knihu připravovala?

Knížku jsem psala půl roku, což není tak dlouhá doba, ale já opravdu věděla, co tam chci mít. Tím se to zjednodušilo. Bylo to ale dohromady 500 hodin! Ke konci jsem tím trávila i 8 h denně, děti měli kolikrát k obědu párek, chudáčci, věčně neuklizeno. Brzy ráno, ještě za tmy, jste mě mohli najít za svítící obrazovkou počítače. Večer to stejný.

V knize jsou místo fotek kreslené ilustrace, proč tenhle nápad?

To má taky svůj příběh. Kreslení mě odjakživa bavilo, ale neměla jsme na to nikdy čas. Tak jsem to spojila s tou knížkou, dělala jsem si tam svoje ilustrace. Není to sice žádná umělecká práce, ale účel to splnilo. Zároveň to odlišilo moji knížku od těch, co už tady jsou.

Nejdřív jsem měla strach, že to všechno nedokážu nakreslit. Bylo to překreslovaní z fotek. Každý jeden panáček poctivě z každé fotky. Nakreslila jsem jich snad 200!

 

Ani texty ale asi nebylo úplně snadné k tomu formulovat….

Jo, když byly ilustrace, měla jsem strach z toho, že to všechno nedokážu napsat. Zkoukla jsem snad stovky videí o technice jízdy na kole. Jedna věc jsou moje zkušenosti, druhá porovnání s dalšími. Tak jsem porovnávala, čerpala inspiraci.

Pak přišly další překážky, problém s vydáním, zkoušela jsi Hithit.  Jak bylo tohle náročné?

Napsat knížku je jedna věc, ale nechat jí vydat je věc druhá. To bylo ještě jednou tolik práce! Kamarád to musel graficky zpracovat, což bylo dost o nervy, protože jemu se taky čerstvě narodilo dítě, takže neměl zase tolik času. Snažila jsem se na to sehnat peníze přes Hithit, což se moc nedařilo, ale strávila jsem na tom mraky času.

Pro Hithit kampaň jsem dělala video, asi 150x jsem tam nahrávala zvuk, protože mi tam vždycky vlezli děti, s něčím bouchly nebo mi do toho začaly mluvit. Psala jsem o sbírce na různé bikový magazíny, sháněla sponzory atd.

Hithit nakonec nevyšel, ale jsem za to ráda. Představa, že řeším ještě vlastní vydání a rozesílání knížky po republice… nevím, jestli bych to zvládla. Kdybych to měla celý zhodnotit, tak zkušenost to byla dobrá, ale už bych do takový kampaně znova nešla.

Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a knížka už leží na pultech. Jaký je to pocit?

Nakonec jsem ukázku knížky poslala do vydavatelství Grada, těm se to moc líbilo a knížku mi vydali. A i přesto, že byla knížka komplet hotová, ještě tři měsíce trvalo, než jsem jí opravdu držela v ruce.  Bylo to velké zadostiučinění, když se povedlo dotáhnout takhle velkou věc do konce. A dopadlo to vlastně nejlíp jak mohlo. Grada teď zařizuje distribuci i prodej.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Ted v zimě se toho nic moc neděje, což je super. Po dvou totálně nabitých zimách to hodně oceňuju. Jen takové to odvést dvě děti ze tří do školky, uklidit, uvařit, dodělat resty, vyzvednout děti ze školky. V sezóně je to něco jiného. V květnu ráno vstaneme a lehnout si deme na konci září, žije se venku. Doma se jenom spí a občas jí. Já dělám pořád nějaký svačiny, nakládám kola, balím batohy a batůžky. Potom to zase vykládám. Je to takový kočovný život, ale je to tak jak chceme my, ne jak nám nutí ostatní!

Jak moc se můžeš spolehnout na výpomoc rodiny, tvého přítele?

Z mé strany už nežije ani jeden z rodičů, rodiče přítele bydlí 250 km daleko a jsou už staří. Náš tatínek mi s dětma nepomáhá, pohraje si s nimi, zablbne, ale že by je hlídal pravidelně, třeba na tréninky, to nefunguje. Hlídá, když mám jednodenní kurzy. Dokonce jsem se dostala na kolo i párkrát sama. Ale nechci, aby to vyznělo, že nějak strádám. Podle mě je to otázka času, kdy se to zas posune a na kolo dostanu častěji. Pořád jsem na tom líp, než co mi predikovali ostatní před tím, než jsem měla děti. Já si dokonce myslím, že si zase žiju svůj sen!


Plány dál? Kniha i to ostatní je důkaz, že jsi hyperaktivní, takže určitě se máme na co těšit?

Před chvílí jsem doběhla maraton, takže nedokážu říct. Za rok a půl se mám vrátit do práce, to si ještě nedovedu představit s takhle malýma dětma. V sezóně to budou zase pravidelné tréninky dětí na pumtpracku v Tehově u Říčan. Nově bych měla mít pravidelné tréninky děti v Bikeparku Jahodnice. K tomu zase kurzy, individuální kurzy a příměstské cyklo tábory. Takže minimálně nadcházející sezóna je jasná.

 

 

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková