Blog DNK. Letní radosti #2. Tour de France bez kola aneb taková (ne)normální rodinná dovolená
Krásný a intenzivní zážitek si nadělila Andrea s manželem a svými dvěma dětmi. A jestli si myslíte, že doma všichni hltají v sedle kol spousty kilometrů, je to jinak…
Jsme úplně obyčejná čtyřčlenná rodina z Jizerek, která se rozhodla rodinnou dovolenou proměnit v hromadu netradičních zážitků.
Jak to vlastně celé vzniklo? Já mám ráda kolo, ale nejsem v podstatě žádný zdatný cyklista. Děti Viky (10) a Vašek (8) na kolech jezdí také rádi a jsou na tom o něco lépe než já. A pak tu máme mého manžela, který kolo a vše kolem cyklistiky doslova miluje! Kdyby měl čas, klidně by se tomuto koníčku věnoval každý den. Teď se ale víc než v sedle věnuje cyklistice v televizi, a postupně nás tím nadšením nakazil doma všechny.
Přes zimu máme cyklokros, proč ne, venku bývá zima a doma v teple u krbu je to příjemné zpestření zpravidla víkendového odpoledne. Pak přichází na řadu jarní klasiky. Moje je oblíbená ta, kde se jedou úseky po dlažebních kostkách, a dokonce si pamatuji, jak se jmenuje “Paříž – Roubaix”.
A konečně když přijde začátek prázdnin, znamená to velký cyklistický svátek v podobě Tour de France. Tři týdny TV přenosů, díky zpětnému přehrání máme každý večer jasný program. Manžel si při každém ročníku říkal, jak by to bylo fajn zažít to na vlastní kůži. A pak padla otázka: proč to vlastně nezkusit?
Tak se zrodil první plán na netradiční dovolenou. Tu jsme nejprve k velké nelibosti dětí absolvovali sami, abychom to “vyzkoušeli “, ale hned po návratu bylo jasné, že další výlet na Tour jedou rozhodně s námi. Ještě že máme tu dodávku.
Naše plánování dalších prázdnin už začalo v říjnu v okamžiku, kdy byla představena trasa 109. ročníku Tour de France 2022.
Hned bylo jasné, že týden je na takovou cestu málo, ale taky že zvládnout minimálně 14 dní v dodávce ve čtyřech nebude jen tak (ve dvou to byla pohoda samozřejmě). Ale jak se říká “ kdo je připraven, není později překvapen”. Trošku mě děsilo počasí, protože loni jsme několikrát v horských etapách totálně promokli a sušit vše včetně bot v malé dodávce nebylo úplně ideální. Nezbylo než doufat v lepší počasí.
Nejprve padlo rozhodnutí, na které etapy se chceme jet rozhodně podívat. Původně měl být náš začátek už na 10 etapě, ale protože z předchozího ročníku jsme věděli, že ty největší kopce organizátoři uzavírají i o den dříve, vybrali jsme si jako startovní etapu až tu 11., z Albertville do Col du Granon. Rozhodující pro nás také byla délka samotných přejezdů mezi etapami.
Následovalo další dlouhé čekání a to až do června, kdy na web konečně naskočil přesný itinerář s místy a časy příjezdu karavany a závodníků. A pak nastalo podrobné plánování, odkud kam a kdy.
Je tu den D, máme zabaleno a v pátek 8.7. odpoledne vyrážíme za dobrodružstvím! Jedeme přes Německo, kde děláme zastávku na známém zámku Neuschwanstein, spíme v Rakousku. Dál zastavujeme se v hlavním městě Lichnštejnska ve Vaduzů. Jedeme přes Švýcarské Alpy, tady cesta ubíhá fakt hodně pomalu, ale ty výhledy stojí za to , spíme v krásném městě Raron u kostela vytesaného do skály a konečně v pondělí 11.7. kotvíme ve Franci v kempu nedaleko naší první etapy. Ta nás čeká až ve středu, ale je za potřebí být na místě už v úterý odpoledne.
Je ráno 12.7. , děti už se nemůžou dočkat, jedeme na trasu naší první a závodníků už 11 etapy.
Původní plán byl najít místo nedaleko vrcholu Col du Galibier, ale po zjištění, že silnice bude uzavřena oba dva dny kdy přes kopec vedla trasa závodu jak 11., tak 12. etapy, měníme rozhodnutí a parkujeme asi kilometr pod vrcholem Col du Telegraphe. Krásné místo! Povedlo se nám zaparkovat u silnice v lese, kde by mohl být i stín, teploty totiž lezou hodně přes 30 i v horách.
Rozložíme spaní, dáme večeři a zalehneme. Na místě už stojí karavany a nějaké obytné dodávky, hned vedle nás stojí karavan fanoušků z Austrálie, v noci přijelo ještě několik aut a stanařů a už je plac plný a nikdo se k nám nevejde.
Děti si pospaly, snídaně na čerstvém vzduchu chutná, ale nastávají neustále otázky: “když už přijedou?”. Ač jsme v lese u silnice, je pořád na co koukat, jezdí kolem nás karavany, ohromná obytná auta, týmová a doprovodná auta Tour. Všichni troubí a mávají. Pak přichází čas, kdy děti vytvoří konečně nápis u silnice, která už je uzavřená a dostanou se na ni pouze doprovodná auta.
A pak přijíždí karavana ….. To je něco, co v televizi není vidět, ale všichni diváci u trati na ni čekají. Různá reklamní autíčka rozhazují malé reklamní dárečky v podobě přívěšků, tašek, bonbonů, čepiček, reklamních vlajek a spousty dalšího. Nejvíce se čeká na auto, které veze tradiční puntíkatá trička a čepičky. Mít trofej je prostě něco!
Průjezd této karavany trvá kolem 30 minut a projíždí zhruba 1,5 hodiny před samotnými závodníky. Po karavaně je čas na oběd, sázím na těstoviny s kečupem a sýrem, vím, že tohle dětem určitě přijde k chuti.
Čekáme na hlavní červené vozidlo, které signalizuje příjezd prvních závodníků. Mezi tím projíždí policejní motorky a týmová auta s občerstvením pro závodníky, ti se snaží někde zaparkovat mezi diváky. Zastavuje u nás auto Českého rozhlasu, moc příjemný pan redaktor (jméno si samozřejmě nepamatuju), chvíli pohovoříme, kam se ještě chystáme, a on pak frčí na cílový kopec.
Už je slyšet v dálce vrtulník, ten signalizuje že se blíží jezdci, pak vyjede ze zatáčky červené auto a už je vidět první závodník. Z dálky je slyšet křik, tleskání, povzbuzování, diváku je tu opravdu hodně. Děti jsou nadšené, projíždí prvních pár uprchlíků a zase týmová auta, týmový podavači rozdávají občerstvení a láhve s vodou projíždějícím závodníkům, i to je důležitý okamžik pro diváky, protože když dostane závodník láhev, tak tu prázdnou, co veze zahodí, a to je velmi ceněná trofej z Tour.
Postupně projíždí celý balík. Naše Viky je strašně překvapená, jak jsou závodníci blízko, stojíme u skály a oni frčí na dosah ruky. Je to takový chaos na silnici, závodníci, auta, motorky, zase závodníci, auta, diváci a do toho všeho několik vrtulníku nám krouží nad hlavou. Za chvilku je po všem a diváci se vrací ke svým autům a začínají balit. Když tohle zažijete poprvé, dlouho ten zážitek vstřebáváte.
Vašík, který stál s tatínkem o kus dál, než já s Viky, se vrací a úsměvem a nadšeně mává lahvemi které se mu povedlo posbírat. Děti horlivě štěbetají o zažitích a shodují se, že v televizi je to sice o dost delší, ale tady je to určitě lepší. Čeká nás balení a přejezd na další etapu.
Další etapa je z Brianconu do Alpe D´Huez. Vybíráme si stání zase někde v kopci. Povedlo se nám najít malý flíček přesně na naši dodávku asi 2 km pod vrcholem Col de la Croix de Fer, jsme v nadmořské výšce 1850mn. Tentokrát jsme tu úplně sami, další auta stojí v zatáčkách pod námi a pak o kus dál u krajnice osobák. Máme nádherný výhled do vesničky pod námi.
Ráno nás čeká to stejné jako předchozí den, něco sníst, ozdobit auto a čekat, na kopec míří davy lidí už kolem 9 hodiny ráno, někteří si nesou židličky, deštníky a někteří jdou jen tak na lehko s lahví vody. Je stále kolem hodně přes 30 stupňů. Jen co jsme se rozložili projíždí okolo nás pán na vysokém kole, toho už jsme zahlédli na předchozí etapě, podle vlajky poznáváme že je to “ našinec”.
Tentokrát zastavuje a dává se s námi do řeči. Byl se prý jen podívat, jak ten kopec vypadá a ráno si ho projede část před závodníky, má náš velký obdiv. Petr (manžel) se sním musí alespoň vyfotit a on pak vyráží na obhlídku k vrcholu
Kolem 1 hodiny přijíždí karavana s dárečky a nastává stejný kolotoč jako předchozí den, tentokrát se povedlo Vaškovi chytit týmové tričko které také rozhazují z karavany. To je radosti! Po karavaně následují auta, motorky vrtulníky a lehce po 3hodině jedou první závodníci. Zase letí z pelotonu láhev, hurá, máme další suvenýr.
Po průjezdu celé kolony čekáme, až budeme moct vyrazit dál, musíme přes vrchol kopce. Tohle bývá vždy problém, ohromná obytná auta míří dolu a některé zase nahoru, během chvíle je úzká silnice ucpaná a čeká se.
Za tmy dorážíme do místa další etapy. Ta vede z Le Bourg d´Oisans do Saint -Étienne. Tentokrát už není v místě stoupání kde zaparkovat, silnice je doslova oblepena auty, nezbývá nám než zaparkovat někde níž a za závodníky se vydat druhý den pěšky. Rychlá večeře a spánek. Parkujeme v ořechovém háji, je tu krásný stín. Během dopoledne přijíždí další auta, zřejmě místní.
Ve stínu ořešáků se konají velké rodinné pikniky. Čekáme na karavanu stejně jako ostatní, když projede, vyrážíme 2 kilometry na vrchol kopce Col de Parmenie. Jsou tu davy lidí, je horko, každý se snaží najít alespoň kousek stínu. Přijíždí závodníci, atmosféra na samotném vrcholu, kde je prémie 2 kategorie je zase trochu jiná než pár km pod kopcem.
Závodníci projeli a nám v zápětí volá náš děda, viděl nás prý v televizi.
Čeká nás dlouhý přejezd na etapu vedoucí z Saint – Étienne do Mende. Po cestě využíváme krásné horské jezero a užíváme si večerní koupání. Musíme tentokrát přespat někde po cestě a brzo ráno vyrazit na trať, než uzavřou silnice. Projíždíme nazdobené vesničky a hledáme místo, kde zakotvíme.
Brzo ráno naženeme děti do autosedaček ještě v pyžamu, je potřeba se rychle přesunout a najít místo na trati. Povedlo se, jsme ve stoupání na Cóte de Grandrieu. Konečně si dáváme snídani a děti se převlékají z pyžama. Prostě prázdniny. Karavana projíždí, děti chytly mimo jiného další týmová trička, nevím proč jsem jich tolik balila z domova…;).
A jako každý den, znovu balíme a přejíždíme. Naštěstí máme při trase zase osvěžení v podobě jezera. Přejezd byl zase o něco delší, a tak i když už jsme na trati závodu (což nejde díky šipkám přehlédnout), zastavujeme v nějaké vesničce na parkovišti a místo na trati si vybereme až ráno. Čeká nás stejný scénář jako předchozí den, jen sbalit stan na střeše, děti nahnat do auta a popojet na nějaké lepší místo. Na rovině toho zas tolik k vidění totiž není, to se přeženou závodníci klidně i 70km/h a jsou pryč.
Podle mapy vím že nějaké stoupání je na Cóte d´Ambialet. Jedeme na kopec a zjišťujeme, že na to, že je teprve 10 hodin je všude plno aut a najít místo bude oříšek. Na vrcholu kopce se otáčíme a jedeme zpět dolů. Nakonec se nacpeme na krajnici, opět +- 1km pod vrcholem a můžeme se rozložit.
Dětem stavíme alespoň přístřešek z plachty a mají zákaz z něho vylézat, dokud nepřijede karavana, teploměr ukazuje skoro 38 stupňů. Tentokrát mají výjimečně dovolenou pohádku na tabletu. Aby se nehádaly, vybírám já, volba padla na Anděl Páně, v tom parnu aspoň nějaké ochlazení. Před 1 hodinou doráží očekávaná karavana a chvilku za ní přijíždí týmová auta s občerstvením.
Víme, že dnes musíme vše rychle sbalit a před sebou máme po průjezdů závodníků hodně dlouhý přejezd směrem na Carcassonne. Balíme tedy přístřešek a sezení hned po průjezdu karavanou. Manžel si ještě dělá legraci, že by u nás mohlo nějaké to týmové auto zaparkovat, když mu uděláme místo. A opravdu u nás po chvilce staví týmové auto UAE. (foto 17).
Je to stejné auto, u kterého se děti předchozí etapu fotily. Řidič vystoupí a připravuje občerstvení pro závodníky. I to je hodně zajímavé pozorovat. V autě má velký box s ledem, spoustu vody a lahví. Připravil si taštičky a každou plní láhví, gelem a balíčkem s ledem.
Děti jsou jako u vytržení, takhle do “kuchyně “ se jim zatím nahlédnout nepovedlo. Sedíme ve stínu otevřeného kufru a jen to sledujeme. Když je vše nachystané pán se z ničeho nic otáčí a dává dětem týmové láhve s vodou. Nadšení je obrovské, takhle jim voda nikdy doma nechutná. Pak už je průjezd závodníků, aut, motorek (jako předchozí dny) další zahozené a sebrané láhve jako suvenýr. Teploměr už ukazuje rovných 40.
A tohle měl být pro nás konec 109. Tour de France. Jenže, nakonec se to seběhlo trochu jinak.
Je neděle a nás už jen čeká cesta do Carcassonne, procházka na hrad, nějaký kemp s bazénem, ještě zastávka v Annecy, památky, zajet si k moři a pak pomalu domů. První hláška, která mě pobavila byla od Vaška. Prohlásit hned po etapě, že musí za rok znovu, protože nemá láhev Movistaru.
Blížíme se ke Carcassonne a snažíme se díky aplikaci najít místo na spaní, tady skoro ve městě už nejde přespat jen tak u silnice kde nás napadne, ale protože nemůžeme nic najít a už je skoro 9 hodin večer, rozhodujeme se pro kemp a doufáme že bude volné místo. Děti zajímá jedině zda bude s bazénem.
Povedlo se a v nacpaném kempu přímo v Carcassonne je volný flek. Jsme hladoví, tak si ještě večer vaříme k večeři jídlo, co mělo být k obědu, ale v tom horku ani nebyl hlad. Zjišťujeme, že jsme 1,5 km od hradu, takže vlastně super a navíc 2 km od centra kde bude v úterý start další etapy….
Nakonec si pobyt v kempu prodlužujeme na 3 dny.
V samotném centru města je velké podium, (poblíž kašny v které se po nedělním dojezdu osvěžil Tom Pidcock), kde jsou představeny všechny stáje a závodníci. Tady je hezky vidět výškový rozdíl mezi jednotlivými závodníky, to během etapy nejde moc postřehnout.
Centrum města je ohrazeno plůtky, za ně můžou pouze ti, kdo mají potřebné “ povolení”, jsou to hlavně sponzoři, VIP hosté, různí manageři týmů a podobně.
Ve městě je také doprovodný program nejen pro děti. Pořádají různé soutěže, rozdávají reklamní předměty a podobně.
Děti si něco z doprovodného programu vyzkoušeli a odnášejí si odměnu-nákrčníky. A tím už se opravdu s Tour pro letošek loučíme. Domů se vracíme 24.7. a ještě v televizi stíháme dojezd v Paříži.
Ve finále se nám povedlo zažít během našeho 16denního putování 6 etap Tour de France. Ujeli jsme skoro 4.tis kilometrů, projeli 5 zemí. Strávili jsme 6 nocí v kempu, zbytek v našem vozítku jménem Vilík. Máme moře zážitků. Takže když se chce, fakt to jde.
Pár užitečných poznatků pro ty, co by to také chtěli zkusit:
- je to docela cestovní sprint
- základ je plánování trasy jednotlivých etap
- stejně důležité jsou přejezdy
- v horách není moc benzínek
- po trase Tour se dá parkovat a spát v podstatě kdekoliv
- kola jsme nebrali, ani by nebyl moc prostor je využít
- pozor na uzávěry měst a silnic před etapou, někdy jsou fakt dlouhé a objet to není kudy
- při vyhledávání spaní je důležité mít si taky kam odskočit
- ve Francii si v neděli nic nekoupíte, vše je zavřené (benzínky jsou samoobslužné, takže ani tam)
- kdo by nevěděl, tak za určité úseky dálnice se platí a jsou dost drahé
- pitná voda se dá vyhledat na mapách v mobilu
- hodně parkovišť má výškový limit 2.1m (tudíž dodávka se střešním stanem má smůlu)
Autor: Andrea Ledecká
Foto:archiv autorky
