Když se ženě stane cyklistika osudem

Na podzim loňského roku prošli náročnou životní zkouškou, když Jiří po ošklivém pádu na MS bojoval o život.  Nejen o sportu, ale i obyčejných věcech jsme si povídaly se Soňou Ježkovou, manželkou nejúspěšnějšího  paralympionika, Jiřího Ježka.

První otázka nemůže být jiná : Jak se vede Jirkovi právě teď ?

Právě teď se dostal z nějaké virózy, která řádila v celé republice. Měl zánět dutin a musel brát anitibiotika, takže tato událost ho bohužel zase trochu zbrzdila v rozletu, ale jinak je spokojený. Už může zase jezdit na kole a to je hlavní. V Austrálii, kam jsme odletěli na začátku roku, se začal pomalu rozjíždět. Sice se čertil, že to vůbec nejede, že ho předjede i bába s nůší, ale tak hrozný to nebylo. V klidu si tam najížděl kilometry a zjišťoval limity, způsobené po zranění z loňského srpna.

Vzpomeň  na Tvé první setkání s Jiřím…
Když jsem Jirku  poprvé uviděla okamžitě mne učaroval. Zrovna jel okolo mě na kole… sršela z něj energie a radost ze života. Jen letmo se na mě podíval, usmál se a já jsem věděla, že toho kluka s tou černou nohou chci poznat.

Ty a sport – je to spojení od mala nebo jsi k němu získala cestu až později, resp. prostřednictvím Jirky ?

Pocházím z cyklistické rodiny. Tatínek i strejda byli cyklisté a okolo závodů se pohybuju od malička, kdy jsem jako holka hlásila rodičům startovní čísla závodníků. Díky tomu, že jsem jela s tatínkem na závody do rakouského Deutchlansbergu jsem potkala Jirku. Vypadá to, že cyklistika je můj osud.

Jsi  manažerka úspěšného sportovce, jde o práci na plný úvazek. Co vše musíš zvládnout ?

Ano, je to práce prakticky non-stop.  O práci se bavíme klidně i u snídaně, oběda, večeře a ve volných chvílích, protože spolu musíme spoustu věcí naplánovat a zkoordinovat. A někdy mi Jirka volá i z tréninku, protože mu to v hlavě šrotuje a nápady, které se mu v hlavě rodí, mi hned za tepla musí říct!

Kromě věcí okolo cyklistiky obnáší moje práce především komunikaci se sponzory, médii, nezbytnou administrativu a spoustu dalších aktivit, které se okolo nás kupí. Jirka je také patronem několika charitativních a neziskových projektů, což do našeho života přináší zase jiný rozměr a já se snažím vše zkoordinovat tak, abychom kromě  té práce občas našli čas i sami na sebe a na naše nejbližší, což není jednoduché.

Jsi „manažerka“ i ve Vašem rodinném životě ?

Vše se tak nějak proplétá a to, že jsem organizační typ se samozřejmě přenáší i do domácnosti, zařizuju, vyřizuju, organizuju. Ale všechno je tak nějak v harmonii. Nejsem žádný generál a rozhodně nikoho neúkoluju. Krom toho Jirka je sám od sebe pořádný. My oba jsme tolerantní lidi. Tolerance a důvěra je myslím si základ fungujícího vztahu.

Pojďme na chvíli od sportu. Tvoje další tvář – Soňa zpěvačka, kytaristka a kapela The BluMoon.

Zpěvu se věnuji od malička, klasický zpěv jsem studovala, moje učitelka ze mě chtěla mít operní pěvkyni, ale bohužel jsem to v té době tak necítila a na určitou dobu jsem si dala pauzu. Když jsem pak zjistila, že mi zpěv chybí, už to nebylo na profesionální kariéru. Hlas mi ale zůstal, takže jsem ráda, že se můžu vždycky jednou začas vyřádit na podiu s naší kapelou.

Brzy budou velikonoce – udržujete nějaké rodinné tradice? 
Velikonoce mám ráda. Už jen proto, že jaro přináší hezčí počasí, je víc vidět sluníčko a všechno se zdá rázem pozitivnější.
Co se týče tradic, tak vždycky jedu za maminkou a malujeme vajíčka včelím voskem. Pak je barvíme a chystáme se na koledníky.
Jirka má na mě vždycky připravenou čerstvě upletenou pomlázku, abych neuschla.
Jinak klasicky napeču něco dobrého – mazance, koláče a mám radost, když to lidem kolem chutná.

Co je pro tebe synonymem relaxu ?  

Kniha, spánek, masáž…, ale hodně jsem si za poslední dobu oblíbila běh. Při něm si skvěle pročistím hlavu a tělo dostane trochu endorfinu. Kousek od nás je Stromovka, takže běh v přírodě teď u mě vede. Taky se neobejdu bez přátel. Posezení a pokec s kamarádkami je pro mě báječný relax. Nebo víkend třeba ve sklípku na Moravě s partou našich kamarádů, to je asi nejvíc, co pro naši duši můžeme udělat. To pak odjíždíme s namoženou bránicí od smíchu.) Rádi se smějeme a bavíme. Máme okolo sebe fakt skvělý lidi, za což jsem vděčná a vážím si všech přátel, které máme.

Žiješ s handicapovaným sportovcem, který je svým chováním a houževnatostí vzorem pro tisíce lidí.  Je Jiří motivací i pro tebe ?

Motivujeme se vzájemně.  Je důležité mít vedle sebe někoho, s kým ty pocity můžete sdílet, ať už je to podpora, když se nedaří nebo radost z toho, když to zrovna jde. Důležité je vědět, že vždycky může být hůř a umět si říct, že zase bude líp! 🙂

Autor: KajaP

Kája Polívková