Rozhovor s designérkou Míšou Pokornou: jít za svým snem se vyplatí !

Její životní příběh je inspirativní a motivující. Dalo by se shrnout do věty : jít za svým snem se vyplatí. V tomto případě to tak ale je !

Míšo, prozraď, jaké byly tvoje designérské začátky ?
Po studiích na SUPŠ sklářské a následně Technické univerzitě v Liberci obor oděvní návrhářství jsem se rozhodla jít trnitou cestou návrháře na volné noze. Psal se rok 2000. Měla jsem několik klientů, pro které jsem vytvářela kolekce sportovního oblečení (Loap, Adamo, Bushmann) a spolupracovala jsem ,v té době ještě s tradičními českými výrobci textilních materiálů jako Textilana, Tiba nebo Karnola, a vytvářela kolekce autorských oděvů. Ty byly prezentovány v rámci veletrhů Styl a Kabo v Brně a na různých autorských přehlídkách. 

Tedy kombinace dvou rozdílných světů – oblečení do společnosti a na sport?
S kolekcí šatů ze skla a kovu jsem postoupila do finále soutěže „Mladý návrhář“, pak ještě nějakou dobu vytvářela tzv. Haute Couture modely, které se prodávaly v galerii Heleny Fejkové v Praze. Ale po dvou letech jsem vnímala jakési neuspokojení z této práce a čím dál víc své tvůrčí energie jsem směřovala do světa sportu a do vytváření funkčího sportovního oblečení. Co mě na tom přitahovalo a dodnes přitahuje je fakt, že vytvářím něco, co sportovcům pomáhá v jejich úsilí. Zatímco modely tzv. vysoké krejčoviny si může dovolit jen opravdu omezená klientela.

V tvém návrhářském životě byl ale ještě jeden výrazný „úkrok“ stranou…
Ano, paralelně s návrhářskou prací, která mě ale nevytěžovala na 100 % jsem  se pustila do běhání a za čas se z občasné běžkyně stala maratonkyně.  V následujících 10-ti letech jsem dala něco kolem 25 maratonů a pár ultra po celém světě. Ale hlavně jsem vstoupila  aktivně do světového projektu World Harmony Run (později přejmenován na Peace Run-pozn. red.). Jedná se o nejdelší štafetový běh na světě, který založil indický duchovní učitel a filozof Sri Chinmoy. Tým běžců si předává hořící pochoděň jako symbol harmonie mezi lidmi a probíhá  městy, státy, kontinenty po celém světě. Projekt má cílený program pro školy a děti.

Kde všude jsi v rámci World Harmony Run byla a kolik jste toho uběhli?
Osobně jsem měla možnost být součástí mezinárodního týmu v Evropě, v Asii i v USA…jen pro představu o vzdálenostech , během 2 měsíců v USA jsem s týmem oběhla cca polovinu států z Nového Mexika na západní pobřeží, následovaly pobřežní státy a ze Seattlu jsme se vydali zpět na východ. S týmem jsem běžela až do Minessoty. Za 4 měsíce tým oběhl všechny státy USA. O zážitky opravdu nebyla nouze – někdy se nocovalo v 4 hvězičkovém hotelu, jindy společně v hangáru, na zemi. Po návratu jsem se pak  podílela na organizaci WHR doma, v České republice. Získali jsme patronát a podporu projektu od řady významných osobností: např. od tenistky Martiny Navrátilové, atletky Zuzany Hejnové, exprezidentaVáclava Havla nebo houslisty Jiřího Šporcla. A slavný Carl Luis,který byl oficiálním mluvčím projektu,  přijal pozvání na zakončení evropské části běhu do Prahy.

A jak jsi objevila cyklistiku ?
Mnoho let zasvěcených běhu převážně po tvrdém povrchu si vyžádalo svoji daň, začala mě pronásledovat zranění. Ale protože jsem pohyb potřebovala,  bylo tu jasná volba – cyklistika. Tak jak mě bavilo vytvářet běžecké oblečení pro WHR tým, tak jsem začala s radostí  navrhovat oblečení pro cyklistické kluby. Jedním z nich byl i slovinský poloprofesionální klub,kde jsem poznala svého současného přítele (bývalý profesionál, Marjan Jauko). To samozřejmě můj zájem o cyklistiku zvýšilo do té míry, že jsem začala systematicky trénovat a účastnit se závodů.

V té době jsi ale stále žila v Čechách…
Ano, byla jsem návrhářka v oddělení aktivní sporty u firmy Sportisimo. Na starosti jsem měla vytváření oblečení pro běh, cyklistiku, plavání, ale také běh na lyžích. Ale v této velké firmě jsem  stále cítila, že nemůžu dát průchod své kreativitě. Pak přišel zlom – požádala o několikatýdenní neplacené volno, které jsem chtěla využít k běhu s pochodní v USA. To jsem sice dostala, ale bylo následováno vyhazovem z práce…

Tak jsem si pobyt prodloužila, vypilovala angličtinu a nabitá zážitky a optimismem jsem se vrátila do Evropy. Vyrazila jsem na Eurobike (největší cyklistická výstava –pozn. red.) , v ruce portfólio dosavadních návrhů.

A přišla nabídka z říše snů…
Na výstavu jsem přijela domlouvat individuální zakázky. Jak jsem se toulala po výstavních halách, všimla jsem si upoutávky, že ve Scottu hledají  návrháře cyklistického a běžeckého oblečení. Zkusila jsem to. Moje představa byla ale úplně jiná, než následná realita. Moje představa, že budu  pracovat na volné noze z domova a občas přijedu na nějakou schůzi. Jenže nabídka byla jednoznačná : trvalý pobyt ve Švýcarsku a práce na plný úvazek ! Do ruky jsem dostala jednostranně podepsanou smlouvu a měla 7 dní na rozmyšlenou. Smlouvu jsem odeslala po 2 dnech a po 2 týdnech jsem již bydlela a pracovala ve Švýcarsku.

Dozvěděla ses, proč si vybrali právě Tebe ?
Líbil se jim můj více technicky zaměřený styl, můj přístup ke sportu a celkově k životu. Svoji roli sehrála i jazyková vybavenost. Na firmě je jako hlavní jazyk angličtina, ale fakt, že jsem mluvila i francouzsky, německy a slovinsky bylo velké plus.

A začala se psát Tvoje nová životní etapa…
Byla to velká změna. Mezinárodní tým, na jednu stranu prostor pro mou tvořivost, na druhou velké množství práce a hodně hodin přesčasu, práce za dva- pokud bylo třeba. Společné testování navržených produktů v terénu, focení kolekcí, společné „lunch ride“. Náš tým je mladý, na oddělení jsem v tuhle chvíli nejstarší, působím jako šéf designer.

Jsi ve Scottu už pátý rok. Jak vnímáš vývoj v tvém oboru ?
Při tvorbě každé nové kolekce se sejde celý tým. Velmi úzce spolupracujeme i s dalšími specialisty – konzultujeme materiály, střihy. Hodně času věnujeme i vlastnímu testování. Jako příklad třeba tohle: vytvořila jsem návrh na freeride oblečení. Sama na vlastní kůži jsem poznala, kde je potřeba vyztužit oblečení kvalitnější látkou, která ochrání ramena, boky. Po tříletém vývoji jsme získali monopol na látku s všitými karbonovými vlákny, kterou na naše modely používáme. Vyrábí ji pro nás firma Scheller a ohlas je veliký.

Zmiňovala jsi velkou novinku v designování sportovních dresů. O co se jedná ?
Jde o 3D vizualizaci designu. Firma Scott zakoupila software Stipex, který ve světě módy není ničím novým,  ale do sportovního segmentu se dostává postupně. Pro mě to znamená další posun vpřed – v týmu jsem získala pozici 3D designérky  a všechny další kolekce připravuji již tomto programu.  Z mého pohledu je tu kromě dalších jiných výhod i obrovská úspora peněz pro distributory po celém světě,  úspora materiálu, tudíž ochrana životního prostředí. Vzorujeme 150 stylů ve 3 barevných variacích, posíláme do 40 zemí. Naši partneři museli dostat celou kolekci, teď připravíme jeden vzorek, vše ostatní uvidí v 3D zobrazení. Ten program umí nasimulovat třeba i lesk látky, elasticitu, o hodně se tím také zkrátí doba přípravy.

Takže další pracovní výzva…
Já miluju sci-fi, a 3D designování jsem už dlouho sledovala. Používá se na kola, boty, hodně jsem se ve firmě snažila prosadit, aby se to aplikovalo i na výrobu oblečení. Ráda a rychle se učím novým věcem, úplně jsem tomu propadla. Nabízí to neskutečné možnosti….

Stal se z tebe workholik ? Nedovedu si představit tak aktivní holku, že by na sport rezignovala…
To samozřejmě ne! V rámci firmy jsou to společné vyjížďky, sama pak sezónně střídám silnici, bike, občas vyrazím na závody. Před dvěma lety jsem jela amatérské mistrovství světa – také velký zážitek. V zimě přijdou na řadu samozřejmě  lyže. A když potřebuji relaxovat a dát odpočinout i tělu, sednu si někam do kouta a hraju na kytaru. Bohužel – i tady vnímám, že bez tréninku to nejde…proto raději vyhledávám samotu 🙂 .

V rámci své práce se setkáváš i s profesionálními  i amatérskými sportovci. Jak vnímáš tento svět ?
Miluji sport a obdivuji vrcholové sportovce napříč disciplínami. Je jedno, proč to dělají a na jaké úrovni, jaký je jejich vnitřní motiv. Ale podle mého názoru oni inspirují lidstvo. Sportovec umí trpět, musí mít disciplínu, učí se sebepřekonávání  a to se přináší i do běžného života. Takový člověk má mnohem větší pochopení pro utrpení druhých a vlastně ho to pak dělá lepším člověkem, nejen po stránce fyzické, ale i psychické.
Proto mě moje práce naplňuje – nepotřebuji být světoznámý designér, pro mě je to, co dělám, služba sportovcům.

A tohle přesvědčení Míša velice záhy potvrdila. Na mou prosbu o návrh dresu pro Dámy na kole, mi za pár dní poslala několik krásných designů (jeden z nich už jsme oblékly:-), a k tomu napsala…“ ráda pomůžu české cyklistice“….

Za DNK moc děkujeme a přejeme hodně další inspirace a úspěchů.

Autor: Kaja P.
Foto: Jan Němec, archiv M.P.

Kája Polívková