Závod 1000 miles – nic není nemožné

Závod 1000 miles patří mezi ultramaratony a letos jel již po páté. Každoročně se počet účastníků navyšuje, počet startujících už přesáhl magickou stovku. Na startovce přibývá i žen. Pokud si myslíte, že takový závod absolvují jen specialistky, s mnohaletým tréninkem, není to pravidlo. Letos se na start postavila i bikerka, která ještě loni bojovala na tratích cross country nebo  50 ti km maratonů. Poutavé vyprávění o přípravě i samotném závodě od maminky dvou dětí, s velmi zajímavým koncem, si můžete přečíst v exluzivním vyprávění Kataríny Ludvíkové. Katka je původem Slovenka, nyní žijící nedaleko hlavního města, nám se moc líbil text, se známkami rodné slovenštiny, takže text je skutečně autentický, bez jakýchkoliv úprav. Přečtěte si, co holky láká a co prožívají po dobu závodu, který trvá 9 i mnohem více dní…..

Všechno to začalo jako malý brouk v hlavě už několik let zpátky. Závod mě podivným spůsobem přitahoval, četla jsem články a denníky závodníků, ale sama by jsem do toho určitě nešla,  protože co se týče technických věcí a opravy kola,  jsem úplně nemožná. Až v léte 2014 po 7-hodinové štafetě s podobně postiženou kamarádkou Míšou to bylo vysloveno nahlas…a týmto dnem začala i príprava na závod. Zatím sice jenom odkládáním každé zbylé korunky do bidonu s věnováním od Zdeňka Štybara,  protože jsem vědela, že to nebude úplně levná záležitost. Ale začátečnické štěstí se projevilo už v lednu v podobě úžasné podpory od firmy Kilpi a nezištné pomoci od supr člověka Petra H. 

  Príprava na míle začala už v lednu, kdy se i díky teplému počasí dalo na kole trávit venku dost času a když bylo hnusně nepohrdla jsem ani trenažérem v obýváku…ale všechno to bylo omezené tým, že mám dvě malé školou povinné holčičky a práci na plný úvazek. Proto jsem dlouhé tréningy mohla jezdit jenom o víkendu a i to jsem měla občas výčitky svědomí,  že zanedbávam rodinu:o) Stravu a diety jsem neřešila nikdy a před mílema už vůbec ne…

        Den D se blížil a já už minimálně po dvacáté zabalila a vybalila…batoh, nebo  kapsu na řídítká? Bidony, alebo camelback? Prohlížím fotky z minulých ročníků a balím batoh a bidony. Holky odvezeme do Liptovského Hrádku k mým rodičům a hurá směr Nová Sedlica. Počasí je báječné,  možná až príliš horko,  ale pořád lepší jako kdyby pršelo…

        Posledné focení před startom…loučení s manželem a nejlepším mechanikem v jedné osobě…výstrel…a dobrodružství začíná.

       Tempo prvního dne mi malinko připomíná závod na 50 km, ale jsem odpočatá a plná eufórie tak to jede samo.  Brody na 90-100 kilometru projíždíme už za tmy a první den končíme asi v jednu hodinu v noci 130 km od startu u malé chatičky.  Pod prístreškem ale už spinká závodník ze španělska, tak se romanticky ukládáme v lese mezi ostružiny:o)

     Druhý den si uvědomuju, že už nezávodím s Míšou, nebo Luckou, ale jenom sama se sebou…horúčava je neskutečná,  batoh na zádech tlačí a nohy bolí…hmm  pěkně to začíná. Ale na druhé straně, už teď poznávám výborné lidi a zjišťuju, že každú težkú chvilku střídá zas něco příjemného a člověk si to dokáže víc vážit. Jídlo, voda a nebo třeba sprcha na chate Hrešná:o)

      Za Spišskou jsme měli trochu strach z tmavších spoluobčanů,  tak jsme raději přespali v autocampu a při východe slnka už jsme pelášili směr prečerpávačka Čierny Váh a Liptovský Hrádok,  kde už u tratě na mě čekal můj táta s dcerkami. Alička zvyklá na krátke maratóny fandila spůsobem…“mami zabééér Míša je asi 20 minut před tebou“…tak to mě pobavilo. Pak táta udělal pár fotek, padlo pár pusinek a já se slzama v očích točila dál,  protože jsme se ještě večer chtěli dostat přes nejdelší zakázanku, co se nám nakonec i tak nepodařilo:o) Ale nebyli jsme sami a před zákazem se nás sešlo docela hodně. Obsadili jsme opuštenú chatu a kůlničku u chatičky a i přes strach z medvědů jsme se dorůžova vyspinkali…

   Další horúci den,  nekonečné louky a Krížna s nadmorskou výškou přes 1500m.n.m. Bajk od rána několik hodin sloužil spíš jako opěrka při tlačení do kopce,  nebo závaží:o) Ale ty výhledy na Krížnej a zjazdík na Kráľovu studnu mi zlepšil náladu a CP1 se blíží…

   Trenčianske Teplice, první déšť a já zjistila,  že jednorázová pláštenka je k ničemu:o) Pak brod při Trenčíně, který stál doopravdy za to. Voda téměř po zadek a docela silný proud, proto jsem si raději nechala tretry a i tak jsem měla co dělat, abych se nevykoupala.

       Na CP1 jsme se nezdržovali a už jsme se těšili do Čech. Bíle Karpaty, Vizovická vrchovina a určitě vím, že do Hostýnskych vrchů mě pár let nikdo nedostane. Čím blíž byl CP2 Finish 500,  tým častěji jsem premýšlela,  že na poprvé by to možná stačilo.  Byla to lákavá představa…a já neskutečně unavená,  prdel mě bolela čím dál tým víc a co bylo nejhorší,  po Hostýnskych vrších jsem nenávidela červenú turistickú značku…přede mnou cesta co se zdá nekonečná a já už druhý den pociťovala slabé kŕče v břiše a celá jsem byla nějaká nateklá, co jsem mylně přisuzovala zadržování vody z tepla a námahy. Naštěstí skutečná príčina se ukázala až po skončení závodu…

      CP2, Finish 500 a velké dilema…na rady skušených mílařů jsem vypla budík a rozhodla se pořádně vyspat. Večer jsem se ještě rozlúčila s Jakubem, nejlepším parťákem, který mi hodně krát pomohl už jenom tým že tam byl…ale posledné dva dni jsem ho už malinko zdržovala:o) Po šesti hodinách spánku a královské snídani, vypadalo všechno báječně a já věděla, že udělám všechno pro to,  aby jsem se do mýtickej Skalnej dostala:o)

      Vyrazila jsem docela pozdě,  protože navigace měla malú krizi,  která se ani nevím jak vyřešila. Prostě zas to začátečnícke štěstí,  co se mi ješte potvrdilo hned ten den, když  jsem měla docela vážny problém s řazením v Orlických horách. Jakmile jsem se svalila do trávy a chtěla nerušeně propadnout panice, sjevil se pár mladých lidí a pán…teď už vím, že se jmenoval Michal…se bez okolků pustil řazení seřizovat.  Do toho mě dojel Petr a celú dobu nás bavil zábavnými historkami,  tak jak to věděl jenom on:o) Takže ze situace, která se jevila jako krizová,  byla nakonec příjemná hodinka s príma lidma:o) Po tomto zásahu bajk fungoval až do cíle bezvadně…

      V Krkonoších se malinko pokazilo počasí a místo výhledů na které jsem se tešila, nás čekala jenom mlha a déšď. Z luxusního ubytka v rozestavěném  baráku v Peci,  jsme proto vyráželi docela pozdě. Snídaně na Výrovce, mokrý sjezd do Špindlu,  kde jsme s Vítkem vykoupili skoro celýho Vietnamce:o) Pak zas tlačit…průměrná rychlost ten den se určitě nepohybovala víc než 5 km/hod. Vítek mi ujel, Janko někde za mnou a déšť neustával…začala mi být zima. Jediné co bylo pozitivní,  že CP3 není daleko a tam jsem to dnes chtěla zabalit,  tak nebylo kam pospíchat. Ještě jeden pád v sjezdíku před Hejnicou, nakoplé lýtko a už se na mě smála čerstvě upečená buchta a pivko na CP3:o)

  Navigace psala 1000miles_4etapa_2015…posledných 431,49 km,  to už by se muselo stát nevímco,  aby to neklaplo. Jizerské hory,  Lužické hory, Labské pískovce, České Švýcarsko, Krušné hory…všechno moc krásné, stále jsem si říkala, že se  tady musím  někdy vrátit…žiju v Čechách už takových let a vůbec ty hory neznám, taková ostuda:o) Až na jednu výjimku a to byl nejsevernější bod Český republiky, kde mě zaručeně nikdo nikdy s kolem neuvidí.  Pekelný singltrek plný kořenů…takové množství sprostých slov,  jsem za celý závod nepoužila, možná ani za celý život:o)

      Ale člověk si zvykne na všechno,  prdel se docela osedela, nohy už tak neboleli, hlavě už to bylo všechno jedno a i příznaky alergie na červenú značku ustupovali:o)

      Posledné dni jsem už nespouštela oči z kilometrů chybějících do cíle….růžová čára…třistadvacetjedna….už aby to bylo pod dvěstě….a Dečínsky Sněžník, moc pěkný, supr výhledy…a znovu růžová čára…200 km do cíle…185 km, Moldava. Další úžasní lidi a 24 hodinová podpora závodníkům. Přijíždíme s Jankom a Vítkom v noci, Kubova máma vstáva, ohřívá nám polévku a vaří čaj. Špinavé bajky opíráme o stůl  a ja se cítím trápně,  protože všechno je tam krásne a čisté a z nás opadáva bláto při každom pohybe…dám si sprchu a poprvé na mílích použiju šampón:o) Ráno paní vstáva v půl páté namaže chleby a udělá kafe. Tak to mi rozum nebere…to se může stát asi jen na mílích.

     A co teď? 185 do cíle a první plány typu,  pojedeme nonstop, se rozplývajú už ve dvanáct v noci, kdy poslední krát vybalujeme spacáky v lese, asi 50 km do cíle. Svítím čelovkou na zem a všude lezú velké černé mravence. Vítek říká, že do spacáku se mi nedostanú, tak mu věřím:o) Oškrábu nejhorší špínu a bláto a jak jsem lezu do spacáku. V polospánku ještě zahlídnu dva kužele světla. Pražáci Tomáš a Milan jedou nonstop do cíle….a spím. Budík ve čtyři jako vždy,  klukům se moc vstávat nechce, tak balím a za světla čelovky vyrážím sama…stejně mě za nejakú tu hodku sjedou:o)

     Vysněná chvíle se blíží…posledních 10 km do cíle a vůbec to neutíká. Potkávám Vítka který ješte před cílem píchnul, dávám mu duši a jedu dál.  Ještě 4 kilometry a já už podruhé bloudím a nadávám. Konečně první baráky…Skalná…už vidím oblouk s nápisem Finish 1000 miles a Honzu s Ivčou…a v hlavě totálně prázdno…tohle je konec? V první chvíli je mi z toho spíš smutno, ale mílařská atmosféra je úžasná…postupně dojíždí další závodníci a nikomu se nechce vracet spátky do reality, tak si to protahujeme do neděle.

      A proto říkám, není závod jako závod. Míle jsou jiné než cokoliv co jsem doteďka poznala. Lidi a příroda mají k sobe blíž…je to závod plný příbehů a osudů. Často si sáhneš na dno,  ale o to víc si dokážeš vážit maličkosti a neřešíš malichernosti.

      Po návratu jsem hned v pondělí šla navštívit doktorku, aby  jsem se presvědčila, že drobné zdravotné problémy co mě provázeli nic neznamenají, ale nebylo to docela tak. A tým se vysvětlilo to natékání a fakt, že jako jedna z mála jsem na závodě pribrala.Týmto dodatečně žádam Honzu Kopku o presunutí do kategorie tandemů, protože jsem asi historicky první žena co závod odjela v 8 týdnu těhotěnství:o)

Autor: Kája P, Karatina L.
Foto: archiv Katarina.

Kája Polívková