Peggy Marvanová je mladá, usměvavá, upovídaná a na první pohled taková normální holka. Její život je ale neobyčejný a její pozitivní pohled na vše krásně nakažlivý…..Přečtěte si exkluzivní rozhovor před jejím odjezdem na extrémní závod Lapande Extreme Challenge…
Loni v létě zdolala nejdelší bikový závod světa, Tour Divide v délce 4500 km a zapsala se do historických tabulek jako nejmladší účastnice. Teď ji čeká další výzva, v extrémních podmínkách polárního kruhu – závod Lapande Extrem Challenge. Příští týden vyráží se svým přítelem a po vlastní ose se dopraví do finského městečka Rovaniemi, kde 20. února závod startuje.
Peggy, kdy jsi přišla na nápad, absolvovat Lapande Extrem Challenge ?
O závodě jsem věděla už od loňské zimy, kdy jsem v Laponsku absolvovala běžeckou trasu na 150 km. Před Tour Divide jsem v hlavě měla myšlenku se na Extrem Challenge vrátit a jet tam na snowbiku, ale prioritou bylo dokončení právě závodu v Americe. Když se to povedlo, bylo mi jasné, co je pro mě další výzva.
Přibliž nám trochu, o co v tomto extrémním závodě jde?
Na polárním kruhu je vypsaný závod na 150, 300 a 900 km. Na nejdelší trase, kterou jedu, je vypsáno 40 kontrol, z toho 20 leží uprostřed ničeho, podle mapy tam nevede ani letní, ani zimní cesta. Časový limit na absolvování je 32 dní. Ten extrémní závod má 3letou tradici, první rok to jeli dva Italové, nedokončili. Další rok byli přihlášeni, ale nakonec nenastoupili, letos jsme přihlášeni jenom my. Na kratší verzi je lidí řádově víc. Polární kruh má unikátní podmínky a sjíždějí se sem lidé z celého světa. Vloni bylo v závodě na 150 km nějakých 58 závodníku, ale z 30ti zemí světa. Takový sjezd nadšenců a extrémistů.
Říkáš „my“, to znamená, že jedete ve dvojici ?
Ano, není to sice podmínka na vstup do toho nejdelšího závodu, ale popravdě, na tohle bych si asi sama netroufla. Jedu se svým přítelem a nebudu v tom sama. On má samozřejmě také zkušenosti, jeli jsme spolu už část závodu 1000 mil (závod Honzy Kopky, napříč ČR, pozn. red.), tak se trochu známe /smích … Já už jsem v Laponsku byla 2x, takže sice mám větší zkušenosti, ale myslím, že se budeme doplňovat. Samozřejmě, že to bude zkouška vztahu, dosud jsem jezdila většinou sama. Ale když jsem projížděla napříč Amerikou, uvědomila si, že je to už dost, že už nevyhledávám úplnou samotu, že už potřebuji ty zážitky s někým sdílet. Jak říká Christopher McCandless ve filmu Skok do divočiny – “Happiness only real when shared.” – “Štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno.” Vím, že to bude prověrka vztahu, ale strašně se těším, že tam budeme ve dvou.
Jak se tedy oba na akci připravujete ? Z čeho máte největší obavy ?
Z počasí, ale nikoliv ze zimy, ale z tepla. Sledovala jsem, jak bylo v Laponsku teď v lednu, rozptyl byl od -20 do -43 C . V tom problém není, to už je člověku jedno, jestli je dvacet nebo třicet pod nulou. Problém je oteplení, vlhký vítr a to, jak začne tát sníh, přijde obleva, propadá se povrch kolem řeky, to je potom mnohem nebezpečnější. Někde promoknout a pak být v mrazu, to nastane velký problém.
Radíš se s někým, jak se na závod nachystat, po stránce materiální, technické ? Přeci jen je to extrémní klimatický rozdíl….
Největší inspirací mi je v tomhle Honza Kopka, který má obrovské zkušenosti. Tenhle závod v Laponsku sice nikdy nejel, ale byl tam mockrát a ví, jak náročné to v těchto oblastech je a na co se člověk musí připravit.
Tak o vezmeme po pořádku…jaké jídlo si vezete ?
Oříšky, čokolády a na ráno ovesné kaše. Na místě toho člověk moc chystat nemůže, už jenom na vařiči ze sněhu udělat vodu zabere třeba člověku 2 hod a pro dva lidi to spotřebuje 250ml benzínu na jeden den. Když bude třeba špatné počasí nebo špatně udělané závětří, tak to jsou naprosto fatální chyby, které pak mohou stát hodně benzínu. Na jídle tolik nezáleží jako na té vodě. Takže naše příprava začala už v předstihu – teď jsme oba přibrali 10kg, udělali jsme si zásobu na zimu. Upřímně doufám, že až se vrátím budu vypadat trochu jinak, teď máme takové medvědí zásoby. :-). Důležité je si hlídat i v mrazu pitný režim, vodu si připravíme ráno, dáme do camelbagu nebo schováme do spacáku a ono to ten den vydrží teplé.
Co oblečení – určitě si bereš prověřené věci, čeká vás nejedna noc na sněhu?
Základ je co nejvíc vrstev, protože je potřeba si hlídat, aby se člověk nepropotil. Spodní vrstva je jasná – merino vlna, pak přesto nějaká nepromokavá bunda, nebo něco s membránou a přesto péřovka, vlastně se to často dává obráceně, protože ta membrána dělá izolaci a ta péřovka teplo. Při balení platí klasika – pokud možno nic dvakrát. Jedny cyklistický kalhoty, dvoje dlouhé kalhoty bez vložky . Péřovka a spacák – oboje to nejlepší, já mám prověřenou značku Sir Josep ( světově uznávané produkty extrémního horolezce, Josefa Rakoncaje- pozn.red) .
A samozřejmě, že jsem nepodcenila ani výběr bot – mám zimní tretry Lake, specialně do extrémních podmínek. Jsou kožené, mají termovložky – když do nich vklouznete, nestudí. To je hodně důležité. Jakmile člověk totiž vleze do zmrzlých bot, tak už se nezahřeje. Dají se nahoře stáhnout, takže ani v hlubokém sněhu člověk nemusí mít návleky.
A nemůžou chybět náhradní díly na kolo?
Samozřejmě, fungující kolo je nezbytností k úspěchu. Mám skvělý expediční model Salsa Blackborow nejvyšší řady, je na takovou zátěž přizpůsobené, má mechanické kotoučovky, přehazovačka má zamykání, takže v případě nutnosti se dá snadno předělat na jeden převod. Jediné úpravy, které budu dělat, je ještě odlehčit převody, tak abych i v extrémních podmínkách mohla jet. Pak taky děláme speciální nosič na kolo, vzadu povezeme těžké věci, ale musíme toho dost navěsit i na předek, tak máme svůj návrh, jak přední nosič uzpůsobit.
Jaké je zabezpečení ze strany pořadatelů?
Čeká nás 8 hodinový předstartovní briefing s mapou, kdy pořadatel popíše trasy a nebezpečné oblasti. Dává se tu velký důraz na to, aby to bylo vše v pořádku ze zdravotního, respektive bezpečnostního hlediska. Prostě se nepřipouští, že by se něco stalo. Máme povinnost se pravidelně ozývat, oni nás sledují, chtějí vědět naší trasu, dostaneme čerstvé informace, kde to je nebezpečné, ale tím to končí. Žádný support, nebo posílání zásob.
Takže si kromě benzinu vezeme třeba 200 kusů baterek! Je to samozřejmě velká zátěž, ale tohle se nesmí podcenit, protože v té oblasti bude 16 hod denně tma, a pokud nebude otevřená obloha tak pojedeme se světly, další jsou potřeba do GPS a satelitního vysílače.
Máte s přítelem nějaký svůj itinerář na závod ? Rozpis, kolik spánku, kolik kilometrů zvládnout, abyste dosáhli za těch 32 dní vytoužený cíl ?
Spánku tak 5-7 hodin denně, a spíme tam, kde příroda dovolí, ale třeba po delší době, když narazíme na srub, tak se vyplatí zastavit už odpoledne, usušit věci a víc si odpočinout. Pak to člověk dožene zase rychlejší jízdou. Někdy se v extrémních podmínkách pospává po desítkách minut a zase se jede. Pokud to ale jde, 4, 5-6 hod na téhle dlouhé trati, to je ideál. Co se týče plánu kilometrů, tak to se těžko plánuje.
Může se stát, že sněhem nepůjde protlačit kolo, že napadne třeba metr prašanu nebo naopak, že ten sníh bude mokrý, tak to jsem pak schopná ujet za den 5 km. Když se takto změní klimatické podmínky, není šance ten závod dokončit. Já nerada řikám, že to jedu dokončit, samozřejmě to v hlavě mám, ale třeba tady v Laponsku je to hrozně o podmínkách, které mohou být extrémní a s tím moc neudělám. Hodně jsem si studovala mapu, už teď vím, že to budeme mít tak 1100 km. Jsou tam totiž úseky, které bych šla pěšky 20km ve sněhu, ale my to budeme objíždět na kole, což je samozřejmě rychlejší , než kol tlačit. Ale jaká bude realita, se uvidí až na místě. To se nedá do detailu plánovat.
Tak, jako pokaždé je tvoje akce propojena s charitou. Pro koho tentokrát jedeš ?
Jsem v dlouholetém kontaktu s organizací Černé koně, která pro letošní rok připravuje dětskou cyklistickou tour pro postižené děti. A protože je moc málo handbiků, chci alespoň na jeden svou aktivitou – a samozřejmě s pomocí veřejnosti, přispět. Cílem je mít pro děti kol deset, pak se bude cestovat po rehabilitačních centrech a děti se budou moci na kolech projet. Seznámí se i rodiče, mnoho z nich neví, jaké jsou pro postižené děti sportovní možnosti. Opět jsou veškeré informace na mých stránkách, kde budou zprávy jak ze závodu, tak i z průběhu sbírky.
Musím se ještě zeptat na rodiče, jak se dívají na tvoje extrémní závodění ?
Jasně, že mají strach, ale vědí, že kdyby mi řekli, že si nepřejí, abych někam jela, nebylo by to ku prospěchu věci. Takhle sice taťka zas prožije měsíc bez spánku a bude mě sledovat, kde jsem, ale vím, že budu mít od obou velkou podporu i na dálku.
Na konci povídání ještě společné foto. Peggy se vydala na svou štaci pražské messengerky….A já , nabitá její pozitivním naladěním, se vydala k domovu. Jsem ráda za taková mimořádná setkání….
Tak hodně štěstí, Peggy !
Autor: Kája Polívková
Foto: DNK, archiv Peggy M., Pavel Richtr
