Neříkám, že musím, ale chci! Rozhovor o kole i životě, s Lucií Hamanovou, členkou Kellys Bike Ranch teamu.

Na začátku našeho povídání tě poprosím o malé ohlédnutí za jedním tvým parádním výkonem, když se ti zkraje července podařilo vyhrát nejtěžší etapový závod u nás, MTB Trilogy.  Jaké to bylo?

To byl jeden zážitek za druhým, začíná se prologem, ten se mi úplně nevyvedl, dvakrát jsem spadla, shodila si řetěz, byla jsem z toho taková rozhozená. Ale pak jsou ještě další 3 etapy, měří od 70-90 km v hodně těžkém terénu, tam už to bylo mnohem lepší. Když bych to zhodnotila celkově, tak ten závod tě strašně technicky posune.  Je tam tolik obtížných úseků, že se prostě člověk za ty dva, tři dny zlepší jen tím, že toho projede tolik. Trať vedla místy, kam bych šla já na houby, mezi stromy, mechy, strmý úbočí. Co je ještě ojedinělé, je atmosféra. Kvůli tomu jsem tam taky jela, protože to jsou stejně naladěný lidi jak já. 

Zvládáš pořádné porce závodních kilometrů, jak dlouho se věnuješ cyklistice?

Je to 7-8 let, co jezdím na kole, ke změně mě vedlo studium na vysoké škole. Původně jsem lyžovala, ale tím, že studia byla v Praze a já tam trávila čas od pondělí do čtvrtka, nestíhala jsem lyžařské tréninky.  Já tou dobou  jezdila  5-10 místa na republice a chtěli ode mě výsledky, ale když nestojíš na lyžích přijedeš v pátek, namažeš a v sobotu závodíš s holkama, které trénují i přes týden, nedá se to. Tak jsem to zabalila, rok jsem nedělala nic. Ke kolu jsem se dostala vlastně díky bráchovi. On dělal severskou kombinaci, ale ze zdravotních důvodů musel skončit, našli mu srdeční vadu, na vrcholový sport to nebylo. Po operativním zákroku mu žádný doktor nechtěl napsat, že bude zdravý, aby se mohl vrátit, tak začal dělat kolo a bavil se tím. A já se nudila, tak mi řekl, ať to taky zkusím.

Jinak moje první závody jsem jezdila v rámci přípravy, ještě když jsem lyžovala a paradoxně jsem byla na kole dost tragická. I na trénincích mi museli  někdy  dokonce tahat na gumě, opravdu mi to nešlo.

Zato teď na něm, v rámci maratonů exceluješ. K tomu ale pracuješ na plný úvazek. Jak jde skloubit práce s tím, co musíš odtrénovat, abys dlouhé závody alespoň „přežila“?  Víš, kolik je to ročně kilometrů?

Hodinově nevím kolik to dává, ale mám teď, na začátku srpna, najeto kolem  8,5 tisíc. S tím, že já si kolo počítám jen vyloženě venku a jezdím od března do nějakého října, přes zimu vůbec. To přijdou na řadu běžky a ski alpy, na ty se těším. Já osobně nejsem zastánce ježdění celoročně na kole, v zimě občas sednu na trenažer nebo válce, ale jen na vyjetí.  Obdivuji ty holky a kluky, co jezdí celý rok, ale je pravda, že oni to mají jako práci a já jako hobby.

A jak si organizuješ tréninky s prací? Bylo by dobré zmínit, že pracuješ u státní policie…

Pracuji na obvodním oddělní ve Vrchlabí. Dělám u státní policie, takže práce je to pestrá, nabíráme jakékoliv krádeže, občanské soužití, rvačky v hospodě, silniční kontroly, dělám i na spisech.  Co se týče pravidelnosti tréninků, je to trochu náročné, protože nemám osmi hodinovky, ale dvanáctky, které se plánují 2 měsíce dopředu, takže to mám hodně nepravidelné. Na druhou stranu už teď vím, jak bude vypadat září a říjen. I když je většina závodů o víkendu, bylo by nefér, kdybych já měla stále volno, takže vím, že automaticky hned po závodech  jdu do práce na 12 ti hodinovou službu.  Mám ale výhodu, že mi často stačí po noční jen pár hodin spánku a pak už můžu jít klidně na trénink.

 Zpět ke kolu, radí ti někdo s tréninkem?

Když jsem začínala, nevěděla jsem o cyklistickém tréninku absolutně nic. První rady mi dával Lubor Tesař, který funguje v týmu Kellys Bike Ranch, kam jsem přišla. Bylo to fajn, jen to naráželo na problém, kdy u mě nastala nějaká změna, nešlo rychle reagovat.  Po čase jsem řadu věcí začala konzultovat s manželem, on dělá trenéra běžkařům, takže má zkušenosti.  Teď už jedu spíš podle práce, podle sebe. Já už to na sobě poznám, co můžu, co je ten den zbytečný.

Specializuješ se na maratony, což obnáší mnohahodinovou dřinu. Co tě právě na nich přitahuje?

Našla jsem se ve vytrvalosti.  Dokážu nasadit tempo, prý mnohdy nepříjemné;) a držet ho. V maratonech si vybírám závody i hodně technické, už si to umím užít. A proč mě to baví? Asi pro ten pocit, že to zvládnu. Stanovím si cíl, a když se zdaří, je to fajn. Třeba jsem si vysnila absolvovat nejdelší Salcku (maraton Salzkammergut, s trasou 200 km) to je závod, který ve světě horských kol něco znamená a já ho chtěla zkusit a dokázat si, že to prostě dám. Při té vytrvalosti se hlavně dokážu vyjet a to tempo držet.

K takto dlouhým závodům patří defekty a taky krize, a asi nejen fyzické. Jak tohle zvládáš? Umíš si servisovat kolo?

Křeče nemívám, a krizi…. já se snažím právě během těch závodů nepřemýšlet, takže se koukám kolem sebe, a nějak jedu, nebo s někým prohodím pár slov. Rozhodně nesleduju úporně ubýhající kilometry nebo čas, když vím, že pojedu kolem šesti hodin, tak to by mi moc nepřidalo.

Co se týče defektu pláště, tak to opravím úplně bez problému. Já jezdím na bezdušákách, a to jsem opravovala naposledy minulý rok, zvládnu i snýtovat řetěz, ale pokud by to mělo být něco většího, tak to mám problém.  Veškeré nářadí vozím sebou, při závodech nemám žádný support, ale je pravda, že když mám defekt a chlapi vidí holku, tak jí většinou pomůžou. Ne že bych na to spoléhala, ale je to taková jistota, že nezahynu ;). 

Když jsme se zatoulaly do oblasti techniky, na čem jezdíš?  Jak se vypořádala se současnými trendy, máš jednopřevodník a jak velká kola?  

Začala jsem asi jako všichni na 26, pak jsem přešla na 27,5 a teď mám i přes svou výšku „dospělácký“ kolo 29“. Je to týmový bike, Kellys Stage. Původně jsem dvojpřevodník, ale brácha pak jezdil s jednopřevodníkem  a byl hrozně nadšený. Pohráli jsme si s přepočtem zubů, takže nakonec v tom jedu taky, ve předu  mám tác s 30 zuby a na těžké profily vezu ještě menší, 28z. Jsem opravdu nadšená. Super je, i když je závod v bahně, že se to vůbec nešpiní a pořád to suprově řadí.

Pomáhal ti někdo s technikou jízdy?

Já jsem byla fakt špatná. Zlom u mě nastal po 3 letech, co jsem jezdila, když jsem se rozhodla, že pojedu dlouhý Sudety. Hrozně mi pomohl brácha. Jezdili jsme v terénu, ukazoval mi ideální stopu, já si pak řekla ty jo, vždyť ono to jde. A tak jsem se postupně vyjezdila tak nějak sama.

Hobby jezdci, na rozdíl od profesionálů dost často šidí i z časových důvodů regeneraci. Co ty, stíháš to?

Moc času právě nemám. V zimě sauna a to je tak nějak všechno. Občas zajdu na masáže, ale moc mi to nekoresponduje s prací.  Jinak zranění se mi vyhýbají asi i kvůli celoročnímu cvičení TRX a na míčích, kde se snažím to tělo zpevnit. Ale každý den se protahuju, po tréninku i ve volnu. Zatím to, zdá se, stačí.

Jak jsi už říkala, jezdíš v týmu Kellys Bike Ranch, Jak dlouho jsi členkou téhle od pohledu příjemné partičky?

Já jsem tam od roku 2009, takže 7 let, dostala jsem se tam úplně čirou náhodou, na doporučení. Parta jsme suprová, i když každý odjinud. Pro mě docela vtipný vstup do Kellysu,  když  jsem tam přišla, byla jsem velká punkerka, měla jsem všechno černý a tam růžová! Ale už jsem si zvykla 😉

Co se týče podmínek, tak na mojí hobby úroveň taky bezva. Mám hrazené startovné, výživu vůbec neřeším, mám komplet týmové oblečení, slevu na kolo. Závodní program si ladím sama, mám v tom volnou ruku, jen pár akcí jedeme všichni.

Značka Kellys zaznamenala za poslední roky velký posun v kvalitě, funguje propojení s vámi, závodníky? Předáváte nějak svoje zkušenosti?

Taky to vnímám, před lety prodávali nejvíc kola za 10 -15 tisíc. Teď už mají v nabídce karbonové top modely. Velkým test jezdcem byl ze začátku Michal Bubílek, teď už spolupracujeme i my další, sdělujeme postřehy, spousta se toho pozná při delším ježdění. Dáváme zpětnou vazbu..a nejen na kola, ale i na další věci.  Naším úkolem je aby lidi věděli, že si už mohou od Kellysu pořídit i závodní kola, stejná, na jakých jezdíme my.

Máš za sebou řadu uznávaných klasik, Salzkammer maraton, Gardu, Malevil, to už je prostor pro bilancování. Jakého výsledku si osobně nejvíc ceníš?

Jednoznačně tu Salcku – 200km. Jela jsem to poprvé a byl to můj nejdelší závod. Čas byl docela dobrý, 13hodin 41 min. V cíli jsem byla šťastná, že jsem to zvládla absolvovat bez problému. A pak můj oblíbený, a už „lidský“ maraton, Sella Ronda v Itálii. Mám tu 6 vítězství v řadě. A taky to není lehká záležitost, celý závod ve velké nadmořské výšce, nastoupáno 4500m převýšení. Práce na 6,7 hodin.

Není to dávno, co se z tebe stala mladá paní. Jak moc se ti změnil život po svatbě? Plánujete rodinu?

Nic se mi nezměnilo. Žijeme spolu už dlouho, takže se nic nezměnilo. A pořád mi je opravdu velkou podporou. V tom to mám jednoduché, že můj muž je od sportu, tak ví přesně, co člověk potřebuje, co prožívá. Jezdit budu rok, dva? Na děti už se těšíme….

Sama jsi naznačila, že jsi na kole docela závislá. Vrátíš se k závodění třeba po mateřské?

Asi ne, nemyslím si….. Jasně, že mi bude chybět brácha, lidi z týmu, ten rituál, kdy se v pátek sbalíme a jedeme na závody.  Ale spíš budu jezdit fandit. Vím, že toho bude na mě dost, protože manžel bývá s lyžováním hodně pryč.  Já bych chtěla dělat věci naplno, takže i z toho důvodu nebude reálné se vrátit. A protože chci děti dvě… 😉

Co bys poradila těm, co by chtěli víc jezdit a třeba se i pustit do závodění?

Když se mě někdo zeptá, co dělám po práci, řeknu mu, že chci na kolo. Já neříkám, že musím, ale že chci. A i když jsem třeba unavená nebo tak, tak tohle je silnější. Takže asi to, když člověk chce, tak ho to mnohem víc baví.  Já jsem teď ve fázi, že bych bez kola asi nemohla být. Já prostě mám tohle jako náplň, někdo uklízí, peče, já jezdím na kole. A když jsem nemocná, tak jsem děsně protivná.  Mojí velkou výhodou je, že mám doma chlapa, který mě ohromě podporuje. A to je pro amatérské ježdění taky nesmírně důležité.

Autor: Kája P.
Foto: archiv Lucka Hamanová

Kája Polívková