Reklama

Pekelný deník z GC. 3 + 1 naruby

O sportu, nemoci i uvědomění. Druhý, ale také poslední blog z cesty na Gran Canaria za cyklistickými zážitky.

Reklama

Zbývá pár hodin do odletu. Deset dní uteklo jako voda, mířím zpět domů.  Hned na začátek musím říct, že jsem měla v plánu mnohem častější psaní  „Pekelného deníku“. Docela logicky se nabízela perioda co čtyři dny, to příspěvek. Proč zrovna takhle, krátce vysvětlím.  Vlastně je to i o tom, co se vinulo, jak červená nit během mého pobytu tady. Systému 3 + 1.

Mnoho cyklistů (a dávno to neplatí jen na profesionály), zavítá na konci zimy někam do klimaticky příznivých destinací, aby dobrovolně, ba dokonce s nadšením, mučili svá těla.  Po menších či větších skupinách  vyrážejí na sportovní kempy, soustředění. Ten druhý výraz mi přijde výstižnější, protože při dobré volbě (hotýlek alespoň s polopenzí), se naskýtá šance na úžasnou příležitost soustředit se jen na to kolo. Jídlo uvařené, jednotný dress code, kterého je z domova dostatečná zásoba, hodinky se sledují jen kvůli společnému odjezdu na švih a otvírací doby hotelové regenerační zóny. Pro většinu pracujících je to tak vzácný okamžik (ano, týden či deset dní uteče pokaždé až nespravedlivě rychle!) a tak z něj chtějí vytěžit maximum. Kdyby to šlo, jezdili by snad i do zásoby, to až se opět rozběhne jejich každodenní pracovní stereotyp a na kolo nebude tolik času, jak by každý chtěl.

A proto, aby bylo soustředění přínosem, nikoliv popravou pro tělo, protože donekonečna se prostě jezdit nedá, plánuje se tréninkový mikrocyklus, podle kterého „voják leží nebo běží“, v našem případě jede na kole. Záleží na odolnosti každého, ale hodně zažitý, a to i z pohledu regenerace organismu, je systém 3 +1. Tři dny tréninku +den odpočinku. Odchylky, a to většinou směrem nahoru u prvního parametru, nejsou výjimkou.  Obráceně ano.

 

 

 

1 + 3 a ještě hůř

Bystrý čtenář už tuší, jaký „program“ jsem tu měla. Ano, po prvním dni na kole následoval odpočinek, nikoliv z mé fyzické nedostatečnosti. Moc dobře jsem věděla, že první kilometry budou kruté, ale sluníčko, příroda i přátelé kolem mě vše ulehčí a nebudu v tom sama.

Kruté ale bylo úplně něco jiného. Doběhla mně nemoc. Už zas. Oslabená z předchozích zdravotních patálií, teď nakažená rýmičkou od spolucestujícího z letadla, jsem musela ležet v posteli a pohled z hotelového pokoje na modré nebe a lehce se chvějící palmové listy mně teda fakt netěšil.

Po třech dnech jsem vyhlásila (jen sobě v koupelně), že je nemoc zažehnaná a rozhodně mě obyčejná rýma nebude omezovat a určitě prolomím zásadu o tom, že „neléčená trvá týden a léčená 7 dní“. Pokus vyjet na regenerační vyjížďku skončil velmi záhy. Stopku mi vystavilo kanárské sluníčko, respektive moje zanícené dutiny s ním nechtěly mít nic společného. Takže zase zpátky na pokoj. Nezbylo než počkat další dny.

Až v neděli, čtyři dny před odjezdem vše napovídalo tomu, že je tu pro mě konečně den D. Ranní tepovka jen lehce na 40 úderů/ min potvrdila vyleženou formu, nebylo na co čekat, kolo připravené a příroda volá. Přede mnou tři krásné dny.  Jezdila jsem jak šnek, pěla ódu na „vynález“ jménem compact drive, který mi umožnil alespoň jednou  se vydat do vyhlášených kanárských kopců. Jela jsem jak louda, těm zdravým a natrénovaným nešlo stačit, ale i tak se opakovaně dostavil pocit spokojenosti a štěstí. Hltala jsem rozhledy jak o život, snad abych dohnala ty ztracené dny. Teď vůbec nešlo o najeté kilometry.

 

 

Opouštím tenhle ostrov a tentokrát s pocitem, že jsem tu nechala otevřený účet v podobě nedobytých vrcholů. Za rok, za dva bych se ráda vrátila. Napadá mě, co třeba vyjet společně, Dámy….?

PS. Nejvíc ze všeho jsem tu ….jedla! Na kila se počítaly grapefruity a kiwi a k tomu i česnek, abych se co nejdřív uzdravila. Když mi bylo hodně špatně a taky smutno, přečetla jsem si článek na Dámách, o příběhu kamarádky Jíti a jejího sedmera pro lepší náladu a chuti do života. A uvědomila si, jakou banalitu vlastně řeším. Ale zároveň po první a zároveň poslední jízdě, která vedla do hor (a hodně bolela), jsem se znovu utvrdila, že já a kolo patříme k sobě.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama