HOLKY KOLEM KOL. “Ráno vstanu a těším se do práce”, říká Zdeňka Vejnarová
Další pokračování seriálu rozhovorů s ženami, kterým je kolo celodenní náplní, někdy pět, někdy sedm dní v týdnu, přestože nejsou profesionální závodnice. Dnes rozhovor s bývalou biatlonistkou, Zdeňkou Vejnarovou, která pomáhá s marketingem cyklistické značky Author.
Z bíle stopy do bláta! Tak by se daly s lehkou nadsázkou a ve zkratce popsat životní změny této usměvavé štíhlé blondýnky. Jenže jednak by to bylo trochu zavádějící a také velká škoda nedozvědět se o cestě Zdeňky Vejnarové do světa cyklistiky trochu víc. Náš seriál Holky kolem kol představuje další zajímavou osobnost, která zakotvila pracovně v cyklistické branži, v případě Zdeňky ve společnosti Author. A z firmy, kde je necelý rok si také odskočila na naši schůzku.
Začnu trochu neobvykle, jaká byla tvoje poslední horká chvíle v práci?
Že bych řešila fakt nějaký průšvih, to určitě ne….nebo aspoň nemám ten pocit (smích). Kdy bylo nejtěžší období, tak jednoznačně na jaře, když se chystají maratony a zároveň připravují prezentace. To jsem měla volno jeden den v týdnu, byl to docela zápřah.
Pojďme to vzít pěkně popořadě. Jak je to dlouho, co jsi pověsila lyže, v tvém případě i flintu na hřebík?
Skončila jsem před šesti lety. Byla jsem už strašně vyčerpaná, v roce 2011, kdy to bylo moje poslední sezóna, jsem sice vyhrála mistrovství republiky, ale na velkých akcích, světových pohárech jsem neměla už ani jednu světlou chvilku. Už mě nepustilo tělo ani hlava. Cítila jsem klasické vyhoření. Já už jsem nechtěla být s lidmi z nároďáku, nechtěla jsem dennodenně trénovat. Možná v tom jistý díl hrál i fakt, že se akorát sestře narodily děti a já si v hlavě nastavila jiné priority.
Sportovala jsi od malička? Jako rodačka z Jilemnice jsi moc na výběr asi neměla…
V Jilemnici jsem chodila na sportovní gymnázium. Jako většina jsem začala s klasickým lyžováním, ale brzy dobrovolně přešla na biatlon. Hned v 15 letech jsem se dostala do juniorské reprezentace. Tak začala doba dřiny a kolotoče závodů, která trvala 15 let. Zní to na jednu stranu hezky, teď je éra úspěšných biatlonistů, ale my tak úspěšní nebyli, takže jsme žili v takové naší bublině. Taťka si ze mě vždycky dělal srandu, jestli bych si nechtěla rozšiřovat obzory, ale já jsem byla ten typ, co když něco dělá, věnuje tomu maximum svého času.
Dnes je biatlon výrazně sledovanější než klasické lyžování, co tě vedlo k tomu vybrat si právě tenhle sport?
My jsme to měli trochu v rodině, protože táta působil asi 4 roky u českého nároďáku, pak v Rakousku u biatlonové reprezentace. Ale rozhodně mě nijak nenutil, já si ten biatlon vydupala sama, on chtěl abych jenom lyžovala. Ale viděla jsem, jaký byl táta trenér, co všechno dělal, tak se mi ten sport hrozně líbil. On mi říkal nejdříve se nauč pořádně lyžovat a pak se můžeme bavit, jakože začneš střílet. Ale já jsem si tu bouchačku stejně domů přinesla, takže to rozhodně nebylo, že by mi táta řekl jsem trenér biatlonu, budeš dělat biatlon.
Co byla tvoje silnější stránka, lyže nebo střelba?
U mě to bylo takový na houpačce. Nějaký čas jsem byla výborná střelkyně, pak mi to zas běhalo a zhoršila se mi střelba. Bohužel se mi to nikdo nesešlo.
Nejhezčí zážitek z té doby?
No nejhezčí zážitek byl určitě, když se nám moc nedařilo a potřebovaly jsme potvrdit nominaci na OH do Vancouveru. Dojely jsme na 6. místě, což byl pro nás úspěch. Ta hromadná radost to je nejvíc, protože když se povede individuální výsledek, tak je někdo veselý někdo smutný, každý si to musí schroustat po svým pak na pokoji, ale ta hromadná radost a tím, že jsme se ten výsledek potřebovaly, tak to bylo fakt super.
Jak ses dostala k závodění na biku?
Paradoxem je, že když jsem dělala biatlon, tak já kolo jako tréninkový prostředek totálně nenáviděla. Pro mě znamenal trénink na kole zkažené odpoledne. Nevím, čím to bylo, ale já to kolo vážně neměla ráda, úplně nejhorším dnem bylo pro mě vždy letní mistrovství republiky, to jsem jezdila poslední, a ještě jsem netrefila ani stodolu. Jezdili jsme bike, ale při pohledu na stroj, na kterém jsem jezdila, se s odstupem času ani nedivím, že jsem to kolo neměla ráda.
Mnohem lepší vztah jsem s kolem navázala až po skončení kariéry. Potřebovala jsem se nějak udržovat, hodně mě to chytlo, když jsem si pořídila bike s 29“ koly. A loňský rok jsem cyklistiku začala brát vážně, přesně řečeno, jezdila jsem pravidelně a s úsilím. Měla jsem zaměstnání, kde jsem se trošku trápila, takže kolo bylo ideálním způsobem, jak si srovnat myšlenky a vytvořit hormony štěstí. Na začátku cyklistické sezóny mi Radim Kořínek (manažer týmu Accolade ČS-pozn. red.) požádal, jestli bych za tým nejela nějaké závody. Tak jsem souhlasila, rozjela se prvním závodem a začalo mi to hodně bavit. Třešničkou na dortu byl ČT Author cup, kde jsem byla v týmu s Jitkou Škarnitzlovou a Barčou Průdkovou. To byla fakt zodpovědnost, na to jsem se intenzivně připravovala. Ne že bych si na tom kole chtěla něco dokazovat, ale když se člověk chce hýbat, je aktivní, a ještě se tam potká s fajn lidmi, tak proč ne.
Máš i silničku?
Teď jsem si silničku teprve pořídila. Měla jsem vypůjčenou na letní prezentaci Authoru a tam mě to dostalo. Takže teď čerstvě vlastním model Charisma 55.
Kolik máš letos najeto?
Upřímně, od té doby, co jsem skončila s lyžováním, tak nemám tachometr, nevozím hrudní pás, protože to jsou věci, která já totálně nenávidím. Jezdím tak, že se podívám na hodinky, řeknu si jdu na bike na 45 min a je mi jedno kolik ujedu. A tím, že jsem dlouhé roky závodila, vím, kdy tepu vysoko, znám svoje tělo. Teď dělám sport pro radost, tak to prostě neměřím.
Bylo ti čerstvě 30 let, když ses vrhla do „normálního“ života, tedy i toho pracovního. Čím ses začala živit?
Ještě když jsem lyžovala, vystudovala jsem Policejní akademii, ne snad že bych věděla, že se tímhle směre pracovně vydám, ale bylo mi 25 a nutně jsem potřebovala k tomu sportu zaměstnat mozek. Sice jsem si prožívala krušné chvilky, když po sezóně většina zamířila k moři nebo do lázní regenerovat a já honila zkoušky do školy. Já v těch 30 měla už domluvenou práci, logicky propojenou se sportem, ale i tak to bylo těžké. Když člověk skončí s vrcholovým sportem, kdy měl úplně jinou denní náplň a čas na cokoliv jiného v podstatě nebyl, čeká ho dohánění těch obyčejných věcí, které všem ostatním přijdou normální.
Takže zcela logicky stále kolem sportu. Ale přeci jen, jak se to stalo, že tě nakonec pohltil cykloprůmysl?
Byla to zase trochu souhra náhod. V ten čas, kdy v Authoru potřebovali někoho do marketingu, jsem sice práci měla, ale…jak to říct, nebylo to ono, trochu jsem se tam trápila. A právě na závodech jsem se od cyklistických přátel dozvěděla o výběrovém řízení v Authoru. Tak jsem poslala životopis, prošla pohovorem s Martinem Havlenou (spolumajitel-pozn. red.), pak i jeho bráchou Ondrou, důležité bylo i setkání s Karlem Říhou, pro kterého jsem měla začít pracovat jako asistentka. Dopadlo to vše dobře, ještě jsem si stihla odskočit na týden zalyžovat do Livigna a pak rovnýma nohama do toho. Marketing jsem znala, ale cyklistické názvosloví, to byl zkraje boj. Bovdeny, náby, tácy…to šlo dříve kolem mě.
Bylo něco, co tě v nové práci hodně překvapilo?
Že se mi nestalo, abych se vzbudila a netěšila se do práce. To myslím zcela vážně. Jsou tam strašně fajn lidi, a toho si vážím. Mám za těch pět let od skončení sportovní kariéry i nějaké zkušenosti, něco jsem si prožila i po té pracovní stránce. Jsem tam strašně spokojená a oni se mnou doufám taky (smích).
Jak vypadá tvůj pracovní den, třeba ten dnešní?
I když nám skončily maratony, je docela kalup. V těchto týdnech se dokončuje výroba katalogů na r. 2018, s tím intenzivně pomáhám. Dobíhají ještě povinnosti z léta, s partnery maratonů řešíme reklamní plnění. Ale čas na sport se najde, zrovna dneska jsem si byla ráno zaběhat. V létě jsme chodili s kolegy po práci na kolo, teď už je bohužel brzy tma.
Značku Author jsi určitě vnímala i před svým nástupem, změnil se nějak tvůj pohled, když máš možnost vidět i řadu věcí zevnitř?
Tak samozřejmě. Věděla jsem, že vyrábí spíš levnější kola, víc nic. Ale co člověk dřív nevnímal, najednou poznává a může hodnotit. To, co tady Martin s Ondrou dokázali za 25 let vybudovat je úžasný, mají firmu, která stojí na pevných základech. Vědí, kdo je jejich cílová skupina, jaká kola potřebují, ale pořád vše posouvají dál. O týmu lidí kolem bratří Havlenů už jsem mluvila, prostě to tam funguje.
BIKE park Zdeňky Vejnarové
silnička: AUTHOR Charisma 55, karbon
bike: AUTHOR Sector 29, karbonový hardtail
Zmínila jsi, že v Praze jsi jen přes týden, bydlíš sama, jak jsi na tom s vařením?
Naštěstí to mám jednoduché. Jsem těstovinový člověk, nesnáším českou kuchyni, a i když si třeba sem tam dám burger, tak těstoviny vedou. A ani to není, že bych si neuměla nic uvařit, ale když přijdeš po tom kole, sportu tak nemáš chuť na nějaké těžké jídlo. Takže když dostanu těstoviny tak jsem šťastná.
Když se zeptám na tvou slabinu, a naopak dobrou vlastnost, co bys na sebe prozradila?
No myslím si, že nevýhodou je, že jsem hodně citlivá, jako snadno mi něco ublíží, a že si něco beru víc osobně. A moje silná stránka, asi dokážu být příjemná k lidem a jsem i docela cílevědomá. To si člověk přináší ze sportu a myslím, že to dost pomůže i v práci.
Máš nějakou neřest? A nemusí to být jen jídlo?
Měla jsem neřest, když jsem sportovala, že jsem si dala vždycky po tréninku půl litru Coly denně. Potřebovala jsem doplnit cukry, tak tohle byla moje volba. Teď už si ji dám jen příležitostně. A prý nezavírám dveře. Dříve jsem bydlela v malém bytě, a tak jsem vždycky měla otevřené dveře, měla jsem pocit, že je to tam větší. Od té doby prostě nezavírám dveře v kanceláři, na záchod, ani kde se topí, prostě potřebuju, aby ten prostor byl větší.
Když zavřeš oči a představíš si Zdeňku za 5 let, co bychom viděly?
Asi bych chtěla domeček v Krkonoších, tam budu sedět na zahradě se svým manželem a malýma dětma a plánovat třeba kam pojedeme na výlet. A samozřejmě pracovat na dálku u Authora.
Foto: archiv Zdeňky Vejnarové
