BLOG DNK „Vlčice a kůzle na Blinduru“ aneb jak se plní předsevzetí
Jaké to je zkusit něco poprvé, když už máte Kristova léta hodně dávno za sebou? Ohlédnutí za víkendovým Blindurem…
Zážitek, nadšení, emoce, radost a ještě jeden pocit navrch. Dávný, časem a novými prožitky zastíněný a těžko popsatelný. „Tak můžeme? Tři, dva jedna….Dávej, dávej!“ Závodím s časem a sama se sebou!
Ani nevím proč vznikl tenhle nápad, že i já se postavím na start endurového závodu. Bylo to totiž novoroční předsevzetí naší fotografky Katky a já přislíbila, jako zkušená (stará vlčice), že jí udělám support. Od slibu uteklo hodně času, ale když se přiblížil den D, všechno mi to přišlo jako trochu úlet. Ale vycouvat z akce, kam se chystal i DNK fun klub a na start ještě jedna naše Dáma na kole, to bylo pro hlavu nepřípustné.
Už při registraci potkávám řadu známých, snažím se být vysmátá, tak jako všichni kolem. Parkoviště po lanovkou u lipenské přehrady patří pětistovce bikerů a bikerek. Něžné pohlaví je sice ve výrazné menšině, ale i tak – přes čtyři desítky odvážných holek, to je něco, co se mi moc líbí.
Pozitivní energie a téměř absence stresu je něco, co přesně k Blinduru patří. Každý si ho nese v sobě, a v očích se tu a tam mihne nervozita, spíš soustředění jen těsně před tím, než právě vyrazíte na svůj měřený úsek. Transfery mezi jednotlivými rychlostními zkouškami se jedou na pohodu, bez tlaku na čas. Ale i RZ tu nemusíte hnát, je to jen o vašem rozhodnutí.
Já měla dvě osobní předsevzetí: nebýt poslední a nespadnout. To první je pozůstatek závodního srdíčka, to druhé má zcela racionální odůvodnění, loňský zcela nevinný crash na biku, co mi vystavil tříměsíční stopku v ježdění už nechci zažít znovu.
Už je to nějaký ten pátek, co jsem si pravidelně připínala startovní číslo na řídítka svých biků. Okej, jdeme na to. Slavnostní vypuštění naší grupy, která čítá 20 lidí, zahájilo sobotní díl. Prší. Už asi hodinu a podle šedivé oblohy to jen tak nepřestane. Kdykoliv jindy bych pro suchem sužovanou zem tenhle příval vláhy uvítala, ale proč právě teď? Při stoupání lesem k prvnímu úseku je jasný, že bude mokro. A taky, že je. Dupu „do plnejch“, ale moje ruce na brzdách mají taky plné ruce práce. Po cestě mi dvakrát lehce ztuhne krev v žilách, když mi překvapí něco nečekaného. Závěr zkoušky nabízí hodně bahnitý úsek, serpentiny, co sakra kloužou, ale dávám to bez pádu. Letos jsem na bahně ještě nejela…
V cíli mám adrenalin na rozdávání. Čekám na své parťačky, Kačku a Moniku. Obě mají na bocích stopy bláta, pádu se nevyhnuly. Sdílíme dojmy, úplná hračka to tedy nebyla pro nikoho. Podle odhadu času jsem zajela nejlíp. Trochu předávám rady, co dělat, když to klouže, padá se, jak neztratit zbytečně vteřiny navíc.
Další dvě RZty jsou v lesní hrabance, třetí je okořeněná spoustou kořenů. Mokrých, samozřejmě. Trochu chybuju, sice bez pádu, ale nutí mě to zvolnit. Uvědomuju si, kde je místo staré vlčice. Naopak „kůzle“ na trati získává jistotu a jízdu od jízdy se lepší. Nervozita je ta tam. Užíváme si společné chvíle, máma a dcera spolu v akci, jedeme Blinduro, jo, jsme hustý!
V samotném závěru dne nás čeká noční RZta. Jak se nám na ní nejprve nechtělo, zážitek to byl parádní. Jasně, opět adrenalin, Kačka jela se světlem poprvé, já zas špatně odhadla, kam mi bude mířit kužel světla. Ale mazaly jsem obě ze všech sil, diváci povzbuzovali, bylo to nejvíc!
Neděle zalitá sluncem byla odměnou za včerejší den. Čekaly na nás sice jen tři, ale zas o trochu těžší RZ ty. Jejich orientace do strmějších a poměrně kamenitých strání lehce naznačovala, o co půjde. Když organizátoři Blindura vyvěsily průběžné výsledky, na chvíli se zas přihlásil ten starý, ale nikoliv zapomenutý závodní duch. Byla jsem na 11. místě. Uau..paráda! Splněno. I kdybych už zajela špatně, tak….a najedou se mi pohled zatoulal o řádek výš, jaká že je ta ztráta na holky přede mnou…? Desítka by byla hezká. Kuš babo! Musela jsem sama sebe okřiknout a zklidnit. Pravidlo číslo dvě platí i pro druhý závodní den!
Tři krásné, ale opravdu těžší měřené úseky, každá tak trochu jiná. A každá s místy, která mi přinesly radost, ale také chyby. O tom to je. Po dojezdu se sdílí zážitky a jak se průběžně mísí skupiny, poznávají i noví přátelé. Přijela jsem na Blinduro dělat support Katce, ale to „kůzle“ už mě nepotřebuje, nechala se nakazit atmosférou kolem, chce smazat včerejší manko z nepovedené bahnité klouzačky, jde do toho na maximum.
Hotovo. Dva dny, sedm RZ a mnoho dalších najetých nebo nachozených kilometrů je za námi. Ano, někdy se kolo i tlačilo. I o tom je Blinduro. Chceš parádní sjezd? Musíš si ho zasloužit. Ten pravý enduro jezdec tohle ví.
Z Blindura jsem odjížděla, a vím, že nejen já, se spoustou zážitků i nových zkušeností. Je báječné být součástí komunity, kde na všechny strany srší radost z ryzího bikování v přírodě. Já navíc získala několik bonusů. Radost při pohledu na moje „kůzle“ v akci, stejně tak i na další DNK bikerku, která ještě před třemi lety nevěděla, že se kolo se stane její životní láskou. Bonus fun klubu asi není třeba zmiňovat. Život tvoří maličkosti a tenhle víkend bylo těch krásných spousta. A moje celkově třinácté místo…třešinka na dortu nebo spíš to, že věk je opravdu občas jen číslo.
