Reklama

Blog DNK. Mise splněna, Grossglockner pokořen, X-line nás chce za rok

Silnička, bike, po svých, lanovkou, dřina, štěstí, strach, euforie…..recept na koktejl, který si jen tak neuděláš, ale chutná neskutečně lahodně! Známe z nezapomenutelného víkendu v Sallabachu…

Reklama

Hledat výzvy a zdolat je. Dostat pod kůži, že ke kolu patří kopce, v těch to sice bolí, ale jejich zdolání přinese jiný rozměr zážitku. Vědět, že ač jedu osamocená, jsem součástí skupiny, která dodá energii v ten rozhodující moment. A pak, když je po všem, přichází sdílení. Emocí, euforie, radosti.  Nejsi vítěz Tour de France, tvůj výkon se nezapíše ani do knihy rekordů, ani na čelní pozice v tabulkách Stravy. Přesto prožíváš na okamžik podobný pocit, jako by tomu tak bylo.

Na začátku myšlenky víkendu“ 2+1“ v rakouském Saalbachu bylo vytáhnout partičku DNK na zdejší traily. Už v loni jsem tady skoro vše projela, ale kvůli deštivému počasí ne s plnohodnotným zážitkem. Lépe řečeno, X-line mi několikrát na mokrých kořenech donutila slézt z kola, podobné to byla na kořenitém transferu směr Leogang, taky jsem neměla z pohledu zdvihu úplně top kolo, zkrátka jsem tušila, že se tu dá řádit mnohem víc.

Pak tu byla druhá věc, která mi zanechala stopu v paměti, a tím byl výjezd na Grossglockner.  Nedokončený, kvůli defektu mého parťáka. Z dnešního pohledu to bylo vlastně vysvobození. Po třech dnech v bikeparku byly svaly pěkně rozbité, moje silnička měla kazetu, která zdaleka nepřipomínala horské převody, takže se šlapalo na hrubou sílu, tělo vzdorovalo, několikrát jsem musela zastavit a nabrat dech. Do pohledné cyklistiky to mělo na míle daleko, takže návrat kvůli technickému problému zhruba z poloviny kopce byl pro mě tehdy šťastným okamžikem. Jen ten červík nedosaženého vrcholu hlodal v hlavě skoro celý rok. Sem se musím vrátit!

Je půlka srpna a náš víkend začíná. Nastíněný program „bike-silnička-bike“ sice oslovil víc holek, ale nakonec se náš počet ustálil na 6 DNK a dvou mužích, kteří jsou takovou tou jistotou „co kdyby“, v terénu pomůžou, naučí …a navíc je s nimi i sranda.  Šestice statečných žen, které se rozhodly zvládnout náročný duatlon, zkombinovat fyzicky náročnou silnici a k tomu se pak další den pustit na technické bikové tratě. Jak rozličná jsou ty data narození, náš věk…18, 29… 40, 50+ a přesto si notujeme jak banda vrstevníků. Kdo zažil, zná ten zvláštní náboj.

Ještě ve čtvrtek večer měníme strategicky plán, předpověď je po dvoudenních deštích příznivá i pro vyšší polohy, víkend bude na silnici, vedoucí k nejvyššímu vrcholu Rakouska určitě s větším provozem, jednohlasně se shodujeme, že náš útok na Grossglockner vypukne hned první den pobytu.

V pátek ráno náš probouzí tyrkysová obloha, společná snídaně je plná veselých vtípků. Přesto vnímám u sebe i ostatních skrytý respekt k tomu, co nás čeká. Jízda pod začátek stoupání je pohoda, ideálních 35 kilometrů na roztočení nohou, je čas se kochat okolní krajinou. První test připravenosti chystá strmý úsek k závoře, resp. místu odkud je placený úsek pro auta a také start point pro všechny cyklistky, kteří si chtějí zaznamenat svůj čas výjezdu na vrchol. Po krátké pauze a doplnění vody vyrážíme. Doteď jsme byly jeden balík, v tuhle chvíli bude bojovat každý sám za sebe. To je naše taktika, jak uspět. Tenhle kopec je sakra dlouhý a určitě umí vyškolit, je třeba jet si své tempo, nepodlehnout nikomu, kdo má právě ten den „lepší nohy“. Co nás po celou dobu spojuje, je odhodlání potkat se tam nahoře.

Bylo nás šest. Ilona, Petra, Máří, Kája, Ivana a benjamínek Bára

Vyrážím jako první, jedu si ve své bublině, ukrajuju pravidelným tempem první, druhý, třetí kilometr, raduju se s tabulí podél cesty, které poctivě hlásí nastoupnou výšku. Míjím náš loňský break point, cítím se dobře. Věřím v sílu nejen nohou, ale i tu psychickou. Tenhle kopec je pro mě i o hlavě. Chci ho zdolat.  Míjím zatáčku ve výšce 2100metrů, cítím, že tu řídne vzduch. Nejsem horská blecha, ale zbývá už jen 400 výškových. Vím, že to dám. Na vrchol jsou to necelé 2 kilometry, přede mnou se otvírá krajina a je vidět vinoucí se cesta k mému cíli. Sklon přitvrdil, tady je to poctivých 16 %. Přichází první krize. Při pohledu na dva cyklisty, kteří pár set metrů přede mnou sesedli z kola a chvíli ho tlačí, se mi v hlavě začnou honit myšlenky, jak asi bojují holky. Vím, že pro ně je to ještě větší sousto, určitě jedou na doraz. Točím nejlehčí převod, občas stoupnu ze sedla, mým největším nepřítelem je teď dech a málo kyslíku. Blížím se k vrcholu…A je to!  Uvnitř těla hlasitá exploze, navenek jen lapám po dechu a špitám, že jsem šťastná. Je to chvilka neskutečného pocitu, vlastní hrdosti z překonání drobných, ale někdy i velkých překážek…jen já vím, jak je u mě těžké si držet zdraví, najít čas a trochu trénovat, abych sama sobě předvedla, že v sobě mám to odhodlání a vůli zabrat. Je tu ale i jiný rozměr, nejde jen o samotný výkon, ten pocit se přelévá mnohem dál…oči se mi zalijou slzami. 

Tohle vše eskaluje, když přijíždí první z holek, pak další, sdělujeme dojmy, to vše pokračuje další dobu, až přijede i největší, poslední bojovnice. Při zaslouženém pozdním obědě pokračuje štěbetání, komu která zatáčka nabídla místo k odpočinku. Na chvíli ustupuju z konverzace a jen trochu z vpovzdálí vnímám něco, co patří na kratičký okamžik jenom mě.  Malinký díl radosti těch ostatních, vždyť jsou to DNK. Moje šikovný a odolný holky. Sakra…že by slzy podruhé?

Dva dny bikování už byly sladkou odměnou za den dřiny předtím. Taky jsme šly každá občas na morál, ale v partě funguje skvěle pravidlo žádný zbytečný hec, ale skrytá motivace. Věříme si navzájem, přiznáme si ubývající síly nebo prostě obyčejný strach. Strach, který nemusíme vysvětlovat, zdůvodňovat, když prostě je. Kdo byl poprvé, bylo pro něj vše nové, my zkušenější jsme se zas snažily zrychlovat, vyjet wallride co nejvýš, užít na max. Večerní posezení pod temným nebem, zasypaným hvězdami dalo dokonalou tečku za krásnými třemi dny. Co víc si přát…Asi, že za rok znovu, něKAM?

Jak si to dávaly holky?

Ilona D., mamka dvou dcer závodnic, milující silnici a maratonský biking, objevující svět trailového ježdění
Letos mi DNK prostě motají hlavu. Já, matka od “teen”ňáků, mám v hlavě nový rozměr jak   se nebát dát si velký sportovní cíl, nebýt v tom sama a všechno zkusit.

Začalo to “Královskou” na Mallorce a zatím končilo traily v Saalbachu. Pro někoho hra, pro mne výzva. Pro necyklisty nic moc představitelného, pro cyklisty profíky normoš, pro matky “kolomilky” Vánoce!

No spíš Vánoce “ na entou”! To byl totiž výjezd na Grossglockner. Výzva, o které jsem ani na piko vteřinu nezaváhala, tam přece musím, jak to, že jsem tam vlastně ještě nebyla? Aha, bez DNK tréninku by mě ani nenapadlo, že bych na to mohla mít a hodně váhala. V DNK jde o to mít chuť a snahu a jsme tam takové všechny, s DNK je asi možné všechno ;-)! Tak jo, zabaleno a hurá.

Samozřejmě klasika hektika, jako před každou zaslouženou dovolenou, nic moc rozjeti, ale co, jedeme na 4 dny, napřed 2 dny biky a pak “TO” vylítnem…;-). Ouha, kvůli provozu a počasí “TAM” jedeme už zítra… Ale v poho, jezdíš přece už tak dlouho, že to máš v sobě, to dáš, jsi proste tvrďoch, ne? 😉 A tak frčíme, vrchol jasný, za chvíli bude GG zapsán v seznamu jako “Done”. To to jelo, to to svištělo, to byla zase v duši euforie a hormony štěstí kraulovaly celým tělem! Co bych si tam tu špic neužila, mám pocit, že to jede skoro samo…až pod kopec. No pak se ta silnice postavila a já jsem si hubovala: proč ses předem nepřipravila na kopce? Co vlastně víš o profilu? Co to bylo to plýtvání na špici? Kurňa, jak to že z 14 zatáček jich mám teprve sotva třetinu? Zpytovala jsem, zpytovala, bylo nad moje síly vyjet pana GG bez sesednuti, vlastně několika sesednuti.

Já jsem totiž pana”GG” podcenila hlavou i přípravou. Ale porvala jsem se s urputností mně vlastní, moc jsem se snažila a měla chuť;-). Jsem lev, na druhou stranu tenhle pocit “pokory” je zdravý pro všechny. Zadarmo se tyhle sny proste nikdy neplní.

Děkuji Káje a všem super babám z DNK, že jsme stejně “trhlý” a jedna druhou posouváme výš a dál. A mimochodem, poctivý “výjezd suchou nohou” už je u mě v plánu!

PS: sjezd dolu byl dokonalou náplastí na všechny bolístky a špic mi cestou domů už zase moc chutnala! Stejně tak i další dny bikovačka, ale to je na další dlouhé psaní.

Ivana Z., nadšená cyklistka, co má ráda kolo v mnoha podobách, od silnice,  gravel, přes XCM biking až po trailové ježdění
Musí přiznat, že jsem byla vystrašená asi nejvíc, jak zvládnut sjet z tý hory dolů, ubrzdit ten kopec dolů, tak jsem ani neměla čas myslet na to vyšlapaní nahoru. Pečlivá příprava, dobré převody pomohly. Krize byla, ale spiš taková technického rázu, třeba jak se v kopci napít z větší lahve, která měla vadný uzávěr a tekla všude kolem a já musela vodou šetřit.

Jídlo jsem si dala pod kopcem, což bylo strašně důležité, cestou nahoru jsem nic nejedla, chtěla jsem to prostě vyjet bez zastávky. Bylo strašně fajn, když z protijedoucích aut někdo vystrčil zdvižený palec. To jsem si uvědomila, že pokořit Grossglockner, to už je docela něco.  

Vyjet nahoru a sdílet dojmy, vidět rozesmáté tváře všech, co dojely a nevzdaly, to byl pro mě ten nej zážitek. Co to bylo za kopec jsem si znovu uvědomila po cestě dolů.

A další den na biku? Počasí vyšlo super, parádní parta, traily krásné a dlouhé. Byla jsem v Saalbachu už dva týdny nazpět, tak už i věděla, do čeho jdu. Bylo ale moc prima opět projet traily s holkama, zajít na dobré kafe, a přitom se kochat rozhledy. Prostě na pohodu, jak to holky umí.  Co víc si přát. Snad jen těch pár dní dovolené navíc. To napravíme nejpozději za rok. Vždyť je tu pořád co zlepšovat a pak…je pár míst, kde jsem kafe a tradiční Kaiserschmarrn neochutnala.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama