Reklama

Dva na jedno téma: Holky na biku. Jaké jsou? II.

S čím nejvíc bojují holky na kole, jak se učí, co je motivuje? Zamyšlení, tentokrát zkušeného kouče Dušana Mihalečka…

Reklama

Dušan Mihalečko pořádá kempy techniky na svých domovských Trutnov Trails, kde se zároveň aktivně podílí i na výstavbě trailů. Nejvíc zkušeností s výukou získal v kanadském bikeparku Whistler, kde podle jeho hrubého odhadu jezdí 40 % žen! A každé úterý jsou tam Women´s Nights, kde se sejdou ne desítky, ale klidně i stovka žen, které pravidelně jezdí na trénink techniky s instruktory.

Dušan po návratu do ČR nejprve učil na Rychlebských stezkách, kde začal s kempy prioritně pro ženy – Ladies kempy, a nyní s nimi pokračuje i v domovském Trutnově. Jak tedy vidí „holky na biku“ on?

Rozdíl mezi muži a ženami je v tom, že každý vnímá přírodu v jiných rozměrech. To vychází už z prehistorie, kdy se utvářely reflexy. Muž „Lovec“ přírodu sleduje ve velkém zorném poli, aby v lese dokázal zahlédnout zvíře, a zároveň dobře reaguje na nebezpečí. Žena „ochránkyně ohně“ si naopak všímá malých detailů, jako zda děcku rostou první zoubky, či zda si muž domů nepřinesl na rameni cizí blonďatý vlas :D. Jakmile se tyto dvě zcela odlišné entity spolu objeví v lese, pro každého ten samý trail vypadá zcela jinak. Pro muže je to hřiště plné zábavných pasáží, pro ženu zpočátku spíše bojiště o přežití. 

A každá sebemenší překážka se díky detailnímu vidění světa zdá být obrovská, nepřekonatelná. Když však třeba před kámen v trailu postavím přední kolo a názorně ukážu rozdíl mezi velikostí překážky a kolem, onen kámen najednou ztratí na dramatičnosti. A když pak přes něj převedu samotné kolo, a ono ho bez problému přejede, většinou ženy a dívky uvěří, že to prostě přejet jde. Dále je důležité pochopit, že při strachu naše tělo většinou zkoprní, neboť chystá se buď na útok, nebo na útěk. A tak když na překážku najedeme s tvrdými lokty a koleny do X, pak vlastně kolu neumožníme dělat jeho práci, a jízda prostě nemůže být plynulá.

Během kempů dívky speciálními technikami učím, aby ve chvíli stresu opustily starodávné reflexy z džungle, začaly se aktivně podílet na příběhu svého života a zcela vědomě uvolnily lokty a kolena. Ovšem netrénujeme v žádném umělém skills centru, ale pěkně rovnou na trailech, kde postupujeme od nejjednodušších pasáží, ale přitom v reálném světě trailů. Takže i začínající účastnice velmi rychle zjistí, že tělesné odpružení je základním klíčem k tomu, aby se z nesjízdného mordoru stala hladká dálnice.

To se snadno říká, aby člověk během víkendu změnil po tisíciletí zaběhlé reflexy, ale jak se dají tak rychle „oblbnout“ a vypnout?

Člověk se většinou nejvíc bojí toho, čemu nerozumí. Proto se na svých kempech vždycky snažím osvětlit, jak kolo funguje a názorně předvádím, v jakých situacích se kolo jak chová. Například když najedu křivě na kluzký kořen, tak předvedu, že se kolo sice smekne, ale po překonání kořenu se zase chytí pevné země. Takže místo panikaření „ježišmarjá, ono se mi to smekne“, to předvídáme a rovnou se nachystáme na to, co uděláme, až se to smekne.

Ženy lépe vnímají názorné předvedení, co se s kolem v jaké sekci stane, takže se i lépe naučí rozumově předvídat, jak se kolo bude v jaké pasáží chovat. A když se zaměříme na pozitivní přípravu a natrénujeme si, jak z takových situací vybruslit, z nebezpečí se stává se předvídatelná pasáž. A pak když uděláme všechno dobře čili posuneme se tělem za sedlo, jedeme vestoje, prsty máme nachystané na brzdách, povolíme se v loktech a kolenou a hlavně se pohledem díváme do budoucnosti, bez problémů úsek projedeme a získáme tím sebevědomí.

A sebevědomí je dalším klíčem k bezpečnému ovládání kola. Horské kolo se totiž musí učit ovládat postupně po malých krůčcích. Na názorných cvičeních trénujeme vnímání světa v bezpečných úsecích, přičemž si každou účastnici prohlédnu a zhodnotím, jaké pasáže jsou pro ni ještě vhodné, a kam ji už nepustím. Ty největší pády jsou totiž vždycky z „přeskakování kapitol“. Takže věta z mužových úst „To dáš“ je zcela pravdivá, ale nemusí platit v právě v onen den. Pokud žena ještě nemá dost zkušenosti a sebevědomí, může si šeredně ublížit, protože ji překvapí automatika reflexů, které jí sáhnou na přední brzdu. 

Takže my během dalších neotřelých cvičení, které mám částečně z Kanady a částečně jsem si vypiplal sám, posouváme hranici, kdy a jak silně používat přední brzdu. A zároveň i uvědomění si své pozice nad kolem. Ve spojení s fotkami a videem si ženy rychle upraví pozici těla a mnohem něžněji pak kolo ovládají.

Měl jsi už někdy klientku, kterou bys třeba něco nedokázal naučit?

Na kempech až tak nejde o to, že by všechny bikerky musely splnit všechny předepsané techniky. Jde o to jim ukázat, jak na ně, aby si je mohly i po kempu nadále trénovat. A na pozitivních příkladech dokázat, že to je technicky možné. To, že já před nimi zastavím na předním kole a nepřepadnu přes řídítka, pro ně ještě nemusí být směrodatné, že to půjde i jim. Můžou si říct – „jezdí pětadvacet let, tak na nás machruje“. Ale když to pak předvede jedna z účastnic, hned ta dovednost získá na větší důvěryhodnosti.

Na druhou stranu – jednou jsem na Rychlebkách měl na kempu paní, co strašně chtěla sjet  lávku se skálou na trailu Velryba, ačkoliv bylo vidět, že ještě nemá dostatek zkušeností na to, aby ji dala. Když jsem jí doporučil, aby se zatím dívala na ostatní, jak se to dělá, a ještě se před tím rozjezdila v jednodušších pasážích, paní se mi rozbrečela, že to musí sjet. Důvodem bylo, že jí ten její hrozně vynadá, že přece byla na kempu a nesjela to.

Dámy, prosím vás, když jedete na kole, jste tam jenom vy, kolo a příroda. Nic jiného vás nezajímá. Omlouvám se kolegům z mého pokolení za střelbu do vlastních řad, ale rozhodně se, dámy, nenechte od „lovců“ hecovat do toho, co musíte sjet. Pěkně si k tomu dojděte postupně, po malých krůčcích a bezpečně si budujte sebevědomí a reflexy. A pak ho jednou mile překvapte.

 

V závěru dáme slovo Pavle, mladé dámě,  která jezdí k Dušanovi na kempy opakovaně. Má přítele, který je samozřejmě technicky mnohem dál, a tak aby spolu mohli trávit společné chvíle na biku, pracuje na sobě.

Jakým způsobem se ty učíš na kole nové věci?

K uchopení nových pohybů preferuji nápodobu. Ideálně opakované předvedení instruktorem s možností si aktivitu prohlédnout z více úhlů, a hlavně obdržet její co nejpodrobnější popis. Kam posunovat těžiště, které svalové skupiny aktivovat, naopak, kde napětí snížit. Jak vyklenout páteř, postavit ramena a pánev a hlavu vůči ní. Jak rozkládat váhu, kam se dívat atd. Motivuje mě chvála respektované osoby.

Kam a proč se vlastně ženy chtějí posouvat?

Pocit progrese je fascinující. Radostné zdolání překážky, která se zdála být dříve děsivá, je nedocenitelné. Za více inspirující považuji schopnost zvládnout techniku ježdění různě náročným terénem než jen polykání desítek hladkých kilometrů.

Co je u žen nejčastější blok? 

Strach z pádu, zranění, rekonvalescence, která se s věkem po úraze prodlužuje. Z následků, které byť třeba jen krátkodobě mohou znemožnit výkon povolání, péči o rodinu či věnování se jinému koníčku. Nepochybně i špatná zkušenost a zranění v minulosti, a to nejen na kole. A pokud to bylo na kole, tím horší je blok.

Proč má řada žen obavy z rychlosti? 

Obavy z rychlosti nebudou, pokud je pohyb pod kontrolou. Čím větší jistota v ovládání kola, tím může být rychlost lákavější. Navíc už i já opravdu pochopila, že na trailu potkám místa, která překonat v pomalé rychlosti prostě nelze.

Potřebujeme pocit kontroly, podpořený zkušeností a důvěrou v instruktora (nebo člověka, se kterým je vyjížďka), který nevymyslí aktivitu se zbytečně vysokým rizikem a minimální možností uspět.

Info o kempech najdete zde

Foto: Ivet Juchelkova

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama