Reklama

Blog DNK. Z Jizerek za polární kruh

Zimní, přesto hřejivý příspěvek naší čtenářky v dnešním blogu DNK. Nechte se inspirovat, letošní zima přeje sněhovým dobrodružstvím i v české kotlině…

Reklama

Patřím mezi sportovní nadšence, ale jakmile se mé nohy točí v pedálech, jsem blažená. Cyklistika je má srdeční záležitost. Jsem matkou od rodiny, pracující žena i holka co nosí jehlové podpatky. S fatbikem jsem se poprvé setkala v roce 2015.Netrvalo dlouho a pořídila jsem si svůj vlastní stroj. Díky němu jsem se seznámila s Dagem z Bike Packing. Ten měl s jízdou na sněhu už značnou zkušenost. Jízda sněhem má úplně jiný rozměr a naprosto mě nadchla………

Stále více mě lákala představa se vydat na delší cestu zažít nějaké dobrodružství. Od počátku mi bylo jasné, že se budu muset vypravit s organizovanou skupinou a volba byla jasná. Expedice na sever do Laponska pořádá zkušený biker Jan Kopka. Oslovila jsem Honzu s dotazem, zda-li je reálné tuto expedici absolvovat při mé výkonnosti. Od jara 2017 jsem se začala připravovat a trénovat. Zaměřila jsem se na vytrvalost a otužování. Čas běžel a já se závazně přihlásila na expedici Laponsko 2018 v 8členné skupině. Trénovala jsem dál a začala nakupovat vybavení.

 

Nejdříve jsem řešila oblečení. Chtěla jsem postupně vyzkoušet vrstvy, abych odhadla, jak mi budou vyhovovat. Dag mě nasměroval do obchodu nalehko.com. Dodnes si vybavuji ten pohled kluků v obchodě, když tam nakráčela blondýna na jehlových podpatcích s dotazy na vybavení do extrému za polárním kruhem. Ale jsou to profíci, ochotně mi pomáhali a řešili každý dotaz. Jakmile byly vhodné podmínky, vyrazili jsme na zkušební vyjížďku do hor. Tam uzrál nápad, že by mi Dag ustrojil můj vlastní fatbike, zapůjčil jejich beznosičové brašny, abych expedici mohla absolvovat se svým vlastním kolem.

Můj úkol byl dát dohromady výstroj a jídlo, abychom provedli zkušební balení. To samotné bylo úsměvné. Pociťovala jsem velký vděk za přítomnost Dagovi manželky, která mi pomohla obhájit třeba antiperspirant. Vše se podařilo poskládat a výsledek byl radostný. Kolo i s výbavou vážilo 27 kilogramů. Čas příprav utekl a já vyrážela 26.3.2018 za svým dobrodružstvím.

Naše expediční výprava se skládala ze 2 žen a 6 mužů. Po dvou dnech strávených v dodávce jsme dorazili do finského města Ivalo a vydali se napříč jezerem Inari za zážitky vstříc divočině. Hned po ujetí prvních kilometrů jsme potkali stádo sobů, zapadalo slunce, pofukoval jemný vítr a já si pomyslela, že přesně proto jsem tady. Každý den nebyly optimální podmínky. Zažili jsme vítr tak silný, že znemožňoval jízdu i velký mráz. 

Pokud bych měla popsat nejkrásnější den, byl to jistě ten pátý.Toho rána jsme vstávali časně. Měli jsme skrze tundry dosáhnout nejsevernějšího bodu Finska. Mě již třetí den trápila nevolnost, a tak jsem sbírala síly na část etapy, kterou Honza označoval za jednu z nejtěžších. Úsvit byl naprosto kouzelný. Slunce obarvilo sníh i stromy do růžova a nabízela se neuvěřitelná scenérie jako z plátna obrazu. Venku bylo mínus 25 stupňů a my byli rádi, jelikož cesty byly pevné a samotná jízda snazší. 

Krajina se houpala a vlnila. Na březových klečích byla i 5 centimetrová námraza. Ty pak vypadaly jako poseté drahokamy. Místy se lehce povalovala mlha, kterou lehce prosvěcovalo slunce. Snažila jsem se každý tento obraz vyfotit do své hlavy a zapamatovat si ho navždy. Tyto okamžiky byly přímo mystické. Těžko hledám slova, která by to připodobnila. Ačkoliv mě tento den trápila největší nevolnost a slabost, byl pro mě tím nekrásnějším z celé expedice.

Stalo se to, co většinou na začátku expedice neumíte předpovědět. Jaký ve vás zůstane zážitek. Mě způsob tohoto naprosto výjimečného cestování nadchl. A protože mám pocit, že jsem na severu nechala kus svého srdce, nezbývá mi nic jiného, než se tam vrátit.

Text a foto: Kateřina Šollarová

admin
Reklama