Reklama

Blog DNK. „Díky, kluci“ aneb O tom, co dá jen Fat Bike Challenge

Fatbike v únoru=na sněhu? Někdy je to jinak. O zážitcích z povedené akce na fatbiku, která si nenechala vzít nic ze svého dobrodružství, ani kvůli nečekané oblevě…

Reklama

Tento rok mám ve znamení adrenalinu, nových nevšedních zážitků. Kolo miluju, ale v zimě není úplnou prioritou. Měním ho nejraději za skialpové lyže. Na nich jsem už několik dobrodružných akcí zažila, v březnu ještě další čekají, vždyť zima ještě nekončí. Ale do seznamu zážitků jsem si přeci jen jeden bikový zapsala. Byl to Fat bike Challenge v Ralsku.

Začalo to úplně nenápadně někdy v prosinci, kdy už hory pokrývala sněhová nadílka, oslovila jsem pár kamarádek a vysvětlila jim pozitiva akce jménem Fat Bike Challenge, akce, kterou jsem náhodně objevila. Přiznám se, že nápady mám někdy bláznivé, tak od holek počáteční nedůvěra byla, to nepopírám. Nakonec jsme utvořily odhodlanou trojici, já zkontaktovala organizátora Ondru z Bikebrothers, půjčení fatbiků bylo zajištěno a zbývalo jen vydržet do poloviny února na odjezd.

Nejlepší zima za posledních 7 let?

Hlavou mi šel krásný sen, jak to v půli února bude vypadat: hlavní roli hrál tak metr čerstvého prašanu, slunce, mráz a já na fatbiku …. Tak takhle to fakt nebylo! Nevěřícně jsem sledovala těsně před odjezdem předpověď, která hlásila oteplení, atakující rekordy. Stalo se. Ovšem vždy může být i hůř, takže počasí vlastně vyšlo na výbornou, celý víkend zalitý sluncem, po ránu mrazík, odpoledne teplo. Terén byl velmi různorodý a zábavný – zmrzlý sníh, led, bláto, občas písek. Tohle vše způsobilo trochu adrenalinu, prověření techniky i kondice všech jezdců.

Noční „rozcvička“

V pátek jsme přijely k překrásnému srubu v Ralsku, kde se celá víkendová akce odehrávala. Přivítal nás Dag, jeden z organizátorů a skvělý trasér. Jen co jsme se ubytovaly, už jsem se nemohla dočkat svého půjčeného fatbiku. Dostala jsem krásnou fialovou Salsu, nasadila „spédéčka“, doladila posed, připevnila světla, protože první vyjížďka byla noční.

Jak se blížil čas odjezdu, přibývalo dotazů … „co na sebe“, jak poladit vrstvy oblečení při teplotě kolem -2 °C, hlavně se nezpotit, nezmrznout, prostě běžné obavy před jízdou v noci a v zimě. Podařilo se najít zlatou střední cestu mezi „obléci se-nezmrznout-hýbat se a nezpotit“. Jednoduchá rada, neustálé hraní si se zipem vrchního svršku zafungovalo na výbornou. Pomalu se blížil čas odjezdu, trousili se další z naší asi 20 ti členné bandy, dostali jsme základní informace a mohlo se vyjet.

Počáteční rozjezd byl po asfaltu, dobrá volba pro ty, co na kole seděli poprvé. Jen co jsme zajeli do lesa, přišla ta pravá zábava v podobě ledu a zmrzlého sněhu na cestách. Tak přeci jen zimní podmínky! Jak já byla ráda za trénink na válcích, technika jemně šlapat na ledu a nebrzdit mi velmi připomínala ten balanc na válcích.

Jak přišly první kopce, došlo k rozřazení na dvě výkonnostní skupiny, chrti někam zmizeli s průvodcem Ondrou. My ostatní jeli pohodovým tempem s Dagem, který celou oblast Ralska zná velmi dobře. Vyprávěl nám po cestě své historky z bikepackingu, občas upozornil na záludnost terénu, prostě přátelská atmosféra v naší skupině mě přesvědčila, že sobotu chci trávit ve skupině těchto pohodářů. Technicky jsem neměla problém s jízdou na fatbiku, se správnými tlaky v pláštích je to dost stabilní kolo. Když se ovládají s citem a něžně brzdy na ledu a hlavu netrápí, že nohy táhnou při šlapání tlusté pláště, není co řešit a stačí si užívat jízdu.

Po očku jsem sledovala moje spolubojovnice Andreu a Marušku, viditelně neměly problém, s fatbike se sžily dost rychle. Po dvou hodinách jízdy byl čas se vrátit zpět do srubu, vůbec se mi nechtělo, noční jízdy mě hodně baví.

Po návratu na nás čekala večeře, teplý čaj a možnost trochu poznat ostatní z celé bandy. Věděla jsem, že sobota se nezadržitelně blíží, rozhodně nebude lehká (plán trasy 50–60 km, fatbike, terén), to vše mě přesvědčilo o brzkém odchodu směr postel.

Ukaž, co v tobě je aneb dvě dobrá rozhodnutí!

Sobotní ráno nás přivítalo jasnou oblohou, mrazivým počasím a velkou chutí vyjet. Pořádná snídaně zaručila dost energie na pár hodin šlapání, proběhlo nezbytné řešení oblečení a sraz s fatbiky před srubem. Plán trasy zněl jasně, jedeme k Máchovu jezeru přes Bezděz, trasa pro všechny stejná, tempo na dvě skupiny. Počáteční mráz v nás trochu vybudil ostřejší tempo, tudíž jsem zvolila tempo rychlejší skupiny, abych se zahřála. Po prvních pár kilometrech, mi jaksi došlo, že pomalou skupinu již dnes tento den nepotkám, neb jsme se „trochu“ ztratili a všem ujeli, takže mi nezbývalo než se zmáčknout a absolvovat „nelidské tempo chrtů“  s rychlíky. Úplně stejně se „urvala“ ještě jedna divoženka – Eliška, výborná bikerka, kterou jsem díky této akci poznala. Postavily jsme se tedy výzvě čelem, vyjížďku přežily a maximálně si jí užily. 

Mám ráda těžší terén, kopce se zajímavými výjezdy, sjezdy, tady sice moc těžký terén nebyl, ale měly jsme jinou starost, a to udržet tempo. Před Bezdězem se skupina rozdělila na ty, co Bezděz vyjedou nahoru a pak ty, co nechtějí.  Bez dlouhého rozmýšlení jsem zvolila variantu čekání pod kopcem, nabrala síly a s našimi průvodci Ondrou a Pavlem jsme zatím probrali pár zajímavých témat o kolech a cestování. Zatím co postupně začali přijíždět jezdci od Bezdězu, vyhodnotila jsem, že to bylo dobré. Společně jsme se pak všichni vydali k našemu dalšímu cíli, Máchovu jezeru, s vytouženým obědem někde cestou.

Po doplnění energie jsme se s Eliškou rozhodly vrátit samostatně zpět k našemu víkendovému srubu po vlastní ose. Tempo rychlé skupiny bychom nejspíš přežily, jenže převládla chuť si trochu zvolnit, užít si rozhledů do místní krajiny. Takže jsme přijaly výzvu zorientovat se v terénu a naplánovat si kratší trasu domů. Naše cesta zpět byla krásná, byl čas se kochat přírodou, užívat si sluníčka a trochu se poznat. Posledních 5km jsme už cítily únavu a těšily se do našeho srubu na večeři.

Po návratu proběhla vzrušující diskuze všech účastníků kolik, kdo ujel …. Takže skóre: rychlá skupina cca 70 km, my (Eliška a já) cca 60 km, pohodáři 50 km. Všichni na fatbiku s místy dost obtížným terénem. Mým tělem prostupovala příjemná únava a já věděla, že jsem udělala dobré rozhodnutí, vydat se s rychlou skupinou (ale i zkrátit si etapu).

Večerní program fakt neměl chybu. Celkem tři přednášky o bikepackingu, tři dobrodruzi vyprávěli o svých cestách a zážitcích. Lépe se sobotní večer ani zakončit nemohl. Přiznám se, že do postele jsem téměř omdlela jak pod tíhou zážitků, tak i díky fyzickému vyčerpání.

Nedělní pohodička

Nedělní ráno bylo snad ještě mrazivější než to předešlé, v 9:00h. stojíme „na značce“ před srubem a těšíme se na dvouhodinový výjezd směr příroda, terén a výhledy. Tentokrát jedu již s pohodovou skupinou, kde průvodce je Dag. Tempo rychlé skupiny ráda měním za kochání se krajinou, povídání si s ostatními bikery. Vyrážíme směr zřícenina Děvín, trasa je velmi krásná, žádný asfalt, pěkně zledovatělé výjezdy, pár prudkých ledem a sněhem pokrytých sjezdíků, prostě zábava na tlustých pláštích jak se patří. Vyjedeme těsně pod zříceninu, kde se posilníme čokoládou.

Pomalu nastává čas na návrat zpět, s trochou nostalgie nasedám na svou fialovou Salsu, sjezd od zříceniny je parádní, nechybí kořeny, trochu hrabanky a samozřejmě led! Cesta zpět ubíhá na můj vkus až moc rychle a my najednou přijíždíme před náš dočasný domov, srub. Loučím se se svou „fialkou“, celým víkendem, i s partou podobně nadšených lidí, co mají rádi přírodu, svobodu při cestování, vítr ve vlasech a k tomu kolo, na tloušťce plášťů až tolik nezáleží.

Tento víkend nezapadne mezi ty další bikové, poznala jsem nové lidi, pro které bikepacking znamená způsob žití, jsou to dobrodruzi, kteří umí vystoupit ze své komfortní zóny a pořádně si tento pocit užít. Vyzkoušela jsem si, že fatbike není jen kolo do sněhu či písku, je to multifunkční stroj pro lidi, co mají rádi dobrodružství. Musím taky pochválit perfektně nastavené fatbiky, pánové z Bikebrothers prostě kola stavět umí. 

Objevila jsem pro mě zatím neznámou aktivitu bikepacking, určitě ještě tento rok zkusím, protože dobrodružství mám ráda a cestovat s kolem, co muže být víc …?
Doufám, že pro rok 2020 bude vyhlášen další ročník, protože je to parádní akce s velkou mírou dobrodružství.

 

Autor: Monika Kyselová
Foto:Pavel Vašata ,tourdeczech.cz, Martin Moc

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama