HOLKY KOLEM KOL. Dárek pro Evu

Tentokrát v našem seriálu rozhovorů uděláme výjimku. Nepůjde o klasický rozhovor, ale o vzpomínku na kariéru někdejší silniční reprezentantky a zároveň poděkování za její současný „vedlejšák“, díky kterému se vycházející české hvězdičky necítí ve svém prvním zahraničním angažmá tak ztraceny.

Eva Fořtová totiž přesídlila do Itálie a kromě své hlavní práce pomáhá mladým cyklistkám s čím je potřeba. Nutno zmínit, že Eva je prodlouženou rukou Michala Frantíka, který se u silniční cyklistiky pohybuje víc jak dvě desítky let a tento „dárek“ připravil.

Eva Fořtová patřila ve své době v juniorské kategorii k absolutní světové špičce, v elitě prošla profesionální cyklistikou v Itálii, kde startovala na mnoha prestižních závodech nejvyšší kategorie. Dnes je vdaná, má pětiletého syna Matýska a žije v Itálii v regionu Lombardie. V současné době pomáhá jedné ze dvou našich mladých profesionálních cyklistek Markétě Hájkové, která získala v Itálii angažmá.

Cyklistické začátky

Evu k cyklistice v Lounech přivedl její táta Jaroslav, sám bývalý závodník. Kolo brala jako jednu ze svých nejmilejších hraček, a když dorostla do věku, kdy mohla začít organizovaněji sportovat, byla pro ni cyklistika naprosto přirozenou volbou. První závodní kolo, český Favorit, ji koupil otec, když se stala stálou členkou týmu Stadion Louny.

Jejím trenérem se stal Milan Chrobák, který dodnes patří mezi nejlepší a nejúspěšnější mládežnické trenéry.

„Dodnes na to období vzpomínám s velkou nostalgií, na jednu stranu tam byla úžasná banda puberťáků, spousta legrace, super lidi kolem, ale zároveň velmi profesionální vedení. Co se mne týče, zpětně oceňuji naprostou důvěru v mé schopnosti a podporu ze strany oddílu i trenéra. Jednoduše řečeno, neměla jsem žádná privilegia, ale zároveň nikdo nepodceňoval mé možnosti pouze proto, že jsem „jen holka“. Zkrátka – ukaž že chceš a umíš a bude s tebou podle toho zacházeno. To je něco, čeho si moc vážím a co nebylo tehdy, v ženské cyklistice běžné.

V té době bylo pohlíženo na dívky-ženy cyklistky s velkým despektem. Byl to tehdy u nás v podstatě ryze mužský sport. Přitom jízda na kole je tak samozřejmá, skoro jako chůze. Je to paradoxní – téměř každý umí jezdit na kole a nikdo se nepozastavuje nad tím, že malé holčičce koupí dětské kolo a naučí ji na něm jezdit. Nicméně pokud by na něm chtěla i závodit, pak už to bylo něco nenormálního.

Mám velkou úctu k úspěchu jakékoli sportovkyně a jsem moc ráda, že dnes i v cyklistice je to jinak a tento handicap se téměř smazal.“

První závody

První její větší medaile byla stříbrná a přišla na MČR v kategorii starších žákyň, jejím prvním velkým závodem byl v roce 1992 mezinárodní etapák v Krásné Lípě, který v této kategorii vyhrála. Jelo se ve stejných kopcích, jako se dnes jezdí Tour de Feminin, závod 2.kategorie UCI kalendáře. Juniorská kategorie, která v tu dobu trvala 4 sezóny, byla pro ni tou nejúspěšnější. Poprvé oblékla reprezentační dres v roce 1993 a v reprezentaci vydržela celých 8 let, v podstatě až do konce své kariéry.

Z té doby si Eva nejvíce cení 11. a 12. místa z juniorského Mistrovství světa. Bylo jí 17 let, přijela jako obyčejná holka z Loun a hned se dokázala prosadit téměř do top ten.

O rok později brala stejný výsledek a to už považovala jako neúspěch. „Věděla jsem, že můžu přivézt i medaili. V cíli jsem to dost obrečela. Teď už se na to samozřejmě dívám jinak. Být jedenáctý na světě není úplně špatné a spousta závodnic by to určitě i dnes brala. Trať mi absolutně seděla, byla zvlněná, dva kopce na trati a cíl do mírného stoupání na kostkách. V každém okruhu nás na vrcholu prvního zůstala na čele malá šesti-sedmičlenná skupinka a vždy těsně před cílem nás peloton dorazil. To se opakovalo každé kolo.

Viděla jsem, že patřím mezi nejlepší, že tvořím závod a že můžu opravdu udělat velký výsledek. V posledním kole se opakoval scénář, když nás peloton dojel, já špatně zareagovala a propadla jsem se doprostřed balíku. V stoupání do jsem předjela spoustu závodnic, ale na lepší, než jedenácté místo to nestačilo. Měla jsem na to a jen díky své nepozornosti jsem si vše prohrála,”vzpomíná Eva.

„Co mě však dnes zpětně těší je, že jsem dokázala závodit s absolutní špičkou. Pár týdnů jsem dokonce byla i druhá v průběžném pořadí žebříčku UCI. Není to špatný pocit vědět, že v tom, co děláš ses dokázala vypracovat mezi nejlepší na světě.“

Profesionální cyklistika

Se změnou kategorie Eva změnila i dres. Odešla ze svého milujícího týmu a hned byla vhozena do světa velké cyklistiky. Šla do týmu Metal Ústí nad Labem, kde byla pod vedením trenéra a šéfa týmu Jiřího Maiera. Prvním rokem v ženách se s týmem přesunula do Itálie, kde závodila větší část sezóny.

„Itálie byla skvělá, protože v tu dobu špičková světová cyklistika byla zde. Byly sem stažené všechny TOP cyklistky z celého světa. Byly zde opravdu týmy po vzoru těch mužských a praktikoval se tu profesionální styl cyklistiky, dalo by se říct, že ženská profesionální cyklistika se zrodila pravě v Itálii. I jen „obyčejný“ víkendový závod italského poháru byl neuvěřitelně kvalitně obsazený těmi nejlepšími cyklistkami světa a v podstatě to bylo vždy jako jet takový malý světový pohár. Byla jsem často v TOP desítce a tyto výsledky byly tehdy v této konkurenci moc ceněné.“

Eva startovala i na ME, na několika závodech tehdejšího Světového poháru (dnes World Tour), čtyřikrát jela Giro d‘Italia („Giro Rosa“), Giro Toscana, a několikrát Giro Trentino. “Co se mi povedlo, je být vícekrát v etapách „do třech“ v dílčím hodnocení v kategorii do 21 let. Na etapových závodech takového kalibru to byl pro mě, jako mladou závodnici, pěkný výsledek.”

Za nejkrásnější závod považuje Giro Toscana, jede se na podzim, v jednom z nejmalebnějších italských regionu – Toskánsku. Pro Evu je to úžasný závod, jehož pořadatelem je člověk velice zapálený pro cyklistiku, Bruno Fanini, a je to opravdu znát na celé atmosféře tohoto krásného ale zároveň velmi kvalitního „etapáku“, který se poté co byl termín mistrovství světa přesunut na podzim, stal pro všechny přední světové závodnice velmi vyhledávaným posledním testem před MS.

“Giro Trentino byl velmi těžký závod. V okolí Trentina jsou samé kopce, závod se jezdil na začátku sezóny a je profilově neskutečně náročný, i když samozřejmě také krásný. Giro d‘Italia, je jednoznačně vrcholem v ženské cyklistice. Je to závod závodů a jsem ráda, že jsem na něm mohla několikrát startovat. Oproti Trentinu je delší a profilem rozmanitější, nabízí i rovinaté etapy, můžete tak využít všechny své cyklistické dovednosti.”

Na co také ráda vzpomíná je klasika Milano-San Remo. „Tenkrát, v roce 1999, se poprvé jel závod ženského světového poháru současně s tím mužským, a to rovnou jedna z největších a nejprestižnějších jarních klasik. Jely jsme tak slavné „San Remo“ ve stejný den jako naši mužští kolegové. My samozřejmě pouze posledních 100 km trati, po které o několik hodin po nás projížděli ty největší hvězdy tehdejšího profesionálního mužského pelotonu. Kdo se o cyklistiku zajímá možná pochopí, jaké to je, jet všechna nejznámější stoupání „San Rema“ jako jsou ‚Berta‘ nebo slavné závěrečné ‚Poggio‘. Atmosféra tohoto závodu byla neuvěřitelná – kolem trati byla spousta fanoušků čekajících na muže, a protože Itálie je cyklistický národ a obecně Italové si dokáží užívat úplně vše, skandovali a fandili i nám. Dojezd do cíle byl přímo elektrizující, ráda na to vzpomínám.“

Eva skromně říká: “Nic převratného jsem v profesionálním pelotonu nedokázala, nicméně jsem šťastná, že jsem mohla 4 roky strávit v profesionální cyklistice. Bylo pro mě tehdy každodenní rutinou závodit a držet krok s těmi nejlepšími. Byt součástí italské profesionální cyklistiky, je něco, čeho si zpětně moc vážím.

Konec cyklistické kariéry a nové začátky

V roce 2000 se už nevracela závodit do Itálie, ale začala oblékat dres Německého týmu Euregio Egrensis. V půlce sezóny však měla smůlu. Přetrhla si vaz v koleni, a to byl vlastně pro ni konec sportovní cyklistické kariéry. Do další sezóny již Eva po dlouhém zvažovaní nenastoupila. Ztratila motivaci, nechtěla se po zranění vrátit do horších podmínek nebo závodit na nižší úrovni, než na kterou byla zvykla. Do ČR zpět nechtěla a také věděla, že návrat po zranění by byl složitý. Cítila, že přisel čas pro novou životní kapitolu. „Tátu to tenkrát moc mrzelo, určitě mnohem víc než mi kdy řekl.“ vzpomíná Eva, ale i přesto nastartovala další etapu vlastně normálního života a začala studovat filozofickou fakultu na Masarykově Univerzitě v Brně.

V roce 2002 začala žít střídavě v ČR a se svým současným manželem, tehdy přítelem, v Itálii, od r. 2006 se natrvalo přestěhovala do severní Itálie, regionu Lombardie, kde začala společně s mužem pracovat v rodinné firmě. V roce 2013 se Evě narodil syn Matýsek.

Návrat k cyklistice v úplně jiné roli byl opět dílem náhod. „Jsem v kontaktu se spoustou bývalých závodnic, díky sociálním sítím je komunikace snadnější. Tak jsem se přes jeden příspěvek propojila s Michalem. Začali jsme se bavit o cyklistice a také o jeho práci. Věděla jsem, že se stále pohybuje v ženské cyklistice, že má kolem sebe samé úžasné lidi. Navíc jeho firma Effetec. s.r.o. hodně obchoduje v Itálii. Najednou slovo dalo slovo a Michal se mě zeptal, jestli se nechci stát nejdříve součástí jeho cyklistického týmu a za nějakou dobu jsem dostala nabídku i do pracovního týmu firmy Effetec, jako asistentka obchodu.“

Eva tak zprostředkovává komunikaci Michala Frantíka a Markéty Hájkové s italským týmem, překládala smlouvu a je vždy Markétě po ruce, když potřebuje s něčím pomoci. A to samozřejmě nejen po stránce sportovní, ale i v otázkách čistě praktických, spojených s životem v Itálii. Přechod z pohodlí domova a domácího klubu do prostředí profesionálního cyklistického týmu, navíc v cizí zemi, kde je potřeba se co nejdříve naučit jazyk, zvyknout na spoustu nových věcí, není snadné. “Pro osmnáctiletou holku je to opravdu zkouška ohněm ocitnout se sama v italském týmu kde tě nikdo nijak zvlášť neopečovává. Chce to sílu nenechat se tím vším převálcovat a už jen to vědomí, že máš blízko někoho na koho se můžeš obrátit, je velmi důležité”, říká své postřehy Eva.

Bonusem pak jsou Evy vlastní závodní zkušenosti. Na dálku tak pomáhá i další české závodnici, Veronice Jandové, která hostuje v Německém týmu Wheel Divas Cycling Teamu. Její kontakty tak mohou otevřít dveře i dalším talentovaným závodnicím, které zatouží okusit atmosféru profesionálního života. Tuto práci dělá ve svém volném čase. „Přijde mi líto, kolik talentovaných českých závodnic nedosáhlo úspěchu adekvátního jejich talentu, předčasně skončilo kariéru jen proto, že neměli odpovídající podmínky. Markéta má v tuhle chvíli kromě italského týmu vedle sebe Michala Frantíka, moji osobu a také špičkového trenéra, tzn. hned tři lidi.“, popisuje úskalí přechodu mezi profesionálky.

„A ta moje druhá práce, ta je někdy taky hodně spojená s cyklistikou! Effetec s.r.o. je česká firma, která vyrábí velkoplošné digitálních UV LED tiskárny, zajišťuje jejich servis. Obchoduje po celém světě, v Evropě má největší trh právě v Itálii. „Cyklistika lidi sbližuje a pomáhá i v jiné sféře než sportovní. Při domlouvání prodeje jedné tiskárny se majitel zmínil, že je nadšený cyklista. Hned bylo společné téma, na konci celého procesu dostal majitel firmy do Effetecu duhový dres s podpisem Petera Sagana. Pozitivně zafungoval i fakt, že firma Effetec podporuje sport, jednak v úrovni regionální, tak i ženskou cyklistiku“, zmínila Eva aktivity českého výrobce.

S lehkou nadsázkou lze říct, že Eva prostřednictvím českých tiskáren Effetec reprezentuje naši zemi i nadále. A díky jejímu nasazení a spoluprací s Michalem Frantíkem možná pomůže v růstu nějakého mladého talentu, jako byla ona sama.

Michal Frantík, cyklistický manažer a majitel firmy Effetec s.r.o.
Vše, co v životě dělám, beru jako poslání a to se týká i cyklistiky. Sport obecně miluju, ale i díky tomu, že jsem sám do juniorského věku na kole závodil, mě to táhne k právě k cyklistice. Myslím si, že ženská silniční cyklistika a holky v tomto sportovním odvětví si jakoukoliv podporu rozhodně zaslouží. Proto jsem svou velkou část života zasvětil manažerské činnosti. Před víc jak 22 lety to začalo spoluprací s špičkovým týmem Rostex Qauntum a ředitelem Břéťou Usnulem, kde jezdila Lada Kozlíková, nyní Usnulová, kam vstoupila moje sestra.

Pak tu byl projekt Czech Mix Teamu, kde se soustřeďovaly talentované holky, s kterými jsme jezdili závodit do zahraničí. Dnešní práce je opět pomoc mladým talentům najít zahraniční angažmá. Mám kolem sebe moc šikovný realizační tým, kterého součástí je právě i Eva Fořtová. Po letech se naše cesty opět spojili a sešli jsme se na dvou úrovních, pracovní, ale hlavně cyklistické. Nyní je nejvíce ve styku s Markétou Hájkovou, předává jí zkušenosti a pomáhá v komunikaci v jejím týmu. Musím řici, že to je velice příjemné spojení, protože kdo jiný holkám může dát více, než bývalá cyklistka, žena, která žije v zahraničí, mluví cizím jazykem, a nejen proto rozumí i jejich mentalitě.

Dnes díky své práci, která mě živí a kterou preferuji, a tím je Effetec s.r.o (výrobce velkoplošných digitálních tiskáren) mi více čas nedovoluje. Ale je logické, když bude Effetec stále růst a posouvat se výše v daném oboru, určitá část vždy půjde na podporu sportovců a ženské cyklistiky, což je naše firemní politika, podporovat sport a kulturu. A zbyde mi více času i na tento sport. Věřím, že se může při správné konstelaci, dobré práci holek a dobré propagaci tohoto sportu, dostat na úroveň tenistek, atletek a pod. Za tu dřinu si to holky rozhodně zaslouží.

Autor: DNK, Lenka Klopcová
Foto: archiv Eva Fořtová, Milan Opravil