Deštivé Sudety očima vítězky Jany Pichlíkové
Celodenní déšť, zima a teplota okolo šesti, sedmi stupňů nad nulou. O zážitky na vlastní kůži (a to hodně promočenou) se podělila už dvojnásobná vítězka jednoho z nejnáročnějších maratonů v Čechách, všestranná bikerka Jana Pichlíková.
Rallye Sudety, maraton 113 km, převýšení 3259 m
Budíček v 5:00 a za okny ťuká déšť…a sakryš, říkám si, předpověď hlásila občasný déšť a maximálně do 2 mm srážek. I střeva avizují trochu poplach, ale doufám, že se do osmi hodin počasí trochu vybere. Koukám na plášť na předním kole…v hlavě jdou myšlenky, zda jsem neměla obout přece jen Rocketron místo Racing Ralfa. Ale co, je to tady pískovcové, tak snad se to vsákne. Horší je, jak správně zvolit oblečení na minimálně 6 hodin závodu.
Že bych na start nešla, to mi hlavou neproběhlo, prostě jsem tu a jedu. Jedou i ostatní, tak uvidíme, co se bude dít. Outfit vyřešen, beru kraťasy, boty a návleky na ně, tílko, dres, návleky na ruce, vestičku a bundu na rozjetí. Balím také jídlo s sebou, jak jsme zvyklá, Inkospor 4 gely, 2 tyčky, magnesium a guaranu.
Čeká mě dlouhý den, tak ještě 2 bombičky, duši, knot, kartičku pojištěnce, co kdyby náhodou… a jeden velký bidon s ionťákem. Počasí velí použít hřejivku, tak rychle namazat nohy a záda. Nezapomínám ani na citlivé partie, takže na zadek ještě mažu vodoodpudivou mastičku.
Rozjetí je spíš taková parodie na rozjetí, ale aspoň protočit nohy a zvyknout si na všude přítomnou vodu. Zbývá 10 minut do startu, už nás pořadatelé vyzývají, ať se začneme řadit…jenže nikdo v koridorech stále není. Nikomu se moc nechce stát na dešti. Po chvilce se začínáme srocovat, popřejeme si štěstí, odhodíme „nadbytečné a tou dobou už mokré svršky“ a dvě minuty po osmé zazní výstřel…jedeme vstříc 113kilometrovému dobrodružství.
V prvním kopci se pole natáhne a nadělí, zatím stříká čistá voda a na brýle by se hodily stěrače. Vlašan mě míjí a hlásí, že Míňa (Milena Cesnaková-pozn. red.) nakonec nestartuje. To je ovšem informace, která v tomto počasí paradoxně na morálu moc nepřidá a říkám si: “Ta holka má rozum, zatím co já…?“ a párkrát si na ni během závodu vzpomenu. V nájezdu do terénu už se z brýlí stává téměř neprůhledná stěna. Zastrkávám je do helmy a srovnávám se s tím, že budu celý závod mžourat, mrkat, plivat bahno a z očí poteče několik dní písek.
Závod je vcelku zábavný, kameny i kořeny kupodivu drží a není z to nesjízdná klouzačka, jak jsem se zprvu obávala. Z některých výjezdů mám obrovskou radost, kam až jsem vyjela, některé sjezdy raději sbíhám, než abych riskovala že se někde budu plazit obličejem v kamení. Myslím na závody, které mě ještě čekají.
Na rovné lesní cestě mě předjíždí borec a zrovna v ten moment louže… aby vody nebylo málo, tak mi věnuje další sprchu. Poděkovala jsem mu za ni (přiznávám, že trochu ironicky), pak jsme prohodili pár smířlivých vět, i se zasmáli. Nakonec mě oslovil v jídelně po závodě a ještě se mi omlouval, což tedy bylo moc milé gesto.
Nový trail, který organizátoři nachystali, je plný lepivého bahna a přijíždím sem úplně osamocená. Podkluzuje to, samá zatáčka, technické vychytávky pořadatelů a Vénoviny….slézám a raději celý proklouzávám po svých.
První gel jsem vzala po třech hodinách závodu. Žaludek nechtěl zpracovávat ani tak oblíbené banány. Důvodem nebyl déšť, ale v úterý před závodem mě postihla střevní slabost a ve středu ani ve čtvrtek jsem netrénovala, a i jídla bylo pomálu. Když jsem v cíli bilancovala přijmuté potraviny za závod, moc toho nebylo. Vyšlo mi to na 2,5 banánu, jeden gel, půlka tyčinky Inkospor low-ge a jedna musli tyčinka na občerstvovačce. K tomu trochu pití. Špatný vzorec občerstvování pro tak dlouhý závod, vím. Ale když tělo protestuje, nutno zapojit hlavu a myslet pozitivně, že to tělo zvládne. Síla psychiky je v tomhle směru mocná.
Asi 2 km před Hvězdou začíná chrastit přední kotouč, vyskočil levý pístek a destičky šoupou o kotouč. K tomu se ještě přidá zaseknutí lanka k tlumičům a rázem mám z fulla pevňáka. Morál upadá a začíná se do mě dávat strašná zima. Řadím pěstí, palce na rukách vypovídají službu. Hvězdu scházím a v tu samou chvíli přijíždí Véna Hornych….z mého pohledu čistokrevný blázen, fanoušci skandují a zároveň křičí: „Véno, neblbni,“ ale dal to a jede dál vstříc 203 km výzvě.
Přijíždím pod viadukt u Ostaše (doufám, že situuji správně), slézám z kola a jeden ochotný již převlečený závodník, který zabalil kvůli defektu, mi pomáhá alespoň propláchnout brzdy, jestli to pomůže.Výjezd po louce, stále to chrastí. Na asfaltu žlutý nápis 12 km do cíle. To už musím dojet!
Posledních pár sjezdů jedu opatrně, mám strach o kolo a jsem zmrzlá. Závěrečná občerstvovačka, prosím holky, ať mi strčí banán do pusy, že mám špinavé ruce – měly je totiž oloupané. Slečna mě ochotně obsluhuje a ještě nadšeně běží a křičí: „Chcete ještě?“. Ani netuší, jak moc mi takové chvíle udělají dobře.
Na zemi nápis „poslední kopeček“. Vím, že cíl je už blízko. Vzpomínám na první Sudety….nepopsatelné emoce tehdy versus dnešní pocity.
Na nejvyšším bodě koukám na garmin a realita se shoduje s hrubým ranním propočtem, že závod může být v takových podmínkách až o hodinu delší. Chci to do cíle stihnout pod 7 hod a 13 min a to se těsně podařilo.
Zmrzlá, vyčerpaná, ale šťastná, že jsem vyhrála sama nad sebou, těžkými podmínkami. Lituju zubožené kolo, které s sebou vláčím po hrubém spláchnutí vodou až do sprchy. Tam se sama přes dvacet minut rochním pod tekoucí teplou vodou a postupně shazuji všechny svršky. Tak tohle se jen tak nezapomene!
Poklona všem, kdo se na start postavili, je jedno jestli dokončili nebo vzdali, ale hlavně že se nakonec dostali zpátky do areálu v pořádku a všem okolo zorganizování závodu, ochotným občerstvovačům a fandům, které ani počasí neodradilo.
Tak zase za rok ahoj!
Autor: Jana Pichlíková
Foto: archiv autorky
