Vzpomínka na holku s čistou duší a velkým talentem
Před pár dny tragicky zahynula Dagmar Labáková, někdejší velký talent české cyklistiky. RIP….
Před pár dny proběhla na mainstreamových médiích zpráva o tragické události v rakouských Alpách, kdy po lavinou u Dachsteinu zahynulo pět Čechů. Byla mezi nimi i bývalá cyklistická reprezentantka sedmadvacetiletá Dagmar Labáková. Pár blízkých přátel jí pak na sociálních sítích poslalo poslední pozdrav „tam nahoru“.
Přidáváme vzpomínku za všechny přátele i pro ty, co jí znaly jen z výsledkových listin.
I když Dáša, jak této usměvavé slečně každý říkal, skončila svou sportovní kariéru poměrně záhy, patřila k největším talentům domácí scény. Závodila od žákovských kategorií, sbírala úspěchy napříč cyklistickými disciplínami. Tituly mistryně republiky vyhrála na horských kolech, na dráze, silnici i v cyklokrosu. Své velké úspěchy sbírala především v týmu Dukly Praha.
Mezi ty největší patří bronzová medaile z dráhového omnia na juniorském mistrovství Evropy v roce 2010, čtvrté místo ze silničního závodu, což jí vyneslo ocenění v anketě Král cyklistiky. Po skončení kariéry, které přišlo nečekaně brzy a v rozpuku jejího talentu, na cyklistiku ale nezanevřela, pomáhala s vedením Cyklokroužku v Brně. Se sportem byla spojená i její profese, vystudovala Vysokou školu tělesné výchovy a sportu a věnovala se výživovému poradenství.
Do paměti trenérů, ale i jejích týmových kolegyň se zapsala nejen výkony, ale také věčným úsměvem a dobrou náladou…
Pavel Vršecký, trenér Dukly Praha
Dáša byla obrovským sportovním talentem a také dívka s úžasně čistou duší. Sport milovala a byla velmi šikovná na vše, co zkusila. Tím myslím nejen různé cyklistické disciplíny, ale třeba i hokej, lyžování. Je mi smutno z toho, co se přihodilo, teď na ni vzpomínáme, ale já se i po letech zlobím, na sebe, na nás trenéry. Měli jsme tenkrát věnovat větší pozornost, vyvinout větší úsilí, aby Dáša u cyklistiky zůstala a neskončila tak brzy, v juniorském věku. Teď je to ale ztráta mladého lidského života a to je nejhorší.
Martina Růžičková, týmová kolegyně, kamarádka
Tak čistou duši jsem snad nikdy nepoznala. Byla to holka se srdcem na dlani, férová, rovná, upřímná, pokorná. Jezdily jsme ve skupině u Vrdy (p. Vršecký) spolu mančafty, já stará matadorka, ona mladá talentovaná a pokorná holka. Mám slzy v očích, když si vzpomínám na společné zážitky. A že jsme jich prožily. Pamatuju na soustředění na Dukle v Liberci, kdy jsme šly už v 5 hodin ráno na zimák, abychom ještě s Adélou Chlumskou byly první na ledě. Než přišli ostatní, dokázaly jsme se vyblbnout a smály se až do večera. Přitom jsme ale strašně makaly, na všech soustředěních, ale s Dášou vždycky bylo tolik srandy, až nás bolelo břicho smíchy. A teď pro ni brečím, byla krátce zasnoubená, život před sebou.
René Jauris, asistent pana Vršeckého
Dášu jsem poznal v roce 2007, po návratu z USA, kdy jsem začal pomáhat panu Vršeckému na Dukle s juniory.
Pamatuju na naše úplně první setkání na krátkém soustředění a pak závodech v Terezíně. V tu dobu vyhrávala v žákovské kategorii skoro všechno, na biku, silnici, na dráze.
Později, když jsem se stal trenérem mužů, pokud to bylo možné, hlavně v zimě jsem bral Dášu na společná soustředění.
Nepoznal jsem šikovnější holku na kole. Dáša se ničeho nebála, krásně na kole seděla, měla ideální postavu, štíhlá, dlouhé nohy. V tom dobrém smyslu to byla taková holka-kluk. Na soustředění na horách se nebála žádného tréninku a vše absolvovala s klukama. Pořád byla jak sluníčko, každý ji měl rád, a nezkazila žádnou legraci. I když jsem nebyl jejím oficiálním trenérem, dost často jsem jí vídal v létě na závodech. Ona byla famózní, v kadetkách i juniorkách vyhrávala ve všech odvětvích. Byla radost se dívat, když jezdila na dráze ve dvojicích a technicky na tom byla mnohdy líp!
Stala se z ní krásná slečna, je mi hrozně smutno, že jsme ji ztratili.
Míša Mullerová, bývalá soupeřka, blízká kamarádka
Od doby jsme spolu naposledy závodily na kole, jsme se neviděly 7 let, změnilo se to mým příchodem do Prahy. Ale pak se naše cesty zas sešly, navázaly, jako by těch 7 let nebylo. Dáša byla šílenec, ale nejlepší šílenec, kterého jsme kdy potkala.
Kdybych měla vyprávět všechny zážitky a vzpomínky, které jsme s ní zažila, bylo by to na dlouho. Ale o to nejde, navždy v hlavě zůstane to, že ona byla skvělý parťák, na kterého bylo vždy možné se spolehnout. Cokoliv s ní bylo spojení akce se spoustou legrace. Byla hodně šikovná, místo kola jsme spolu začaly hrát tenis, i to jí šlo. Měly jsme spoustu plánů, z těch největších to byly naše svatby, ona v červnu, já v srpnu. V prosinci jsme si říkaly, že tenhle rok bude ten náš nejlepší. Posílám tuhle fotku, protože na Dášu se musí vzpomínat s úsměvem. Tak ona žila….
RIP, Dášo…
