Aktivní dovolená po náročné cyklistické sezóně? Podívejte se, jak to dopadne, když vše naplánuje akční žena….
Léto uběhlo jako voda, s ním i ideální cyklistické počasí. S podzimem pomalu, ale jistě vstupujeme do období zateplených bund, čelenek pod helmu a návleků na tretry. Pro ty, kteří by si léto chtěli aktivně (i bez kola) prodloužit, přinášíme inspirativní report Zuzky z posezónní outdoorové dovolené na největším z kanárských ostrovů-Tenerife. All inclusive na hotelu s drinkem v ruce opravdu nečekejte…
Vzhledem k tomu, že kola bylo v posledním půl roce více než dost, volíme s přítelem po konci bajkové sezony dovolenou v teple, hezky na baťůžkáře. To znamená, že cestujeme s malou krosnou do 40 l objemu (příruční zavazadlo), jen s nejnutnější výbavou na spaní, vaření a přežití obecně. Kanárské ostrovy vybíráme pro stabilní a přívětivé počasí, Tenerife zejména pro jeho rozmanitost, biodiverzitu a členitost. Vždyť nejvyšší hora Tenerife (Pico del Teide – 3715 m.n.m) je i nejvyšší horou celého Španělska.
Do karet nám hraje i velice přívětivá cena letenek z Vídně za 2 tisíce. Termín volíme na 9 celých dní, 12. 20.- 21. 10. Pro Máru volba termínu znamená brzký přílet z posledního závodu z Barcelony, vybalení kola, rychlého zabalení krosny a noční cestu zpátky na letiště do Vídně. Člověk přeci musí přinést nějakou oběť, navíc není čas ztrácet čas..
Den 1.
Let z Vídně trvá přibližně 5 hodin, časový posun činí mínus jednu hodinu (světlo je cca od 7:45 do 19:45). Přilétáme kolem jedné hodiny odpoledne na letiště Tenerife Sur. Jediné, co letištní kontrolu zajímá, je příjezdový formulář do Španělska. Vyplnění jsme zmákli na letišti před odletem, trvá to přibližně 20 minut.
Po příletu shazujeme zimní oblečení a vyletníme se na krásných 25 °C. Plán pro první den je jasný, dojít pěšky (7 km) přímo z letiště do nejbližšího městečka El Médano, trochu odpočinout, nakoupit zásoby jídla na další 3 dny a hlavně, sehnat plynovou kartuši. Na té závisí kvalita našeho stravování pro následující dny v horách bez možnosti cokoliv dokoupit.
Svojí relativně použitelnou španělštinou v shopu však zjišťuji, že je státní svátek a obchody kromě větších potravin jsou zavřené. Od paní prodavačky dostávám tip, kde je šance následující den kartuši pořídit. Program pro odpoledne je tedy jasný, koupačka, kafíčko, jídlo a najít spot na spaní. Zjišťujeme, že městečko je středobodem ostrova pro kite a windurfing, díky parádnímu větru. Písek tak máme téměř všude…
S večerem přejdeme za město na konec pláže, nacházíme zastrčené místo za útesem. Nafukovací karimatky máme dobré, nocleh kamení nám tedy problém nečiní.
Den 2.
Po větrné noci se budíme s východem slunce. Dáváme snídani a balíme. Cílem dopoledne je ukořistit zmiňovanou kartuši a podle toho nakoupit na další dny. Její lov dopadá na výbornou a já se raduji ze šroubovací varianty, dokonce českého výrobce. To znamená zelenou nákupu normálního jídla pro horské vaření. Volíme klasiky v podobě těstovin, tuňáka, červené čočky, vloček…atd.
Po poledni máme najitý bus do podhorského města Granadilla de Abona (cca 700 m.n.m). Ten jede kupodivu na čas a nám po odpolední kávě nezbývá nic jiného, než nakoupit zásobu vody (cca 6 litrů) a započít naše třídenní horské dobrodružství s cílem dobytí Pico del Teide. Volíme červenou turistickou s cílem dojít tam, kde se nám bude líbit na spaní. Procházíme mlhou, která se však s přibývajícími výškovými metry rozplyne.
V podvečer míjíme opuštěné, ale krásné tábořiště nedaleko Montaňa Bermeja, kde nás čeká hned několik přístřešků k sezení a tekoucí voda (byť oficiálně nepitná). Z praktických důvodů se tu rozhodneme zůstat a užíváme outdoorového vaření a těžce vynesené lahve červeného vína. Usteleme si na zemi pod přístřeškem. Měsíc svítí tak, že je jen šero…
Den 3.
Probouzíme se do krásného chladnějšího rána, vaříme kafe, čaj a snídani. Hotová idylka. Po zabalení věcí ještě filtrujeme vodu a činíme ji tak pitnou. Naše batohy znovu hezky ztěžknou o litry vody a vyrážíme směr směr Paisaje Lunar dále po červené.
Doteď nepotkáváme ani živáčka, po tomto bodu zájmu, který opravdu vypadá jako lunární krajina, se občas mihne pár turistů. Les nás vyplivne na bývalém lávovém poli, krajina se radikálně mění v sopečnou, zeleň mizí. Za to se nám jeví ikonické Pico del Teide, na jehož vrchol následující den v noci chceme vystoupit. Po dvou dnech stoupání následuje krátký sestup ze sedla Guajara na náhorní plošinu.
Po dalších pár kilometrech roviny docházíme na turisticky vytížený Parador del Teide a La Catedral. Dopouštíme vodu do plna, dalších 24 hodin nepotkáme vůbec nic. Původní plán se po checknu okolí rychle mění a tušíme, že musíme vystoupat mnohem výš, než bylo zamýšleno. Jak kvůli šílenému terénu, tak tlačícímu času vzhledem k výstupu na Teide. Vrcholu totiž musíme dosáhnout do cca 8 hodin ráno, kdy projdeme místem kontroly v pohodě bez permitu.
Nakonec se šerem volíme flek na spaní v 2800 m na krásné rovině za obřím balvanem kousek pod Pico Viejo. Pro mě je toto místo jedním z nejhezčích hotelů vůbec. K večeři čočka s chorizem, zapitá půl litrem vody proti případné výškovce. Budík nastavujeme na 4:45, čeká nás dalších 900 m výškových, které musíme zvládnout za necelé 3 hodiny.
Den 4.
Budím se s menším bolehlavem, ale připadám si relativně fresh. Rychle balíme, nasazujeme čelovky a zahajujeme závěrečný výstup. Pocit čerstvosti mě rychle přechází a tempo zpomaluje. Mára přede mnou jde jak laňka, já se doslova plížím a musím místy chytat dech. Terén se postupně mění v jedničkové lezení a balancování na sopečném kamení. To mi na veselí nepřidává, nicméně nejsem typ člověka, co by se vzdal. Tempem šnečím se pomalu, ale jistě blížíme k bráně, tzn. vstupu k závěrečné pasáži, kde od půl 9 stojí kontrola permitů.
My se místem prosmýkneme v plánovanou půl 8. Mára už mi definitivně mizí směrem k vrcholu. Tma rychle ustupuje a obloha se barví všemi barvami. Můj timing dosažení vrcholu je dokonalý, slunce se právě začíná klubat.
Zahazuji krosnu a rychle se fotíme dechberoucí panoramata. Za pár minut se začne tvořit slavný stín Teide, obloha znovu mění barvy. I přes to, že jsem na Teide po druhé, výstup druhou stranou dal opravdu zabrat. Dáváme snídani ve formě posledních pár tyčinek, oříšků a dobrou hodinku se kocháme….
Následně zahajujeme sestup (cca 9 km) druhou stranou, s cílem parkoviště pod Montaňa Blanca. Kolem oběda na treku náhodně potkáváme naše dobré přátele, kteří jsou na ostrově na líbánkách. Nadšení nebereme mezí, svět je opravdu malej. Domlouváme se na společnou aktivitu pro další den. My pokračujeme v sestupu, oni k lanovce pod vrchol.
Našim plánem je chytit stopa a dostat se do podhorského městečka Vilaflor. Covidová doba je však autostopu dost nepřející, po pár minutách nám ale zastaví nejmenší auto široko daleko. Milý belgický pár nás napěchuje do mini káry a popoveze pár kilometrů na odbočku. Tam přichází krutá realita, četnost průjezdu aut je téměř nulová. Po cca půl hodině zoufalství nás nabere pár Němců, naše nálada rapidně stoupá. Ve Vilafloru se odměňujeme plným stolem místních kanárských specialit (malé osolené brambůrku ve šlupce (papas arrugadas), cizrna ve vývaru (la ropa vieja), kanárská klobása a zelenina.
Spokojeni odcházíme do městečka, kde dokoupíme pár zásob a plánujeme, jak se druhý den ráno dostat za přáteli do civilizace a aquaparku (Siam park, nejlépe hodnocený na světě). Spaní volíme na kopečku za městem na odpočinkovém místu ise stoly, spaní v hamakách.
Pokračování + přehledný souhrn užitečných rad už brzy….
Autor: Zuzka Skalická
