“Nevěřila jsem, že to ještě zažiju,” říká nová mistryně republiky v maratonu Milena Kalašová

Mileno, jak ses na mistrovský závod připravovala?

Nijak cíleně, ani významně jsem se nechystala. Tréninku věnuji poměrně málo času… nejde to jako dřív, bohužel. Nejdřív práce a maminkovské povinnosti, až když se to podaří, tak trénink. Každopádně rozhodnutí pro MČR Dolní Moravu padlo na poslední chvíli a to spíš z důvodu, že jsem to cítila jako povinnost účastnit se. Původní plán byl totiž Král Šumavy. Teď vím, že jsem to cítila správně a bylo to to nejlepší rozhodnutí.

Jak se ti líbila trať?

Byla poctivá, náročná, opravdový mountainbiking a seděla mi. Dá se říct, že jsem si ji více méně užila, Škoda špatného počasí, díky tomu byla opravdu drsná, až na hraně. Na startu pouhých 6 °C, v kopcích teploty kolem 0 °C, pršelo a padal zmrzlý sníh. Chvílemi to bylo opravdu na morál a chyba mohla přijít kdykoliv. Navíc trať už byla po deštích z předchozího dne a večera podmáčená, muselo se jet hodně s rozvahou.

Jak se závod vyvíjel?

Průběh závodu byl chvíli po startu jasný. V úvodním stoupání jsme s Adélkou Holubovou začaly diktovat tempo a utrhly zbytek holek. Mě bylo jasné, že se bude opakovat loňský mistrák v Harrachově, souboj mezi mnou a Adélkou. Tentokrát jsme ale měly výrazně rozdělené role, Adélka excelovala ve sjezdech (opravdu famózní), tam já oproti ní pokulhávala, každopádně kopce a výjezdy byly zase moje silná stránka.

Jakou jsi tedy zvolila na Adélu taktiku?

Před prvním vrcholem se mi Adélkou podařilo urvat, ale hned v prvním sjezdu se role otočily, trvalo mi asi do 28 km, než jsem Adélku docvakla. Takže taktika se zrodila dost rychle, v dalším stoupání Adélku zase urvat. A to se mi zhruba na 33 km povedlo. Od té chvíle se pro mne mistrák stal individuální záležitostí. Krize naštěstí žádná nepřišla, krom zmrzlých rukou a nohou.

Měla jsi zprávy z trati, jak jsi na tom s náskokem?

Zprávy, jak daleko za mnou Adélka je, co se tam děje jsem neměla, jela jsem totiž bez supportu na trati.

Kdy tedy přišla jistota, že by to s titulem mohlo vyjít?

Jistá tím, že by mohl titul klapnout, jsem si byla vlastně až kousek před cílem. Ta úleva v cíli byla neskutečná, a ten pocit že se mi poprvé v kariéře podařilo získat maratonský titul, nepopsatelný. Nevěřila jsem, že tohle ve svých skoro 37letech, po zdravotních problémech a nyní v roli maminky, vůbec ještě zažiju.