Blog DNK. Není modrá jako modrá
Tip na výlet, kdy stojí za to zahodit předsudky, protože i Ty na to máš, stačí jen dobře vybrat
Je čas prázdnin, dovolených a tak si rádi dovolujeme. Něco navíc. Nebo jinak, anebo tak, jak to máme rádi. Pro divoženky, akční dámy, bikerky, co hledají zážitky pohodové i lehce adrenalinové mám na vlastní kůži prověřený tip. Tentokrát kombo pro milovnice tlustých plášťů, co taky rády vymění tretry za pohorky a vyrazí na túru nebo klettersteig.
Na část výletu by stačil i prodloužený víkend, ale my využili volné dny na cyrilometodějské svátky a pár dní dovolené k tomu a rázem z toho bylo parádních 10 dní.
První zastávkou byl rakouský Ehrwald, odkud jsme se vydali zdolat nejvyšší horu Německa Zugspitze. I když výstup vyšel na sobotu, po trase směrem vzhůru jsem čekala víc lidí. O to horší překvápko čekalo na samotném vrcholu, kam jsme se po 4 hodinách dostali. Lanovka ze dvou směrů v pravidelných intervalech chrlila nemalou dávku turistů, toužících po výhledu do údolí i vytvoření selfie u pro Zugspitze typického zlatého kříže.
Pár postřehů k samotné cestě. V průvodci se píše, že cesta trvá cca 6 hodin, což dává luxusní rezervu. My jsme nijak nechvátali, ale na druhou stranu nám přišla vhod kondice z kola i nějaké ty horolezecké zkušenosti.
Na trase je po vystoupání nad hranici lesa, kde je také možnost občerstvení na jedné z nejstarších turistických chat v masívu Zugspitze – Wiener Neustädter Hütte přechod menšího sněhové pole a suťoviska, které vás dovede do příkrého žlabu Stopselzieher.
Tady začíná klettersteig, úsek s jistícími lany a kramlemi. Obtížnost? Hodně zkušení nevytahují sedáky a ferratové sety, my coby nováčci v této stěně jsme je oblékli, ale kromě jednoho úseku, kde jsme se cvakli spíš preventivně kvůli několika lidem stoupajícími nad námi, se v šikmém povrchu stoupalo bezpečně.
Styl „lezení po čtyřech“ byl bezpečný a docela rychlý. Rozhodně není tento klettersteig vzdušný, v outdoorových průvodcích ho popisují jako ten z méně náročných a my můžeme potvrdit.
Pro cestu dolů jsme zvolili lanovku, jednak jsme chtěli ušetřit naše stehenní „klesače“ pro další dny na kole, a zároveň se vyhnout při sestupu těm, co jdou teprve nahoru. Pohledy z kabinky měly taky svoje kouzlo!
Na skok v Söldenu, v místě, kde nabízí zážitky pro každého
Kamenný oblouk s nápisem Bike Republic je ikonickým místem, kde se fotí snad každý biker, co do Söldenu přijede. A ježdění tady je úžasné, ať už máte jakoukoliv zdatnost.
Pro ty, co tráví v různých bikeparcích čas pravidelně nemá smysl popisovat všechny možnosti tohoto centra. Jsou tu traily od těch upravených až po přírodní, doporučené enduro trasy, kdy jedete „za své“ nahoru i dolů.
Chci ale povzbudit ty bikerky (i bikery), co mají limity krapet níž, neholdují poletům, kameny raději objíždějí, než aby na nich prověřovali ponor tlumiče. I pro vás tu jsou zážitkové traily. Značené jako modré, hladké, vinoucí se šikmo svahem, s přívětivými klopenkami. A jejich velký bonus, co vás dostane – jsou dlouhé.
K orientaci poslouží perfektně a do podrobna zpracovaná mapa, v papírové podobě si ji můžete sbalit do batohu, ale na mnoha místech (např. i u plaveckého bazénu) je velká, s detailními popisy tras, možnosti občerstvení.
Výhledy stojí za to, oběd v některé z horských chat, kolem kterých se vinou traily stojí za to, pěší výlet jako změna taky možnost.
Náš tip: nebojte se zkusit i ty červené v bikeparku. Cokoliv je k řešení, má svou snadnější objížďku.
Za sluníčkem do Livigna
Livigno najdeme na severu Itálie u švýcarských hranic a říká se o něm, že je nejslunnějším lyžařským areálem v Alpách. A o hezké počasí tu není nouze ani v létě. Asi nejtěžší dilema je rozhodnout, zda sem vyrazit na silniční výlety, nebo s horským kolem. My dali přednost bikům a konečně chtěli poznat dvě zdejší střediska: Mottolino a Carosello 3000.
Mottolino víc přírodní a Carosello 3000 panoramatické. Tak by se daly stručně charakterizovat traily na jedné a druhé straně.
My začali Mottolinem, což se ukázalo jako dobrá volba, ještě byla síla a neměli jsme tolik unavená a vydrncaná těla. Tady si jezdec užije (i na modrém) to, co se dá v terénu očekávat. V různé míře kořeny, nějaký ten kámen, strouhy, ale v případě těch lehčích variant žádné záludnosti.
Dokonalý zážitek nabízí zdejší „Enduro Natural trail“, měří necelých 6 kilometrů a je absolutně luxusní. A hezky sjízdný, jen v samotném závěru se objeví jedno místo, kdy je dobré zpozornět, eventuálně z kola sesednout a prohlédnout si ho předem.
Kombinace dechberoucích výhledů a jednoduchých stezek – to nabídne Carosello. Jedním dechem musím dodat, že i tady jsou samozřejmě náročné černé traily, ale ty záměrně necháváme v popisu stranou. Lákadlem pro pohodáře jsou modré nebo modročervené traily, vinoucí se z úctyhodné výšky bezmála 2800 metrů nad mořem.
Část se vrací k mezistanici Carosello I, až se nabažíte, je na čase přejet panoramatickým trailem Lounly Planet směrem k lanovce Livigno Center. Tenhle trail vás zavede i na odvrácenou stranu kopce, takže další zastavení, výhledy. Kdo si na modro-červenou kombinaci netroufá, má v nabídce širokou spojovací cestu, po které chodí i pěší.
DNK tip: To (ne)CHCEŠ aneb Taky něco „za svý“
Po dvou dnech, kdy jsme se vozili lanovkou, přišel čas zažít výlet, který doporučovaly všechny místní letáčky. Z Livigna k Lago di Cancano. Takový menší okruh, kolem 40km, s necelými 1000 metry převýšení. Bylo to velmi intenzivní, ať už šlo o krásnou přírodní kulisu kolem, pořád bylo na co se koukat.
Tedy do té doby, co se první stoupání nepřeklopilo do strašných (odhaduji) 20%, moje frekvence šlapání se zpomalila na nějakých 40 otáček za minutu, naopak tepová frekvence šplhala k maximu. A když mě minul 10letý chlapeček na svém elektrokole, vycuclo mi tohle zbytek morálky i naději, že se ta cesta za zatáčkou trochu narovná.
Naštěstí jsem si vzpomněla na povzbudivé heslo, vztahující se k cyklistice a všem stojkám, co nám stojí v cestě: „Když na kopec nestačíme, v pohodě ho vytlačíme“ a kolo jsem důstojně opustila. Tenhle nácvik se mi ještě během výletu párkrát hodil. Ale jak říkám, bylo to krásný a stálo to za ty rozhledy.
PS. Půjčovny v Livignu jsou plné e-biků. Na našem okruhu byl poměr klasikářů a elektrifikovaných zhruba 1:10. No, ani jsem se nedivila.
