V lese dojíždím na mýtinu, pokračuji po širší cestě dál. Ta se ale najednou začíná zužovat, až je z ní malá pěšinka. Tuším, že je něco špatně. Nade mnou černé mraky, kolem cedule národního parku a přede mnou dřevěná chaloupka.
Před ní čtyři překvapení kluci, pro mě v tu chvíli zachránci. Zjišťuji cestu. Já na ně česky, oni polsky, nerozumím jim ani slovo (pak že je polština podobná).
Přejdeme na lámanou angličtinu. Nakonec vyhraje plácek zasypaný jehličím. Beru klacík do ruky a snažím si vzpomenout na nějaký záchytný bod. Ano, byl tam posed. Anglicky to po mně nechtějte. Kreslím ,,tower a animal,, pantomimou dělám myslivce, přidávám pic pic.
Všichni se smějeme, ale konečně vím, kde jsem blbě zabočila. Bouřkové mraky se mezitím rozplynuly, já znám cestu, vše začíná být zalité sluncem – a to doslova. Nu, kluci měli parádní divadlo, ale co by člověk v pudu sebezáchovy neudělal.
I když od výletu uplynulo už hodně let, na tohle dobrodružství jen tak nezapomenu.