Reklama

Blog DNK. Když život dostane jiné obrátky

Zažít! Vystoupit ze své komfortní zóny, vytěžit to, co nekoupíš. Motivační článek od naší čtenářky….

Reklama

Pokud se chceš potkat s partou nadšenců, až téměř šílenců do gravelu a zažít neskutečná dobrodrůža, tak Blinduro je pro tebe ta nejlepší volba. Cyklosvět, který se točí kolem kol, lehčí i tvrdé cyklistiky, ať už Endura, mtb nebo gravelu, a to po celé naší republice. Za tím vším stojí dva chlapi, kteří Blinduru vdechli život a kteří ho pevně drží v rukách již několik let: Michal Prokop a Zdeněk Pól.

Kdo by nevěděl, gravel je docela mladý pojem v cyklosvětě. Něco rychlého, hbitého do přírody, ale i na silnici. Začala jsem se o tento zázrak víc zajímat, i když bajk, byl vždycky moje životní priorita. Hltala jsem o gravelu veškeré články, sledovala na sociálních sítích příspěvky a recenze. 

Po měsících čtení a váhání bylo moje rozhodnutí jasné. Kupuji! K bajku přibyla růžová kráska. Byla to láska na první pohled. Najednou můj sportovní život dostal jiné obrátky. Po necelém roce od koupě, s množstvím skoro každodenních vyjížděk, jsem začala zápasit s myšlenkou posunout se s mojí gravelkou Růžou dál. Potkat „TY“ další, kteří se do lítání na štěrkoletu zbláznili stejně jako já. 

Jednou… a napořád?

A pak jsem našla Gravel Blinduro. To byla pro mě ta pravá výzva. Dva závodní dny s jasně danou kilometráží v krásné přírodě České Kanady. Při své premiéře (loňský podzim) jsem dojela plná nadšení a zážitků, ale hlavně s jasným přesvědčením, že příští rok jedu zase.

Nadšení mě ani za rok neopustilo a tak jsem se postavila na start letošního 5.ročníku. Za rok přibyly i tři kamarádky, které gravelu podlehly stejně jako já a kterým tento miláček vstoupil taky do života. A i když holky zrovna závodní tah nemají, na závod se přesto přihlásily s očekáváním zažít premiérově „TO“, co já vloni – úžasnou jízdu plnou překvapení s kulisou České Kanady.

 

V seznamu přihlášených závodníků bylo 300 chlapů a 40 zástupkyň něžného pohlaví. Je to škoda, že ženské krásy je na takových závodech čím dál tím méně.

 

Chápu ženské uvažování, pokud nejsme profi, tak tolik času ke sportování nemáme. Ale pozor, sice nejde přijet a nemít aspoň něco málo natočeno, ale výhodou Gravel Blindura je, že můžeš jet na pohodu a čas příjezdu do cíle je tvoje volba. Sčítá se jenom čas na rychlostních erzetách, které můžeš taky odjet dle svého uvážení, pokud samozřejmě nemáš cíl obsadit vítěznou bednu. Navíc tyto závody ti umožňují sestavit si skupinku z tvých přátel a odevzdat se společné jízdě. Není nic lepšího, než se vzájemně povzbuzovat a užít si jízdu naplno cyklovýletově. Tak, jako se to podařilo nám.

Zázemí jsme měly v Cyklokempu Landštejn, super startovní místo této akce. V sobotu ráno vylézáme z chatek a valíme s trochou nervozity na startovní čáru. Každých 10 minut startují dvaceti členné skupinky závodníků. Nervozita na startu je tu, jak jinak. Holky nemluví, neví, co je čeká, ale to vlastně ani já. Každý rok je trasa jinak vedená, ale vždycky po těch nekrásnějších lokalitách České Kanady. Těším se.

Odstartováno. Makáme si užít prvních 78 km i s 5 rychlostními erzetami.

Sluníčko svítí a hřeje i v tento podzimní čas, kocháme se krásnými panoramaty. Větu „to je krása“ používáme každou chvilku. První erzetka je po 25 km. Super načasováno k nastartování těla k solidnímu výkonu. Vidím na holkách, dle jejich úsměvů, že se jim tenhle způsob závodů líbí. A i když jsme si řekly, že pojedeme na pohodu, dávají do jízdy všechno. Užíváme si to. Lidé v ulicích měst a vesnic, kterými projíždíme, nám fandí. Trasa je vedená mimo větší dopravní ruch a řidiči na cestách jsou obezřetní. Lesní štěrkové a asfaltové cesty jsou ve výběru prioritní. Míjí nás pár závodníků, vždycky s úsměvem, prostě pohoda.

Raněná Růža

Po pár metrech, kolo začne vanglovat. Nééé, to nééé!! Zastavuji a je to, co jsem si nepřála, defekt zadní pneumatiky. Uskakuji okamžitě stranou, rychle začínám pumpovat s vědomím, že musím dojet aspoň na konec erzety. Kolem mě švihají další závodníci, včetně mých kamarádek. Moje pumpička se mi rozpadá v ruce. Začínám nadávat. Stojím na boku cesty jak hromádka neštěstí a čekám na další projíždějící. Vidím, jak i z kopce do toho dupou dvě závodnice. S nejrychlejší gestikulací prosím o pumpičku. Obě hned zastavují. Omlouvám se za to, že jsem jim časově zkazila erzetu. Holky se začnou smát se slovy „v pohoděééé, přece tě tu nenecháme!“.

 

Jedna z nich okamžitě začne pumpovat, ale vzápětí slyšíme sykot ucházejícího kola. Během chvilky je kolo opět prázdné. Tak je to jasné, čeká mě dvou kilometrová erzeta poklusem dolů a to s kolem jako s příručním zavazadlem na rameni. Holkám moc děkuji a běžím. V cyklobotech je běh za trest. Ale makám s úsměvem. V zatáčce stojí fotograf, házím na něho ten nejširší úsměv i když celá situace mě hodně mrzí. Projelo kolem mě ještě mnoho dalších závodníků a dost z nich přibrzdila s nabídkou pomoci. Na závodech je to příjemné! Koukám, že mám čas běhu v této erzetě 14 minut. Ostatním stačilo na kole cca 5 minut.

 

Pokládám svoji raněnou gravelku Růžu. Ale než stačím vytáhnou svoje nádobíčko, okamžitě se ke mně vrhají dva Slováci, kteří si zde přijeli také zazávodit, ale na bajku. Bez debat se mi pouštějí do opravy. Sedám do trávy, rvu do sebe svačinu, koukám na ně, jak jim to jde od rukou a u toho se smějeme zážitkům z našich cyklotoulek. Nevím co k tomu dodat, snad jen to, že neznám kamarádštější závod jako je tento.

 

Hotovo! Vyrážím. Holky nečekaly. Dobrovolně jsem je pustila napřed s myšlenkou, že se snad ještě někde na trati potkáme. Po cestě dojíždím ostatní závodníky, které jsem ještě s holkami potkala na občerstvovačce, kde jsme se cpaly krom ovoce taky proslulými škvarky a chleby se sádlem. Doma to nejím, ale tady do mě zahučely dva krajíce, ani nevím jak. Do cíle mi zbývá ještě 30 km. Hodím řeč s každým, koho potkám se závodní cedulí na řídítkách.

Před sebou mám další kopec, no zrovna ne malý, ale bez kopců v České Kanadě by to snad ani nešlo. Uprostřed stoupáku vidím ženské křivky v růžovém dresu. Holka! Dojíždím ji. Musím se usmívat, když vidím její růžové kolo, celé ověšené brašnami. Každé volné místečko je na něm zaplněno, včetně dvou termosek vložených v nosičích, a k tomu ještě na zádech malý batoh.

Ostatní závodníci jezdí jenom s tyčinkami v dresu, nebo s malým batohem. Vždycky je po cestě možnost zastávky, kde doplnit vodu i jídlo. Mě zdobí kolem pasu cykloledvinka, v které mám nepromokavou bundu, nezbytné nářadí a samozřejmě svačinku. Dávám se s ní do řeči. Olinka. Na závodech poprvé. Původně měla jet s přítelem, ale ten musel na operaci s kolenem. Přesto ale do závodu nastoupila a musím říct, že jela hodně slušným tempem i s tou svojí neuvěřitelnou zátěží. Padly jsme si do oka. Po pár kilometrech mi bylo jasné, že s Olinkou do cíle dojedeme spolu. Kilometry nám spolu suprově ubíhaly, udělaly jsme cestou i pár společných selfíček, hlavně v úžasné lokalitě Slavonic. Moje kamarádky jsem potkala až těsně před cílem.

Přijely jsme do cíle unavené, trochu se nám kilometry kvůli jednomu našemu bloudění navršily, ale i tak jsme si nenechaly ujít večerní program.

 

A příští rok?

Neděle, druhý den závodu. Olinku jsme si připsaly do skupiny mezi náš babinec. Počasí se nám trochu pokazilo, šedé mraky nám dělají doprovod na trase, dnes „jen“ 61km dlouhé. Únava nožek na dalších 5 erzetách už je ale cítit. Výkon sice rychlé klesá, ale úsměvy jsou pořád.

 

Dnešní jízdu jedeme v protisměru včerejší trasy s trochou malých změn. I když jsme stále na závodech, jedeme pohodovým tempem a kecáme o vaření, práci a samozřejmě o chlapech. Hlučně se smějeme, že i mužské závodní pokolení, co nás předjíždí, se ještě otáčí, nechápajíc náš vysmátý závodní babinec. Půlka je za námi. Házíme kola na ramena a dereme se do krpálu na dominantu Gravel Blindura, skalnatou „Ďáblovu prdel“ u které fotografovi závodu předvádíme do objektivu pár usměvavých opiček. Chvilku ještě sedíme, svačinka a pár slov s ostatními závodníky.

Frčíme! Ještě nás čeká pár erzet a pak už jen do cílové rovinky. V Nové Bystřici přibržďujeme. Nostalgie tradičního kávového dostaveníčka pro ty, kteří si ho chtějí udělat. Nohy už po této zastávce začínají protestovat. Zatínáme zuby, trochu si zanadáváme a jdeme hltat další kilometry. Dáváme do pedálů už to poslední, co v nás zbylo. Před cílem dojíždíme hlučně funícího závodníka, šlape taky do pedálů z posledních sil. 

 

Ptám se: „Tak jak se ti letos jelo?“ S hlasitým úsměvem přes vousiska jenom prohodí: „musím na příští rok shodit aspoň 10 kilo, jsem letos tu přípravu nějako podcenil. Sakra, to jsou ty moje piviska!“ Se smíchem vjíždíme všichni do cíle. Společná objímačka a úsměvy. Radost, euforie, nadšení. No, letos bedna nevyšla, ale o tom to není. Ty dva dny jsme si užily naplno! Plné zážitků, plno dalších nových přátel, kterých ve světě cyklistiky není nikdy dost.

A příští rok? No to je snad jasný! Jedeme Gravel Blinduro 2023!

 

Text, foto: Ivet Juchelková, Gravel Blinduro/Procházka

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková