Blog DNK. Letní radosti #5. Jak se mění svěťáky a pohled na kopce
Další pokračování blogu o zážitcích v sedle kola i mimo něj
I když je to už skoro týden, vrátím se krátce k poslednímu závodu Světového poháru horských kol, který se jel ve Val di Sole. Po hodně dlouhé době jsem si mohla užít atmosféru jako divák, bez pracovních povinností dělat reportáž nebo se chystat na komentování pro TV. Pro fanoušky je tahle destinace skvělou příležitostí vidět ty nejlepší, tedy kromě našeho domácího závodu v Novém Městě na Moravě. A stojí to za to!
Celý ten kolotoč byl postaven „na zelené louce“, tedy kolem stanice lanovky a jejího zázemí. Trať z 2/3 namotaná tak, že byli závodníci vidět z jednoho místa, maximálně s jedním přeběhem.
To, že italský fanoušek podél trati to umí rozjet neskutečným způsobem, že svým dílem přispěli i sjezdaři, kteří závodili o den dřív, je už zdejší tradicí. Zvonce, hlasité povzbuzování, které se ztrácí v randálu nastartované motorové pily (co jsem se měla možnost zeptat, tak to závodníkům nevadí, ba naopak). Zdejší okruh patří k těm nejvíc náročným, co se v rámci seriálu jezdí. Opravdu hodně prudká stoupání, na vrcholu obrat a technickým sjezdem dolů. Je tu jen pár míst, z pohledu délky lze počítat na desítky metrů, kde lze teoreticky odpočinout. Těžko se tu hledá rytmus a když náhodou nemá závodník svůj den, je to poprava.
V elitním ženském závodě předvedla naprosto suverénní výkon Puck Pieterse a nedala svým konkurentkám vůbec šanci. Tempu nestačil nikdo, mladá Nizozemka svůj náskok navyšovala až k minutě.
Na krátkém okruhu se tak stalo pravidlo 80 % stopkou pro poměrně velký počet závodnic, které nebyly puštěny do závěrečného (pátého) okruhu a neprojely tak cílem. Ve výsledcích pak mají uvedeno -1 kolo (nebo více). To vše dílem ďábelsky rychlé jízdy Puck Pieterse, ale také kvůli rozhodčím, kteří si tentokrát vzaly % z extrémně rychlého kola, nikoliv těch dalších, což v reálu činilo skoro dvě minuty.
Když jsem viděla projíždět do závěrečného kola na 37. místě Jitku Čábelickou, která předvedla moc pěkný výkon (nakonec si ještě o dvě příčky polepšila), byla pátá od konce z těch, kdo mohl odjet plný počet okruhů. Startovalo 72 bikerek.
Současné startovní pole je nabité, vyrovnané, kdo zajede do TOP dvacítky, může v dalším závodě myslet na rozšířené pódium. Absolutní špička předvádí až neuvěřitelné výkony, a to jak do kopce, tak i v rychlosti a plynulosti ve sjezdových pasážích. Mimochodem, vítězka jela těžkou trať ve Val di Sole průměrnou rychlostí 17,4km/hod.
Dovolená na zatavenou? Ne, dělá nám to radost
Když se ocitneš v tréninkové skupině mladých a nadějných, lehce se stane, že se trochu posune reálný pohled na podmínky, resp. počasí. Asi takhle: když se probudím do podmračeného dne, venkovní teplota je 8 stupňů (Livigno, 1816 mnm), předpověď slibuje přeháňky a trasa vede dvakrát přes sedlo v nadmořské výšce přes 2200 metrů, první, co mě napadne je, že bude změna plánu. Obzvlášť, když o den později má vykouknout sluníčko.
Jenže u závodníků je to vše jinak, takže co je v plánu, platí. Variantu napsat „nejedu“ mi moje ego (nebo sice už notně zaprášená, ale stále uvnitř existující duše závodnice?) nedovolilo.
Trasa Livigno-Bormio a zpět má krásný profil. Kopec, sjezd, kopec a nejvyšší bod ve výšce 2260 metrů, pak dlouhý sjezd do Bormia. Kam až? No, to leží v krásných 1220mnm. Bude tam teplo. Ale ten sjezd je za odměnu, dozvídám se od zkušených. Zpátky je to v 18 km do kopce, zas do těch 2260 metrů na passo Foscagna. A pak už po krátkém sjezdu poslední“ brdek“ na passo Eira.
Doma v Čechách raději plánuju na vyjížďku jeden okruh, než cestu tam a zpět, tady mi ale vyhovovalo vidět, co že na mě vlastně čeká. To nejdůležitější je si jízdu užít, ne ji přežít. Proto vozím sportester i wattmetr, obojí pěkně ohlídá prvotní euforii a šanci na přepálené tempo. A k čemu to je, vylítnout první kopec a pak se v dalším 15 kilometrů trápit.
Jela jsem tedy rozvážně, docela to ubíhalo, ale počasí tentokrát vskutku dokonale prověřilo, jak moc nás ta silniční cyklistika v horách baví. První přeháňka byla v stoupání, což mě nijak netrápilo. Jenže mraky pustily spoustu vody i na silnici, která vedla do Bormia, po novém, pěkně mastňoučkém asfaltu se valily potoky a kdo nechtěl dojet do údolí úplně promočený, nebo v horším případě se silničním lišejem (nový povrch je zrádný a pekelně klouže), musel brzdit a brzdit.
No, co bych lhala, mokrá jsem stejně byla, cyklistická vložka se umí pěkně nasáknout, tretry a ponožky jakbysmet.
Naštěstí nás Bormio přivítalo přívětivou náručí – svítilo sluníčko a bylo i teplo. Na příhodném místě, abychom příliš nepobouřili místní a turisty jsme si sedli na rozehřátou zídku a sušili kalhoty. Pět minut pauza a zpět do sedla.
Kopec z Bormia je opravdu krásný. Samozřejmě, nohy musí zvládnout ty výškové metry, ale až na pár míst je hezky jezdivý, opět je pořád na co koukat, prostě ty rozhledy se jen tak neomrzí. Chytli jsme další horský deštík, ale zas se mi dostalo pozdravení od skutečných profíků v dresech UAE, protože holka, co dře do kopce v dešti, ta musí mít tu cyklistiku asi ráda.
A ta „holka“ sice už nějaký ty roky není holka, ale kolo v mnoha jeho podobách má pořád a opravdu moc ráda.
