Blog DNK. V zajetí Tou de France – díl 2.

Jak se plní cyklistický sen?

Noc utekla jak voda a pohádkový víkend pokračuje dál. Před 7. hodinou ranní se oblékám do repliky oficiálního dresu letošní TDF, ostatního oblečení a doplňků s logem firmy Škoda, nazouvám tretry a scházím před hotel. Tam už na nás čekají perfektně nachystaná kola i s přilbou. Každý má na svém kole jméno a většina z nich už i elektrické řazení. Před půl 8 vyrážíme na společnou projížďku (Early Bird) s Andy Schleckem.  Andy je sice bývalý profesionální závodník a vítěz TDF, ale nebojte, o žádný závod se nejedná. Čeká nás cca 20 km vyjížďka po okolí. Program máme totiž hodně nabitý. Po vyjížďce nás čeká snídaně a hned po ní v 9:30 odjíždíme do Vesničky TDF. Připadám si jako ve snu.

Na autě, ve kterém jedeme, jsou napsaná naše jména. Uvnitř pak loogbook s přesným popisem všech etap včetně té naší (info o startu a cíli, jednotlivé časy průjezdů, podrobné mapky měst, výškový profil ….). V 11.15 přijíždíme do městečka Saint Léonard de Noblat, kde je celé zázemí a start dnešní 182,4 km dlouhé 9. etapy s cílem na Puy de Dome.  Tato etapa je hodně atraktivní a výjimečná, neboť na tento sopečný vrchol se naposledy vyjíždělo před 35 lety (1988).

Vystupujeme z auta, projdeme koridorem, ve kterém právě projíždějí alegorické vozy, před vstupem do samotné vesničky dostáváme nové vizitky se jménem (akreditace – novinář), bez kterých by nám byl přístup do všech prostor zapovězen. Máme asi 30 minut na to si prohlédnout stánky s historií a vítězi TDF, plastický model dnešní etapy, nakoupit suvenýry, navštívit největší partnery (LCL, Lecler), občerstvit se. Čeká nás totiž rychlý přesun do Padocku s procházkou mezi týmovými vozy a autobusy. Můžeme vidět práci komisařů (kontrola kol), poslední ladění závodních strojů stájovými mechaniky, obdivovat nádherná kola.

Čas běží a Paul nás rychle odvádí k autu. Odjíždíme za vesnici k mezníku 0, kde celá etapa odstartuje. Uděláme si pár fotek, nasedáme do auta a přesouváme se jen o pár km dál. Na louce na nás čeká vrtulník. Paul nás předává pilotovi a sám odjíždí na smluvené místo. Než ale do vrtulníku nasedneme, počkáme na průjezd pelotonu a kluci natočí část reportáže.

Následuje cca 25 minutový let s výhledem na krásnou francouzskou krajinu a hlavně peloton z ptačí perspektivy. Celé to neskutečně rychle uteklo, my přistáváme na louce, rychle usedáme do aut a vyrážíme na trasu. Náš vůz má tu výhodu, že se jako jedni z mála můžeme pohybovat v pelotonu. Ostatní vozy musí před něj či za něj. Můžu říct, že je to neskutečný kalup. Řežeme zatáčky, brzda – plyn ….. chvílemi si připadám jako závodník v really.

Lidé kolem silnice vytváří neopakovatelnou atmosféru. Jelikož můžeme mít otevřená okýnka, tu vřavu a mexické vlny vnímáme plnými doušky. Uvnitř auta nám Paul na tabletu pouští přímý TV přenos, takže zážitek je ještě více umocněn. Postupně se dostaneme za čelo závodu. Jsme součásti kolony za týmovými vozy a motorky. V autě neustále probíhá komunikace mezi jednotlivými vozy pomocí vysílačky. Dostáváme zprávu, že před čelní skupinku se dostaneme až za pár kilometrů, kdy se silnice rozšiřuje. Balík za námi je docela blízko a je nutné co nejdříve zastavit a pustit je před sebe.  Paul vidí plácek, prudká brzda.

Vyskakujeme z auta a jdeme na cca 3 minutky fandit. Skupinka projede, naskakujeme do vozu a ujíždíme za nimi. Můžu říct, že ty serpentýny a úzké silnice jsou i v autě velkým zážitkem. Silnička se mění v širokou a my postupně předjíždíme týmové vozy a motorky. Míjíme závodníky a jedeme do cílové TDF vesničky pod kopce Puy de Dome. Na vrchol, cíl etapy, se skoro nikdo nedostane. Silnice je hodně úzká a na nahoře je jen velice malá náhorní plošina.  Kvůli tomu vybudovali na palouku malé cílové zázemí pro VIP (velkoplošné obrazovky, stánky s občerstvením).

Než však do vesničky dojedeme, projíždíme ulicemi měst, které jsou obklopené diváky vytvářející neuvěřitelnou atmosféru. Když nás čekají poslední kilometry, dav houstne a člověk i v autě se připadá, že jede velký závod. Můžu říct, že se občas přistihnu, jak mávám z auta a na těle mi naskakuje husí kůže.

Jsme u vesničky. Vyskakujeme z auta, Paul parkuje o kousek dál a rychle se přesouváme do zázemí. Někteří z nás sledují závod přímo u trati, jiní z vybudované budovy s balkonem a kdo chce vidět detaily, má k dispozici velkoplošné obrazovky. Jelikož jsme celý den na cestě, přijde vhod i drobné občerstvení a pití všeho druhu. Celé je to logisticky precizně zmáknuté. Projíždí čelo závodu, postupně i větší či menší balíky. Atmosféra úplně neuvěřitelná. Na obrazovce pak sledujeme napínavý dojezd. Paul už nás ale shání, přesouváme se k autu a míříme asi 45 km do hotelu nad městečkem Besse – et – Saint – Anastaise. Vůbec se to nezdá, ale je po 19. hodině. Den brutálně rychle utekl.

Dostáváme karty od pokoje, ve kterých máme už naše zavazadla, které jsme ráno v jiném hotelu nechaly. Neuvěřitelný servis. Dáme rychle sprchu a v 19:45 mám sraz s klukama na recepci. Natáčíme závěrečný rozhovor, ve kterém shrnu dnešní den. Můžu říct, že jak je člověk plný dojmů, zážitků, číší spokojeností a nadšením, tak to jde tak nějak samo.  Přesouváme se na závěrečnou večeři. Čeká nás opět shrnutí dnešní etapy, rozhovor s Andy Schleckem, malý kvíz a zajímavosti s Tour. Večer hodně rychle utekl a já před půlnocí ulehám do postele. Člověk je sice unavený, ale přes všechny ty zážitky nemůže skoro usnout.

 

Pondělní ráno se nese ve znamení snídaně a následného odjezdu domů. Bylo to krátké, ale hodně intenzivní.  To, co jsem prožila, byl nezapomenutelný zážitek na celý život. Škodovka celou akci měla precizně zvládnutou. Full servis od prvních okamžiků, kdy jsme se potkali na letišti. Dostala jsem se do míst, kam se normální ,,smrtelník,, nepodívá. Poznala jsem mnoho zajímavých lidí. Měla jsem možnost vidět, jak se točí reportáž do TV a vlastně být její součástí. Byly to 3 dny, ve kterých jsem si připadala jak v nádherném snu. Prostě nezapomenutelný TOP víkend!

 

Autor: Hana Vejrostová
Foto: archiv Cyklosalon, H. Vejrostová, SKODA

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková