Dobrodružství na Islandu – díl I. HANKA
Inspirativní čtení pro všechny, co mají rádi příběhy (ne) obyčejných lidí
Máte rádi příběhy? Dokážou vás inspirovat cesty a zážitky jiných, abyste si pak sami naplánovali akci v podobném duchu? Tak zpozorněte. V následujících čtyřech týdnech se můžete těšit na poutavé vyprávění sedmatřicetileté Hanky Vlkanové, která se vydala na vlastní pěst objevovat kouzelná a málo známá místa mystického Islandu. Na kole.
Říká se, že ženy, když si něco usmyslí, tak si jdou nezlomně za cílem. V této cestě jim pomůže houževnatost, cílevědomost a někdy i tvrdohlavost.
Hanko, než s námi budete sdílet zážitky z putování po Islandu, prosím o vaše krátké představení. A pojďme se taky vrátit v čase, pár let před okamžik, kdy jste se rozhodla pro tuhle cestu.
Pocházím z malé krkonošské vesničky Valteřice, ale už tři roky žiji v Petříkovicích, které se nachází v srdci Jestřebích hor. Po vysoké škole jsem začala učit odborné předměty na lesnické škole v Hejnicích, která se ale postupem času přestěhovala do Frýdlantu. A k tomu mi přibyla další práce a to jako odborný lesní hospodář.
Jaký byl váš vztah ke kolu? Věnovala jste se někdy intenzivně nebo závodě cyklistice?
Nikdy jsem se cyklistice intenzivně nevěnovala. Na kole jsem jezdila na základní škole. V současné době beru kolo jako alternativu k běhu a jako dopravní prostředek na nákup potravin.
Věnovala jste se běžeckým ultramaratonům, tam asi prostor pro kolo moc nebyl?
To rozhodně nebyl, a přiznám se, že mě to nikdy ani nenapadlo, že bych se kdy víc věnovala kolu. Běh byl pro mě na prvním místě.
Předtím, než jste se vydala na cestu, kolik kilometrů odhadem jste za sezónu najezdila?
Myslím, že to číslo bude hodně úsměvné a spousta lidí si bude klepat prstem na čelo, ale najezdila jsem jen 830 km, ale naběhala jsem 5340 km. Je to dost velký nepoměr na to, co jsme si naplánovala.
A těch 830 kilometrů jste najezdila víc v terénu nebo po silnici?
Mým revírem byla na kole jen silnice. Co se týče běhu, tak 80 % bylo jen v terénu.
Jak se v hlavě narodí nápad vydat se sama na kole na Island? Měla jste dobrodružné sklony od dětství?
Od dětství jsem rozhodně nebyla žádný dobrodruh. To přišlo až kolem 33. roku, kdy jsem se rozhodla zkusit uběhnout první maraton. Pak jsem začala trasy prodlužovat, začalo to Jizerskou padesátkou, pak několik 70 km závodů, až to skončilo několika 100 km běhy. Minulý rok jsem sama proběhla stezku Aloise Jiráska, která má 170 km.
Na Islandu jsem byla minulý rok s manželem na klasickém zájezdu s CK. Ale s velkým obdivem jsem vzhlížela k cyklistům, kteří poznávali Island na kole. Několik jsme jich tam potkali a někde vzadu v hlavě se mi tenhle nápad uhnízdil. Pak jsem na to dlouho vůbec nemyslela a až v prosinci 2022 jsem se definitivně rozhodla, že do toho jdu.
Co vašemu nápadu řekl manžel?
Tento nápad přijal s klidem jemu vlastním. Ve všem mě podpořil. Hůře to nesli moji rodiče, myslím, že prožili několik bezesných nocí, než se smířili s tím, že opravdu jedu a nenechám si to vymluvit. Nakonec z nich byli největší fanoušci.
Kolik času zabraly přípravy? Kde jste hledala inspiraci…ať už šlo o výbavu nebo plánování trasy?
Téma přípravy a vyhledávání informací je dost obsáhlé, a tak se mu budu věnovat podrobně v prvním článku. Abych eventuálně pomohla tomu, kdo by se do něčeho podobného chtěl pustit.
Jednu věc ale prozraďte už teď. Holka sama v pustině, jak jste na tom byla s dovednostmi servisovat kolo? To je přeci dost zásadní?
Všechno jsem se učila měsíc před odletem. Kamarád Zdeněk Křížek, který mi pomohl s výběrem a koupí kola mi řekl, co všechno se může stát. Trochu mě vyděsil, ale kdo je připraven, není překvapen. Vybavil mě vším, co bych mohla potřebovat. Syn mé kamarádky Lukáš Zavřel, který pracuje v Bikecentru Libverda se mě pokusil všechno naučit. Musím zmínit, že prokázal velkou dávku trpělivosti. Tihle dva kluci měli velký podíl na tom, že jsem cestu dokončila.
Jaké byly před odjezdem pocity? Věřila jste si, že svůj cestovatelský plán zvládnete? Co nějaký krizový scénář, byl taky připravený?
Před odjezdem se ve mně mísily pocity strachu a zároveň jsem se moc těšila. Byla to první cesta do zahraničí, kterou jsem absolvovala úplně sama. S tím vším jsem měla k celé cestě hluboký respekt, protože jsem si uvědomovala, že Island je země, která vám dá každou chybu „sežrat“, a že mě nikdo nepřijede zachránit. Všechna moje rozhodnutí závisela jen a jen na mě.
Vůbec jsem si ale nepřipouštěla to, že bych cestu nezvládla. Samozřejmě jsem prožila pár krizových situací, kdy jsem to chtěla zabalit, ale představa, že dojedu do cíle a budu blíž domovu a svému splněnému snu mě vždy popoháněla dál. Takže jak se říká, plán B neexistoval. Pro mě byl jen jeden scénář. A to cestu dokončit. I kdybych měla do Keflavíku, ze kterého jsem vyrazila, dorazit po svých.
Následující vyprávění by mělo inspirovat čtenářky, ať už k stejné nebo nějak podobné cestě. Když byste měla říct, jaké vlastnosti vám pomohly v uskutečnění a úspěšném zvládnutí téměř třítýdenního putování, jaké by to byly?
Nejspíš to byla tvrdohlavost, vůle a snaha dotahovat věci do konce.
Díky za úvodní povídání a budeme se těšit na první díl, věnovaný plánům a přípravám na cestu na Island.
