Dobrodružství na Islandu-díl III. Opravdu se to děje!
Přílet, říznutí až na kloub, první zachránci a první stovka
Opravdu se to děje? Opakuji si tuhle otázku stále dokola. Nemohu uvěřit tomu, že za 4 hodiny letadlo dosedne na mezinárodní letiště v Keflavíku.
Přílet, řezná rána a první zachránci
Když přistaneme na pevnou zem, můj strach se začíná rozplývat. Už to není sen, je to realita. Výdej kol a velké bagáže je hned u pásů s odbavenými zavazadly. Jediné z čeho mám strach, je, v jakém stavu dorazí kolo. Čekám asi 15 minut a už vidím. Krabice je na jednom místě proražená, ale jinak to vypadá, že je vše v pořádku. Nakládám kolo, krabici s brašnami a vydávám se ven z letištní haly.
Island je země, která je k cyklistům přívětivá a je na ně připravena. Asi 100 m od východu z letištní haly je přístřešek. Zde si můžete smontovat váš bicykl. Je tu základní nářadí, držák na kolo a nožní pumpa. Cyklisté, kteří už mají cestu za sebou, tu nechávají plynové bomby, nespotřebované potraviny nebo třeba lepící pásky. Věci, které už nechtějí vozit domů a mohly by se hodit někomu jinému.
Nechávají tu i krabice na kola. Na nich je většinou napsaná prosba, aby je nikdo nevyhazoval, a je tam připsané i datum odletu. Já udělala to samé a to byla chyba. Přehlédla jsem vytištěnou cedulku o tom, že tento přístřešek se pravidelně uklízí a krabice se vyhazují.
Jsem od přírody trochu zbrklá a netrpělivá. Snažila jsem se vštípit si do hlavy, že až budu kolo montovat, nesmím spěchat. Začala jsem rozdělávat krabici a hned jsem se řízla. Poměrně hluboko, až na kloub ukazováčku. Naštěstí lepící páska zachrání vše, takže zastavila i krvácení.
Sestavení kola jsem měla nacvičené. Pro zkušeného cyklistu je to brnkačka, mě to trvalo asi 2 hodiny. Nejsem tu sama, jsou tu další čtyři cykloturisté. Dozvídám se od nich, že jedou ve směru hodinových ručiček, což znamená, že mají namířeno do Rejkjavíku a pak dál na sever. Já se rozhodla pro směr opačný. Moji pomyslnou cílovou páskou měl být kostel Hallgrímskirkja v hlavním městě.
Kolo je sestaveno a já se vydávám na cestu. První noc jsem si zarezervovala v hostelu v Keflavíku. Chtěla jsem si v klidu dát do pořádku všechny věci a nakoupit zásoby jídla. Z letiště do Keflavíku vede cyklostezka. Díky navigaci nebyl problém najít ubytování. Na recepci se ptám, kam si mohu uložit kolo. Jaké bylo moje překvapení, když mi bylo řečeno, ať si ho vezmu na pokoj. Sluníčko svítilo, obloha byla jako vymetená, všechno vypadalo ideálně, jako kdyby mě Island ujišťoval v tom, že všechno bude v pořádku, a že se o mě postará.
1.den Keflavík – Grindavík – Selfoss – 113,79 km
Budím se brzo. Moc jsem nespala. Slunce téměř nezapadá, v noci se spíš jen tak sešeří. Po snídani balím, v hostelu potkávám Čechy, kteří se na cestu vydávají autem, také proti směru hodinových ručiček. Jsem lehce nervózní, čeká mě několik kilometrů po dálnici.
Jízda na kole po rušné silnici je zde ale plně respektovaná. Nikdo netroubí a na kraji je poměrně široký pruh, kde máte dostatek místa. Musíte však dávat pozor, jsou tu střepy, občas různé železné součástky. Sjíždím z dálnice a mám radost, že jde všechno jak po másle.
Projíždím okolo Modré laguny. Jednoho z turisticky nejoblíbenějších cílů. Jsou to úchvatné geotermální lázně, uprostřed lávového pole. Já však pokračuji dál. Cítím, že mě „kope“ zadní kolo a tak zastavuji na prvním odpočívadle. Volám mým přátelům na telefonu, čím to může být. Zanedlouho zjišťujeme, že plášť nedoléhá do ráfku. Zkouším kolo dofouknout ruční pumpičkou, duši vyfouknu a znovu nafouknu, zkouším pomazat plášť šampónem. Nepomáhá nic.
Koukám do mapy, o 7 km dál by mělo být větší město Grindavík. Jedu k pumpě a pomocí redukce se snažím kolo dofouknout kompresorem. Nic. Prosím o pomoc pracovníka pumpy a ten zjišťuje, že kompresor nefunguje vůbec. Posílá mě do nedalekého pneuservisu. A tady to začne být veselejší. Pán neumí anglicky, to já ostatně taky moc ne. Samozřejmě neumím ani islandsky, ale zázrakem se pochopíme. Naleje saponát do kola a dofoukne ho kompresorem. Duše zapadne do ráfku, udělá typický zvuk a my se radujeme.
Nadšeně děkuju a vyrážím na cestu, už teď mám zpoždění. Ale co se nestane, kouknu na kolo a duše je prázdná. Vracím se zpět. Pán mi něco vysvětluje a duši opraví. Nic za to nechce, podáváme si ruce a já doufám, že už konečně vyrazím na cestu. Islanďané jsou prý uzavření, ale mě ukázali hned na začátku cesty svou přívětivou tvář.
Cesta z Keflavíku vede sopečnou krajinou a mezi lávovými poli. Všude je hodně aut a turistů. Jih Islandu patří mezi turisticky nejnavštěvovanější. Některá místa jsou porostlá fialovou lupinou, typickou květinou islandského léta. Kilometry ubíhají, žádný kopec, modré nebe a opravené kolo, co víc si přát.
Sjíždím do rybářského města Þorlákshöfn, kde si dávám menší svačinku před obchodem. Tady se se mnou dává do řeči jeden turista, který do města, jehož součástí je přístav, přijel na výletní lodi. Přeje mi hodně štěstí na cestě. Tahle milá setkání mi po zbytek cesty dodávají dobrou náladu.
Charakter krajiny se mění a já jedu podél oceánu. Už zdálky vidím obří sochu humra, to mi přijde nečekané a směju se tomu jako blázen. Je stále hezky, proto jsem se rozhodla, že dojedu až do většího města Selfoss, kde se chystám strávit první noc.
Kemp najdu bez problému, patří mezi ty větší. Shodou okolností se ve městě koná hudební festival, kemp je plný. Volám domů, říkám mamce, že jsem ujela více než 100 km. Říká, že to nemůže říct taťkovi, že by ho trefilo. Téměř všechny kempy na Ring Road jsou vybaveny vším, co si dokážete představit: pračkou, sušičkou nebo třeba kuchyňkou, kde si můžete pohodlně uvařit.
Stavím stan a večeřím. V mé blízkosti staví stany islandská rodina. Několikrát se mi trefí do stanu míčem, jednou i ve spánku, a to se pořádně leknu. Už mě dost štvou, ale držím se. Děti jsou na Islandu malí bohové a podřizuje se jim vše. Několikrát jsem viděla na benzinové stanici, že si berou vše, co se jim líbí z regálů a zřídkakdy se stalo, že jim to rodiče nekoupili. Nakonec usnu lehkým spánkem, světlo mi nedá možnost tvrdě spát.
2.den Selfoss – Skógar – 98,51 km
Budím se, a při prvním pohledu na můj bike se mi zdá, že přední kolo je měkké. Ach jo. Soused Islanďan je už taky vzhůru, zbytek jeho rodinky ještě spí. Přichází ke mně dva kluci, ve věku tak okolo 17, možná 19 let. Myslím, že mají ještě něco v „žíle“. Ale jsou milí. Ptají se, odkud jsem. Českou republiku znají, byli na návštěvě Prahy. Podle mě navštívili jen hospody, protože mi sdělují, že Češi jsou hrozní alkoholici. V duchu se usmívám a myslím na svoji placatku rumu, kterou mám schovanou v brašně.
Chtějí mi pomoct dofouknout kolo, ale naštěstí to vzdávají. Myslím, že by udělali víc škody než užitku. Přichází můj soused. Všiml si, jak od rána nejistě kroužím kolem kola. Říká mi, ať jdu s ním k autu, že kolo dofoukneme kompresorem. Stalo se. Podáváme si ruce, loučíme se a já mu děkuju asi 100krát. Říkám si, že mám neuvěřitelné štěstí na lidi.
Po snídani a sbalení mého obydlí se vydávám na cestu. Na benzínce kupuji plynovou bombu a už si to frčím po silnici
číslo 1. Počasí přeje, vystačím si s větrovkou a krátkými kalhotami. Když jsem brouzdala po internetu a hledala všechny dostupné informace o Islandu, přečetla jsem si, že někteří ptáci klidně zaútočí na cyklisty. Už druhý den jsem to zažila na vlastní kůži. Podél silnice mají na zemi hnízda a chrání tak svoje mláďata. Doprovází vás hlasitým křikem a nálety na vaše pohybující se tělo.
Blížím se k vodopádu Seljalandsfoss, je to jeden z nejznámějších. Je modré nebe, slunce stále svítí a do toho tahle krása. Za vodopádem vede stezka a tak si ho prohlížím i z druhé strany. O pár kilometrů dál mě čeká další vodopád – Skogáfoss, který je často označován jako ten nejkrásnější. Na vrchol vede 400 schodů.
Zároveň je tu kemp, ve kterém plánuji přespat. K dispozici je venkovní kuchyňka a sprcha za poplatek. Nikde není problém zaplatit kartou. A místo na kempování? K nezaplacení, vykouknete ze stanu a vidíte tuhle 60 m vysokou nádheru. Stavím stan, užívám si sprchu a ukládám se ke spánku, abych načerpala energii na další den.
Pokračování příště
3.den Skógar – Kirkjubær 106, 1 km
Ráno snídám u vodopádu a jsem tu úplně sama, není tu zatím ani jeden turista. Všichni ještě spí. Uvědomuji si ten zázrak. Jaké mám štěstí, že tu můžu být. Pobalím svoje věci a vyrážím vstříc zážitkům dalšího dne.
O pár kilometrů dál už míjím ledovec Mýrdalsjökull, který mě bude dlouho „doprovázet“. Pod ledovcem se nachází sopka Katla. Poslední erupce byla zaznamenána v roce 1918. Přijíždím do města Vík í Mýrdal. Tady si kupuji oběd a dávám menší pauzu. Potkávám cyklisty, partu kluků. Jen hrstka lidí absolvuje tuto cestu o samotě.
U oběda si užívám modrého nebe a výhledu na černou písečnou pláž Reynisfjara, na zdejších útesech hnízdí papuchalci. A turisti často nestíhají při focení utéct vlnám, které bičují pobřeží. Když odpočívám a koukám na procházející výletníky, je mi líto, že tuhle krásu nemohu s někým sdílet. Přes ten smutek si uvědomuji tu velkou svobodu, kterou mi tahle země nabízí.
Přejíždím přes ledovcové řeky. Je vidět, že proud je v nich silný a tím jak unáší kal, má voda černou barvu. To je až trochu skličující. Silnice vede přes rozsáhlé plochy porostlé lupinou, je snad úplně všude. Najednou se krajina mění a já jedu 70 km lávovým polem. Je to trochu k zbláznění, doufám, že si hlava zvykne.
Předjíždí mě auto, z okýnka kouká paní, nadšeně na mě haleká a tleská. Jak jsem psala, tohle mě potěší a dodává energii. Přichází další překvapení, uprostřed „lávové krajiny“ je toaleta, kterou jednoduše zaplatíte kartou. Rozhodně byste neměli chodit čůrat někam jinam. Nesmí se šlapat na lišejník, který pokrývá vychladlou lávu. Totiž – pukléřka islandská vyroste jen o několik milimetrů za rok. Proto si ji Islanďané chrání.
Je konec třetího dne a já se ubytuji v krásném kempu. Vedle mě staví stan motorkáři z Německa, velcí pohodáři. Sjíždí se tu pár cyklistů, hned za mnou přijede kluk z Berlína, který mi s úsměvem říká, že mám cool kolo. Viděl mě už v Selfossu a jedu prý jako blázen. Zjišťuji, že mám spálené nohy. Opalovací krém jsem si na Island prostě nevezla. Vykoupat, vyprat, uvařit, zavolat domů a honem se zavrtat do spacáku a odpočívat.
Nestihly jste dva úvodní díly? Tady jsou:
1. Dobrodružství na Islandu -díl I. Hanka
2. Dobrodružství na Islandu – díl II. Před odjezdem
Autor, foto: Hanka Vlkanova
