Na čem ujíždí triatlonistka Tereza Zimovjanová? Rozhovor (nejen) o cestě do Paříže a bikecheck S-Works Tarmac 8SL
Potkaly jsme se v sobotu odpoledne, kdy venku panovaly letní teploty. Tereza dorazila ze Smíchova stylově – na svém kole. Důvodem nebyl trénink, ale právě počasí a také fakt, že část Prahy byla v uzavírce kvůli půlmaratonu.
Terezo, jaký jsi měla dneska den?
Jsem hodně unavená, protože včera byl těžký trénink, dneska ráno jen výklus, a protože se běželo i na Smíchově, byla jsem se podívat na několik svých kamarádů, co startovali. Pak rychlý oběd a na pohodu na kole sem, na rozhovor.
Když jsem se připravovala na náš rozhovor, tak první na mě vyskočilo tvůj profil na Wikipedii – Tereza Zimovjanová, česká triatlonistka a grafička. To druhé mě hodně zaujalo. Kde jsi grafiku studovala?
Studovala jsem v Americe, na Queen’s University of Charlotte, ta je v Severní Karolíně. Obor se jmenoval New Media Design. To byl hlavní obor a pak k tomu ještě španělština a tvůrčí psaní. Byla jsem tam tři roky.
Zpětně mi to přijde vlastně trochu šílený. Já jsem dělala triatlon vlastně jenom asi dva roky, než jsem tam jela a rovnou dostala stipendium na triatlon.
Co musí udělat sportovec, samozřejmě na slušné výkonnostní úrovni pro to, aby získal stipendium?
Když budu mluvit o triatlonu, tak tam je třeba teď nějakých 40-50 škol, které nabízí stipendium. Nejlepší je vždycky jít na stránky té dané univerzity. Tam jsou samostatné stránky pro sportovní sekci, každý sport má odkaz na svůj dotazník.
Ten vyplnit a on se automaticky odešle hlavnímu trenérovi. Ti trenéři si to opravdu v průběhu toho roku čtou.
Je dobré napsat na více škol, klidně 10, 20… rozhodně nevěšet hlavu, když to napoprvé nevyjde. Nejlepší je to vyplňovat na podzim, protože na podzim se řeší třída pro ten další rok. Protože když pošlete dotazník někdy na jaře, tak i když jste zajímavá, stipendium a místa už jsou rozdělená.
Můžeš prozradit v jakých částkách se výše stipendia pohybuje a jestli tam je nějaká tvoje spoluúčast?
V mém případě jsem měla spoluúčast, protože ta moje škola byla v 2. divizi, byla trošku menší. Na školy z 1.divize bylo obtížnější se dostat, byly často plné.
Ale já jsem měla kombinaci sportovního a akademického stipendia, takže jsem musela napsat zkoušky ještě tady v Praze, takovou americkou maturitu, a pak i podle toho skóre mi mohli dát akademické a k tomu jsem dostala sportovní.
Ta moje škola stála ročně asi 45 tisíc dolarů, tedy kolem milionu korun. První rok jsem doplácela 10 tisíc dolarů, druhý rok už méně, a ten poslední už jen asi 800 dolarů. Tady to celé zahrnuje i ubytování a jídlo, takže už tam člověk nemá další náklady.
Takže jsi měla materiál, placené závody?
Jo, škola všechno financuje, všechna soustředění, všechny závody, teď už holky dostávají kola a další věci na sezónu. A člověk se nemusí vůbec o nic starat, jen se učit, trénovat.
Teď jsi pět let v Čechách. Když bys měla shrnout, co ti to vše dalo do života…od tréninku, přes přátelství?
Dalo mi to strašně moc. Uvědomění, kdo jsem, nastavilo zrcadlo, nejen pro mě, ale i pro tu kulturu, v které jsem vyrostla. ¨Najednou je člověk na jiném kontinentu s úplně jinak smýšlejícími lidmi. Začne porovnávat, co my vlastně děláme a proč, proč si u nás lidi závidí, proč jsou negativní. Těch aspektů je spousta, nejen ten sportovní. Komunita tam byla úžasná, i když individualisti v mnoha věcech, zároveň propojení.
Snažím se to pořád uchovat i v sobě, takovou tu jejich pozitivitu v životě. A i když to mnohdy připadá jako předstíraný, tak oni to nemají. Oni fakt takový prostě jsou.
A vlastně se tam žije díky tomu mnohem jednodušeji. Spousta věcí není vůbec problém. Když se někomu daří, tak se mu přeje, a ne naopak. A určitě mi to dalo i strašně moc přátelství.
My si tady povídáme o tvé triatlonové misi ve Spojených státech, ale měly bychom zmínit i to, že jsi s triatlonem začala hodně pozdě…
Věděla jsem, že ten sport existuje, ale vždycky jsem byla nejvíce zažraná do plavání, protože můj táta taky plaval a tak jsem začala chodit na stejnou plaveckou základní školu. A to bylo celý můj život. Trénovala jsem u Petry Škábové (dlouholetá trenérka naší nejlepší plavkyně Báry Semanové – pozn.red.). Petra byla obrovská věc v mém životě, ona do nás všech dávala hrozně moc naděje a energie, v každém tréninku. Odnesla jsem si toho do dalšího sportovního života hodně a čerpám z toho do teď.
Když jsem pak byla na střední, tak jsem pak plavala jinde, ale trénink už mě moc neposouval. Myslím, že jsem v tu dobu dosáhla nějakého svého plaveckého maxima. Často holky, když mají pubertu, tak se nějak zaseknou, jenom třeba trochu narostou prsa a v té vodě je to větší rozdíl, problém než v jiných sportech.
To jsi měla rok do maturity a rozhodování co dál?
Nechtěla jsem se sportem končit, opustit plavání. Ale v tu dobu si mě našla Lenka Kovářová, bývala vynikající triatlonistka a v tu dobu sportovní ředitelka na svazu triatlonu. Pozvala mě s mojí mámou na schůzku a říkala, protože viděla nějaké moje běžecké výsledky, že si myslí, že bych měla vlohy na ten triatlon a že by mi ráda podpoří. Dostala jsme pozvání na soustředění, abych si to vyzkoušela.
A zalíbilo se ti to?
Pro mě to bylo něco netradičního. Běhala jsem ráda, tak jsem si říkala, tak proč ne nějaké to zpestření. Chvíli jsem ještě i plavala, ale na konci střední už bylo jasné, že budu dělat triatlon.
Svůj první triatlon jsme jela v 18 letech. Večer předtím jsme poprvé seděla na silničce, předtím jsem se vozila na horském kole. Takže to byl pro mě úplně šok. Hlavně z kopce, ve sjezdech jsem se fakt dost bála.
A teď bojuješ o účast na olympijských hrách, ačkoliv ses vyhnula rané specializaci…
Pomohla mi moje plavecká cesta a pak čas, který jsme strávili s rodiči. Na kole jsem byla často, vyráželi jsme společně třeba na podzim na tři dny do hor, na sportovní dovolené, na chatě jsme jezdila každý den. A běh – ten jsme měla vždycky ráda. Bylo mi přirozený jít si jen tak zaběhat. Takže ke všem těm třem sportům jsem měla nějaký vztah.
Už jsem zmínila boj o místo na OH v Paříži. Můžeš nastínit, jak to s kvalifikací je a kdy se uzavírá?
Na startu by měla být 55 žen. Body se sbírají dva roky v kuse, takže od května 2022 do května 2024. Je to omezené na počet závodů, z kterých ty body můžou být, dohromady jen z 12. Kombinace různé, třeba 6 z prvního, 6 z druhého roku, nebo 5 z prvního, 7 z druhého. Bodované jsou Světové poháry, Světová série, což je trošku nad tím Světovým pohárem a Mistrovství Evropy.
Ale ještě se do toho míchá redukované pořadí, nominace do štafet, prostě člověk to musí sledovat pečlivě a počítat až do konce kvalifikačního období.
A jak si vedeš právě teď ty?
Teď jsem asi druhá nebo třetí pod čarou. Chybí mi 150 bodů, což je zhruba do patnáctého místa na jednom svěťáku. Takže to je dosažitelné. Musí mi prostě jeden z těch závodů vyjít. Jsem napnutá a lidi kolem mě samozřejmě taky, ale nedá se nic dělat. Když se zadaří, je to na 80 % OK, ale někdo třeba najednou zajede nějaký velký výsledek a zase vás přeskočí. Do posledního závodu si člověk nemůže být jistý.
(krátce po našem rozhovoru odletěla Tereza do Asie, kde na dvou závodech SP vybojovala skvělé 5. a 3.místo a připsala si tak tučný příděl bodů).
Na čem ujíždí Tereza Zimovjanová
Cyklistika je plnohodnotnou disciplínou v triatlonu, slabší plavkyně se snaží dohnat čelo balíku, jezdí se takticky, rozhoduje se tu o pozice na běh, míře únavy pro tuto závěrečnou disciplínu. Peloton uhání zcela běžně rychlostí přes 40 km/hod. Tereza na náš rozhovor přijela na svém novém stroji – S-Works Tarmac SL8 – Shimano Dura-Ace Di2, který získala od českého zastoupení Specialized.
Rám S-Works Tarmac SL8 je z nejlepšího karbonu FACT 12r, jeho barva je z dálky ocelově šedivá. Jenže, na živo a při slunečním svitu se do tohoto odstínu přidají odlesky modré, stříbrné, ve Specialized to popisují jako „saténový karbon“. K tomu stříbrno-bílé nápisy, logo, bezchybné zpracování a rázem je to luxusní kousek.
Aerodynamiku nového Tamracu zvýšil nový aerodynamický profil hlavové trubky, Specialized ho nazval „Speed Sniffer“ a také zeštíhlená sedlová trubka a sedlovka. V závodech jde o vteřiny a i v triatlonu se to počítá, to když je jezdec v úniku nebo naopak po plavání stíhá skupinu.
Nízká hmotnost ve spojení s nekompromisní tuhostí rámu, doplněná lehoučkými koly, to je přesně to, co Tereza od kola potřebuje. Technický okruh, někdy po rovině, někdy s kopci, vyžaduje častá zrychlení, akceleraci. V tom se lze na Tarmac ve verzi S-Works maximálně spolehnout.
Pohon i brzdy jsou kompletně z řady Shimano Dura-Ace Di2. Převodníky mají 52 a 36 zubů, kazeta nabízí 12 rychlostí, pastorky jsou v rozsahu 11-30z. A nechybí ani oboustranný wattmetr 4iiii Precision.
Dokonalost co se týče vzhledu, ale samozřejmě i z pohledu jízdních vlastností utváří karbonová kola Roval Rapide CLX II. Přední má 51 a zadní 60mm výšku, vše opět vytvořeno pro maximální aerodynamiku, ale také lepší odvod vzduchu při bočním větru. Tarmac SL8 má obuty bezdušové pláště S-Works Turbo Rapidair 2BR v šíři 26mm.
S-Works Tarmac SL8 je osazen novým integrovaným kokpitem Roval Rapid. Pokud by tohle kompaktní duo: představec+ řídítka nevyhovovaly, je možnost vybírat z dalších velikostí, nebo vsadit na samostatný představec a řídítka.
Na řídítkách je omotávka Supacaz Super Sticky Kush, která vedle pohledného designu nabízí především pohodlí a to díky nano množství pěny, jenž maximalizuje tlumení.
Oproti továrnímu vybavení si na svém Tarmacu Tereza vyměnila sedlo. Vozí model Prologo AGX Space, s karbonovými ližinami, středovým kanálem, který zabraňuje otlakům v perineální oblasti.
Raketa jménem S-Works Tarmac SL8, která by měla Tereze pomoci dojet až do Paříže, má cenovku 340 tis. Další podrobnosti o tomto modelu i dalších variantách najdete na stránkách českého zastoupení značky Specialized.
