200 Hard aneb “Čím se baví mamina na rodičovské”
Jedna z nejpopulárnějších “bikepackingových” výzev očima účastnice (a dvojnásobné maminky) Lucky
Ultramarotony bez podpory na MTB nebo i silničních kolech se rozrůstají a lákají stále více a více dobrodruhů. Nabízí silné zážitky, zkoušku fyzické a psychické odolnosti, vše co potřebujete ke zdolání trasy si vezete sebou a trasu zdoláváte podle navigace. Jednou takovou parádní akcí je 400 ULTRA.
Vše začalo cca 6,5 měsíce před závodem. Brácha Michal mi poslal odkaz na akci 400 ULTRA, kterou on sám už jednou úspěšně absolvoval (dokončil na 2.místě za kamarádem “Ultra pakem” Danem Polmanem) s tím, že se bude otvírat registrace. Reagovala jsem: “Tohle není akce pro mě.” Druhý večer mi to nedalo a projela jsem celé webovky závodu. To, co mě dostalo byly trasy. Konkrétně místa, kudy všude se jede. To byla nádhera. Na výběr byly dvě varianty 400 ULTRA bez podpory s převýšením 9000m nebo 200 HARD bez podpory s převýšením 5500m. Na 400km a jízdu v sedle celou noc jsem si nevěřila, ale myšlenka něco pošvihat a zkusit 200km mi šrotovala v hlavě. Viděla jsem to jako motivaci začít více sportovat a přihlásila jsem se. Doma jsem pak slyšela, proč nechci jet spíš normální závod než tohle. Nerozhodilo mě to. Podpora v hlídání dětí mi byla vyjádřena a to mi stačilo.
Trasa
Ve zkratce 200 HARD. Start v Mostku (ten mám z Jilemnice 20 minut jízdy autem) pak přes Krkonoše do Jizerek, Ještědsko-kozákovský hřbet, Český ráj a Podkrkonoším přes kopec Tábor (pod kterým jsem strávila dětství) zpět do Mostku. Bylo mi jasné, že není v mých časových možnostech si celou trasu, i když na etapy, projet a blíže se s ní seznámit. Den před závodem jsem si trasu na mapě prošla a vytipovala si asi 7 míst, kde bych mohla zastavit a doplnit hlavně tekutiny, případně jídlo. Šlo o restaurace, kde jsem jsem si ověřila otevírací dobu a ve dvou případech se jednalo a studánky.
Hlava a počasí
Před závodem jsem si řekla, že budu myslet na kilometry a hodiny před sebou minimálně nebo nejlépe vůbec. Na obrazovce Garminu jsem měla nastavenou mapu a na uběhlé kilometry jsem se podívala poprvé na 130.km. Důležité pro mě bylo nastavení, že prvních 6-7 hodin závodu pojedu v dešti a zimě. Věděla, že jakmile sjedu z Jizerek dolu, tak bude tepleji a předpověď slibovala konec srážek. S touhle vizí jsem se smířila a podle toho taky jela. Bylo to přesně jak jsem očekávala. Hlava fungovala dokonale a dovolila mi se soustředit na jízdu a ne na podmínky, v kterých jsme jeli.
Strava a pití
Popravdě největší obavy jsem neměla z počasí, z délky a parametrů tratě nebo z toho, že bych to nedokázala po fyzické stránce objet, ale bála jsem toho, jak bude na zátěž reagovat žaludek. Za sebou mám 211km na Salzkammeru, kde jsem byla fyzicky připravena, ale limitovalo mě právě trávení při zátěži. To jak se s tím tělo popere nyní byla velká neznámá. Věděla jsem, že díky zimě bude třeba jíst více, abych tělo mělo dost energie na výkon. První svačinu jsem měla už po 30 minutách jízdy. V tomhle intervalu jsem jedla pravidelně a když byl větší hlad, dala jsem si toho více najednou. Sebou jsem vezla housky s máslem a sýrem, tvarohové záviny, ovocné přesnídávkové kapsičky (co jsem si vzala od dětí), sladké tyčinky, dále jsem vezla Magnéska v tekuté i práškové formě, jeden pytlík ionťáku, pomalé gely a na poslední kilometry rychlé gely. Na startu dva bidony s ionťákem a v běžecké vestě měla dvě půllitrové Coly. Díky chladnému počasí jsem si pití doplnila pouze třikrát a jednou si koupila pytlík gumových medvídků a colu. Do cíle jsem dovezla jen pár gelů. Takže i zde vše vyšlo na jedničku.
Technika
Závod jsem absolvovala na novém celopéru od Meridy s teleskopickou sedlovkou. Pro mě novinky, protože naposledy před šesti lety jsem jela Rallye Sudety a dosud jsem jezdila na hardtaillu s klasickou sedlovkou. No a musím říct, že změny to byly příjemné. Stroj fungoval dokonale a já se mohla soustředit jen na sebe. Během jízdy jsem řešila jen dva malé technické problémy. Po startu se mi nespustila navigace a cca 30km před cílem se mi povolil jeden kufr na tretře.
Fyzická příprava
Příprava s dvěmi dětmi nebyla lehká. Málo času pro sebe, málo spánku díky kojení, které neplánovaně přetrvalo až do závodu a celková únava hrály velkou roli. Narovinu: “Sportování po dětech bez nějakého cíle mě nebaví”. To, že jsem byla ve startovce, to byla ta správná motivace. Chtěla jsem se v den “D” co nejméně trápit. V zimě jsem se snažila alespoň 2x týdně po obědě odsedět vždy hodinku na válcích (Viky ve školce a Vašík spal). Někdy to ani hodina v sedle nebyla, protože Vašík vstával dřív. Chodila jsem běhat, plavat a párkrát vyjela na běžky. Oproti předchozím zimám, jsem se na sebe hýbala hodně. Na jaře dorazilo nové kolo a začala jsem jezdit venku 2-3x týdně obvykle švih do 2 hodin. Asi 14 dnů před startem jsem si jela projet posledních 90 minut závodu a to jsem v sedle byla ke 4 hodinám. Tahle délka na mě byla už moc a trochu mě to znejistilo, zda 200km není přeci jen velké sousto. Odhadovala jsem, že na trase budu okolo 15 hodin a s tím souviselo i to, že si nemohu risknout, že bych vystartovala bez světla jako někteří rychlí borci.
Matroš v kapsách
Mou obrovskou výhodou byl brácha Michal. Účastník 400 ULTRA a vítěz Moravia Divide. Borec se zkušenostmi z podobných akcích. Od něho jsem měla spoustu užitečných rad ohledně stravy, vybavení co si vzít sebou a zapůjčení veškerého nezbytného materiálu od světla na řidítkách, zadního červeného světla na sedlovku, carbonové powerbanky, přes cyklobrašnu na horní rámovou trubku, navigace Garmin, až po vychytávku běžeckou vestu. Má spoustu skvělých kapes, do kterých se dostaneš i během jízdy bez zastavení, a hlavně je lehká a malá, takže Ti nezakryje kapsy na vestě nebo dresu. Pokud tedy přes dres nemáš bundu do deště jako my v den závodu a nemáš zmrzlé prsty na rukách tak, že nemůžeš nic nahmatat. Ale k tomu se ještě dostanu. Michal mě dále vybavil vším na defekt. Vozím bezdušové pláště, takže varianta A v obou koncích řidítek knoty Samuraj. Varianta B, horší varianta, montpáky, lepení, náhradní ultra lehké duše, pumpička, mini balení maziva na řetěz, hadřík a základní nářadí. Na řídítkách jsem pak vezla nalepený obrázek od své Viky, který mě měl během celého dne na kole těšit a dodávat energii.
“Závodní den”
Den “D” 18.5. 2024 start v 8:00 hod. Ještě v 5:45 hod v posteli kontroluji radar… 8 stupňů, déšť a vítr – to na vršcích Krkonoš nechceš. Hlava říká, že ne. Kamarádce Dáše, která se přihlásila tak trochu i kvůli mě, píšu, že nepojedu. Přijde mi reakce: “ Aby Tě to pak nemrzelo.” Má pravdu.
Atmosféra v zázemí závodu je poklidná. Závodníci připravují své stroje, plní brašny na kole, kapsy na dresech, připevnují trackery na rámy. Díky nim lze sledovat polohu každého závodníka online. Skvělá věc pro fanoušky. Přijde mi, že všichni jsou smíření s tím, že to bude v sedle těžší a delší, než si každý z nás plánoval. Kdyby tak šlo jet “krátké/krátké” a nemusely se řešit vrstvy, návleky na nohy, ruce, boty, pláštěnky a vše co je nepromokavé. Pár minut před startem začne pršet, vytahuju bundu. Stejně jako start 400 ULTRA tak i start 200 HARD doprovází déšt’.
V 8:00 je odstartováno. Začíná se v poklidu, nejdřív stoupání z Mostku po asfaltu a pak nájezd do terénu. Po prvních metrech zjišťuji, že mi navigace neběží jak má. Jsem si vědoma, že jsem se s s půjčeným Garminem měla více seznámit. V prvním stoupání se Garmin vystřídá u několika borců, ale nikdo s ním nehne. První sjezd je masakr. Těžba dřeva a několikahodinový déšť udělaly svoje. Bahno se lepí na pláště, je to jak na klouzačce. Pod sjezdem cca na 3.kilometru máme kola obalená bahnem, moje i okolní stroje vydávají nepříjemné zvuky ucpaných brzdových destiček a kotoučů, co se je snaží prorazit. Hned po sjezdu se věnuji chytré krabičce na řídítkách, trvá to celkem 15 minut, ale podaří se mi Garmin rozchodit. Mám mega radost.
Po celou dobu závodu se držím plánu jet na pocit, abych se cítila komfortně, nebolely mě nohy a nedávala si tak, aby mě to na dalších kilometrech vytrestalo. Plánu se držím i za cenu výstupu ze skupiny a jízdy o samotě. První větší stoupání je do Jánských lázní, pak valíme do Černého Dolu, a poté stoupáme na Strážné. Následný sjezd do Špindlerova Mlýna byl krutý. Kombinace deště, větru a zimy si vybírá svou daň u mnoha závodníků v podobě prochladnutí a odstoupení ze závodu. Mám totální rybník v botách, je mi zima a promrzlé prsty na rukou (na sobě bezprstové rukavice). Výjezdem na Mísečky se trochu zahřeju, ale následný sjezd je jak přes kopírák. Už se těším na stoupání na Dvoračky. Zahřeju se, ale stále to není ono. Na Dvoračkách poprvé stavím, odskočím si, na toaletách doplním vodu do bidonu a co nejrychleji chci zase jet, abych ještě více nevymrzla. Už si sedám na kolo, když si všimnu vapky. Super a je funkční. Společně s dalším závodníkem v rychlosti opláchneme naše kola od nánosů bahna a máme z toho obrovskou radost.
Sjezd do Harrachova je další zkouškou odolnosti. Opět pořádná zima. Najíždíme pomalu do Jizerek, snažím se nahmatat v kapse něco k jídlu, ale trvá mi to pár minut, než jsem schopná něco nahmatat, ohnout prsty a vyndat z kapsy. Podřazuju celou dlaní, protože zmrzlým palcem to nejde. Borci okolo mě jsou na tom stejně. Potkávám Petra, máme stejné podobné tempo, povídáme si. Objedeme spolu celé Jizerky. Díky němu mi tenhle úsek trati uteče. Krkonoše byly kruté, Jizerky už milostivější. Srážky ustaly a oba se těšíme, že brzy bude i tepleji. Na začátku stoupání na Černou Studnici mi Petr řekne, že si musí zvolnit. Rozdělujeme se slovy ať prý dojedu odpadlíky z čelní skupiny. Pobavilo mě to. Raději bych jela s ním dále, ale pokračuji sama. Následující první studánku, kterou mi poradil, nechtěně přejedu. Tu druhou, mnou plánovanou, před Železným Brodem najdu, ale dle místních mi nedoporučují z ní pít a tak neodmítnu vodu od nich.
Začíná dlouhé stoupání na Kozákov. Jedu stále sama a stále se mi jede překvapivě skvěle. Na Kozákově zastavuji a mířím do restaurace. Před ní stojí dva gravelisti. Nabízejí mi chipsy, co si koupili, poděkuju se slovy, že zkusím ulovit něco jiného. Kupuji colu a pytlík gumových medvídků. Konečně promažu řetěz, který si o slovo říkal už před několika hodinami. Tohle byla pro mě nejdelší zastávka. Sedám na kolo a vyrážím za klukama na gravelech. Sjezd z Kozákova je parádní. Kluky dojíždím, chvilku jedu s nimi. Jsme v Českém ráji. Oproti Krkonoších je opravdu teplo. Sundávám rukavice a bundu.
V Sedmihorkách na mě čeká milé překvapení. U trati stojí Vašek s dětmi a ještě brácha Michal se svým Vojtou. To byla velká vzpruha. Udělali mi velkou radost. Plácnu si s nimi a valím dál nahoru na Hrubou Skálu. Začínám pomalu v hlavě počítat, že pokud bych udržela tohle tempo, mohla bych do cíle dojet tak za 3,5 hod tedy v 21:30 hod. Což by znamenalo, že bych zapla světlo jen na 30 minut (předešlou noc jsem čekala na setmění, které bylo okolo 21:00 hod.) V Rovensku pod Troskami mám opět svůj fanklub. Opět si s nimi plácnu a šlapu dál. Tohle je nejvíc! Jede se stále skvěle a necítím únavu.
Cca 30km před cílem cítím povolený kufr na pravé tretře, ale nechce se mi zastavovat. Spěchám do cíle. Přemýšlím, zda se potkám ještě se svým fanklubem. Napadá mě hora Tábor, ale vím, že na Vašíka už bude pozdě. Mýlím se na půl. Na Táboře na mě čeká Michal, Vojta a moje Viky. Opět plácnutí se všemi. Opět pro mě neskutečná podpora. Valím dál. Stále v hlavě počítám, že pokud pojedu tempo jako dosud, tak stihnu projet lesy za Novou Pakou za světla a světlo si rozsvítím až za nimi. V Nové Pace na mě čeká další setkání s velkou hodnotou. Dan Polman s manželkou. Ráno po našem na startu si Dan dojel pro své čtvrté vítězství při čtyřech startech na 400 ULTRA a stejný den večer mě přijel podpořit. Prohodíme pár milých slov. I tohle setkání mi dodává velkou energii na poslední kilometry. Na poslední chvíli dojíždím ještě závodníka Dana, dáváme se do řeči, poslední asfaltové stoupání a sjezd do cíle. Z jeho strany milé gesto, když mě v cíli pouští před sebe, ale jsem ráda, za to, že figurujeme ve výsledcích na společném 12.-13.místě v čase 13 hodin a 26 minut. V cíli na mě čeká Vašek a v autě spící Vašík. Je to úžasný pocit být v cíli a mít tam svou rodinu.
První ochutnávka akcí tohoto typu byla skvělá. Mám pytel silných zážitků a vědomí, že když si člověk nastaví správně hlavu, těžké podmínky ho nepřekvapí a vyhne se jak psychickým, tak fyzickým krizím. S odstupem času trochu lituji, že jsem nezkusila rovnou 400 km. Ovšem kdo ví, co by se mnou noc v sedle udělala. Takže za rok zřejmě další “level”.
Závěrem bych chtěla poděkovat pořadatelskému týmu za jejich elán připravit akci, která nám závodníkům zajišťuje takto silné zážitky a píše krásné příběhy. Říká se, že díky počasí se jednalo o nejtěžší ročník a já jsem ráda, že jsem byla jeho součástí.
Dodatek (a gratulace) redakce: Lucka Hamanová si při své premiéře dojela pro naprosto úžasný výsledek. Nejen, že ovládla kategorii žen, ale v absolutním hodnocení byla na 12.místě!
Autor: Lucie Hamanová
Foto: archiv 400 Ultra, L.Hamanová
