Z deníčku šílené matky B. – díl 1. Jak to začalo

Představovat Barboru Vojtu, za svobodna Průdkovou skalním fanouškům tlustých plášťů a rovných řídítek (jak s oblibou říká známý komentátor Ivan Mejtský) asi moc nemusíme. Barča, která se až do svých 16 let věnovala sjezdovému lyžování sbírala úspěchy v mnoha cyklistických disciplínách. Byla rychlá (stříbro a bronz z ME v sprint eliminátoru), houževnatá (titul mistryně republiky v olympijském cross country) a vše pak propojila s dávkou odvahy, zručnosti a dokázala to prodat v dynamicky se rozvíjející disciplíně Enduru. Získala zahraniční angažmá ve francouzském týmu, ve Světové sérii dojela na 6.místě.

Kdo myslel, že její slibně rozvíjející se kariéru zastaví těhotenství a narození malé Emilky, ten byl vedle.

Barča je opět v sedle a společně právě teď rozjíždíme seriál “Z deníčku šílené matky B.”, v kterém s vámi bude sdílet své zážitky, zkušenosti a pro někoho i trochu bláznivé nápady. 

Tak jedem!

Od toho dne, kdy jsme se s manželem rozhodli, že se staneme rodiči, je to jedna velká jízda. Už od začátku mi všichni říkali, že jsem šílená, protože od té doby, co se na těhotenském testu objevili dvě čárky, jsem si řekla, že můj život se nezmění a já budu pořád stejně šílená. A tak jsem se podle toho chovala a mluvila celé těhotenství a je tomu tak stále. Od všech jsem slyšela, jak jsem šílená. Píšu si celé těhotenství deník, a tak jsem to nazvala Z DENÍČKU ŠÍLENÉ MATKY. 

 Budu psát hodně v retrospektivě, ale jak to je teď? Momentálně, jsme s Emilkou zdravé, spokojené a usměvavé holky. Emilka je ve třech měsících plně kojena a porod jsme zvládli přirozeně za 8 hodin. Myslím, že Emilka nestřádá a ani není zanedbávána vzhledem k tomu, že jsem dokázala být 13. na světě v enduru minulý týden. Ano je to tak, minulý týden, to bylo Emilce 2,5 měsíce. Pořád si stojím za svým rozhodnutím, že se život s dítětem tolik nezmění a že jde stále dělat vše tak, jako tomu bylo bez dítěte

Pojďme se ale vrátit na úplný začátek. Neberte toto povídání jako návod nebo odborné rady. Každý je jiný a každé těhotenství a průběh je jiné a každý porod je jiný a miminko jiné. Berte tady to povídání, jako zážitky sportující matky v těhotenství a po porodu.

Možná někoho inspiruji. Sama jsem také hledala na sociálních sítích informace o sportu v těhotenství a nechala jsem se inspirovat matkami, které se dokázali vrátit do vrcholového sportu i po porodu dítěte. Zkusím sem psát své postřehy z těhotenství. Deník jsem si psala hlavně pro to, že kdybychom se rozhodli mít druhé dítě, budu mít pár rad sama pro sebe, které mi to těhotenství ulehčí, jako např.: koupit tenisky s nejtlustší podrážkou a vyvýšenou patou jaké existují, aby mě nebolely chodidla.

Tak jo, vrátíme se v prvním díle do doby, kdy jsem závodila těhotná. Jo je to tak, 7.10. se jel za našim barákem tradiční Prima cup v Mikulově. Já jsem se zhruba v půlce září vrátila z posledních závodů v enduru s myšlenkou, že chci dítě. Jsem hodně rodinný typ. Každé Vánoce jsem už pár let měla jedno „velké přání“ a nebyl to zisk zlaté OH medaile, ale zdravé a šťastné miminko.  Rozhodně to nebylo unáhlené rozhodnutí. 

Chtěla jsem mimčo už rok zpátky, ale dostala jsem skvělou nabídku z Francie a mohla poprvé závodit na světovém poháru v enduru v zahraničním týmu, tak jsem tu myšlenku ještě odložila, a navíc jsem pořád myslela na olympiádu (2022). Sezóna 2023 byla skvělá a strašně jsem si ji užila a na rok 2024 jsem dostala opravdu luxusní nabídku ale?!!!! Zase další rok, a pak by byl určitě další a další. 

Vždycky je nějaký důvod, proč pokračovat v něčem, co Vás baví, a taky na dítě není nikdy vhodná doba. A když už konečně ta doba přijde, tak je člověk starý, anebo v blbém psychickém rozpoložení a většinou to početí nejde. Těch důvodu PRO bylo spoustu, ať už rodinná zkušenost, moderní doba, věk nebo extrémní sport.…

Po sezóně 2023 jsme se s manželem rozhodli, že to zkusíme a pokud se to nepovede do konce roku 2023, budu ještě v sezóně 2024 závodit, a pak to začneme zkoušet intenzivně. Říkala jsem si, že pokud to tak má být, tak to přijde a jestli mám ještě závodit, tak to nepůjde. Trochu jsem to nechala vesmíru, to rozhodnutí, a strašně se mi ulevilo. No, takže já jsem se mamce narodila po 10 letech intenzivního snažení. Emilka teda čistě teoreticky mohla přijít na svět v mých 38 letech. Nicméně přišla k nám hned na první pokus.

Takže sezóna skončila kolem 20.9. 2023. Po sezóně pravidelně držím 5 dní půst + dělám očistu střev (to je jiné téma). Nevím, jak to mají ostatní sportovci, ale já znám své tělo dokonale. Za tu dobu, co sportuji jsem se to prostě naučila. Takže jsem přesně na den věděla, kdy byl ten den D. Hodně mi s tím pomáhá aplikace Garmin Connect, kde vše můžu sledovat. Den D byl pár dní po půstu. Nevím jak vy ženy, ale já jsem hned druhý den věděla, že je něco jinak. A víte, co je vtipné? Normálně jsem nemohla spát na břiše, protože mě něco tlačilo. Je to šílené a vůbec asi nemožné, ale podvědomě mě tam prostě v břiše něco tlačilo. 

Vše bylo jiné, akorát jsem nevěděla na 100 %, jestli jsem těhotná, anebo to je dozvuk půstu. Zhruba za 3 týdny po dni D jsem jela ty závody a v jednom těžkém místě, kde už jsem fakt nemohla, tak jsem slyšela: „Mamko jeď, makej ještě“ …

Po závodě jsem řekla manželovi, že jsem těhotná. Za týden jsem si to jen potvrdila těhotenským testem. Měla jsem velkou radost, ale nebyla jsem tak moc překvapená, že jsem těhotná, i když nervozita při tom testu je asi vždycky. A tak to všechno začalo. Dobrodružství s břichem a následně s tím malým stvořeníčkem, a pak velkým stvořeníčkem.

 Jinak nechápu, proč se všude píše, že těhotenství trvá 9 měsíců, když ve skutečnosti trvá 10 měsíců. A jestli někdo tvrdí, že těhotenství je nejkrásnější období ženy, tak ho fakt nechápu, protože pro mě to teda byl pravý opak, ale o tom až v dalších dílech.

Autor: Barbora Vojta
Foto: archiv autorky

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková